Pavel Štingl ve svých filmech často konfrontuje minulost s dnešní realitou. Dva připravované snímky navíc propojují i vazby k oblíbenému Polsku. Ve Zprávě o Lodži kombinuje vzpomínky pamětníků z židovského ghetta se současnými záběry s místa, které i po desetiletích stále zůstává ghettem.
Stylizovaný dokument o proměnách poslední slovenské vesnice na výspě oravského výběžku by se dal nazvat i obrazem z periferie integrovaného kontinentu. Suchá hora na cestě do Evropy navazuje na 20 let starý dokument a Štingl v něm vizualizuje ztrátu identity tamního rázovitého etnika Goralů. "Chybí společenská poptávka po jakékoli reflexi doby," stěžuje si režisér.
Holocaust je vaše osobní téma, točíte o něm už třetí film. Neobával jste se, že je to už téma vytěžené?
Snažím se hledat klíč, jak přes téma holocaustu vyprávět nějaké obecnější podobenství dobra a zla, podobenství o hrůzách, které si je lidstvo schopno samo způsobovat.
Do Lodže jsem se dostal náhodou a nesmírně na mě zapůsobilo město, které bývalo koncentrákem a zůstává jím stále. Jinde se z takového místa stane památník nebo muzeum, tady je to městská čtvrť zabydlená lidmi. Tak mě začalo zajímat, co to je za lidi, kteří bydlí v koncentráku, nota bene v domech, které se nezměnily od roku 1910. Nápad ilustrovat hrůzostrašné příběhy z války současným světem mě samotnému přišel pomatený, ale nakonec to fungovalo. Do toho vstoupila další náhoda. Pražská galerie Langhans uspořádala výstavu fotografií Henryka Rosse, který léta dokumentoval život v lodžském ghettu. Málokdo si uvědomuje, že když v televizi vidí záběry z lágrů, jsou to vždy hrané sekvence, dokumenty z koncentráků neexistují. A tady se najednou objeví 3000 autentických fotek od mistrovského fotografa, které léta ležely ve sklepě. Nahnilé, oprýskané emulze. Ozvuky starého světa se ve filmu prolínají s tím novým. Nechci porovnávat nebo hledat protějšky, nechci moralizovat ani nabízet východiska, jenom prostupuji příběhy, jedny vizuálně, druhé ve vzpomínkách podbarvených Rossovými fotografiemi. Je to záznam hrůzy jednoho místa.
Podívejte se na ukázku z filmu Zpráva o Lodži
Jak v životech současných obyvatel rezonuje minulost?
Já na duchařiny či esoterické nesmysly nevěřím, ale atmosféra těch míst je opravdu tíživá. Když jsme točili v místní nemocnici, málem se nám sesypala místní produkční. A pak ty detaily, dřevený madla na pseudosecesních chudinských barácích, prošlapané schody. Dnes se v těchto kulisách odehrávají stejné tragédie, jenom hrůzy války a nacismu nahradil alkohol, s podobnou bezvýchodností. Rozdíl je v tom, že tenkrát se lidi snažili přečkat strašlivý úsek života, kdežto dnešní obyvatelé jako by se pokoušeli urychlit smrt. Potkáváte se s výjevy, které se ani nedají natočit. Film by měla doprovázet výstava, takže s námi jezdí Karel Cudlín. Párkrát se stalo, že zaklapl aparát: tohle já už nefotím. Třeba potkáte chlapa na hlavní třídě, který veze do sběru papír. Už ho tam ten den jednou odvezl, jelikož si za ty dva zlotý ze sběrny koupil flašku pašovaného špiritusu z Ruska a naprosto se zrychtoval. Přímo před místním kostelem, kde za války fungoval sklad věcí, které nacisti ukradli mrtvým a dál prodávali živým, takže se tudy majetky obyvatel ghetta prohnaly snad desetkrát, takové to bylo hrozné místo. Chlap se tam válí na ulici v hromadě papíru, který se mu vysypal z vozíku. Pokouší se vstát a naložit jej zpátky. Když se mu to povede, tak znova spadne. A vy na to koukáte dvacet minut, vypadá to pomalu na inscenovanou grotesku. Kolem plyne provoz, všichni jej netečně obcházejí, jelikož tady je to naprosto běžná situace. Přeživší pamětníci ve filmu vyprávějí své individuální příběhy, ale všichni se shodují, že neumějí popsat hlad, protože ten, kdo jej nezažil, to nikdy nepochopí. Já to v Lodži poznal zase. Pokaždé když odcházíme, s ujetými kilometry jako by se z nás něco loupalo.
Proč i tolik let po válce ghetto zůstalo ghettem?
Stigma Lodže skvěle ukázal už Wajda ve filmu Země zaslíbená. Město, které vyrostlo z kupecké stezky, na samých hranicích Ruska, kde židé nemohli podnikat. Město obrovské, neskutečné, brutální. Přečkalo všechno. Zatímco varšavské ghetto skončilo po povstání v ruinách, tady zůstala čtvrť, do níž se v jednu chvíli vtěsnalo dvě stě tisíc lidí. Dnes jich tady žije možná dvacet, možná čtyřicet tisíc, je tam čtyřicetiprocentní nezaměstnanost... Ale ukazuje i svoji laskavou tvář, pokud ji chcete vidět, najdete tady rázovité trhy, žijí tady umělci, které přitahuje právě ta specifická energie, natočili jsme svatbu. Hrůzu nemůžete ukázat v nominálu.
Konfrontaci minulosti s dneškem jste ve svém dalším připravovaném filmu vystavil i Goralům na slovensko-polském pomezí...
Zatímco ghetto zůstalo zakonzervované a neměnné, tak tady svět za jednu generaci prodělal skok od feudalismu až k podivné směsce socialistického kapitalismu na periferii Evropy. Když na Suchou horu v padesátých letech začala jezdit moje matka fotografovat, chodívali vesničané v krojích a žili v chaloupkách. Pak za socialismu, aby nemuseli do JZD a zvládli odvádět tzv. kontingenty, což byl fakticky systém feudálních desátků, vyhnali krávy do hor. A s nimi i děti. Čtyřletí, pětiletí pasáčci je celé dny honili po Roháčích, přespávali na kolibě s dědečkem zlomeným revmatismem, který to podojil. Takhle tam moji vrstevníci strávili dětství. To družstvo jim tam nakonec založili na sklonku 70. let. A když jim krávy vzali, přišli na to, že nemusejí 24 hodin denně dřít, že mohou na osm hodin do Tesly Trstená, na záhumence si pak dopěstují, co je potřeba, a zůstanou i groše navíc. Takže strhli starý chalupy a postavili příšerný baráky, zdevastovali vzhled vesnice. Z třídenních svateb najednou byla jednodenní, navíc v příšerným kulturáku. A to už tu byla 90. léta a ta pole, co jim nedávno sebrali, jim chtěli vracet. Oni jsou nesmírně pracovití, začali jinak, poslali děti studovat... Současná generace vlastní tu hotel, tu lékárnu, jezdí auty, ale když se chce celá čtyřicetičlenná rodina potkat, jdou na tu salaš po dědečkovi, a tam zpívají. Pouto, které v hrozné bídě vytvořili, je neuvěřitelně silné. Navíc tam dosud panuje matriarchát, manžely si tam ženské z rodu vodí jako nějaké zavazadlo. V dnešním světě si zvolili svůj diktát: rodinu a náboženství.
Filmaři často naříkají na nedostatek peněz. Jak lze shánět finance na vaše časově náročné projekty?
Jde to, ale musíte tomu věnovat neúměrně moc energie a času, devadesát procent vašeho úsilí pohltí úřad. Nakonec vždycky zvolím cestu být režisérem a producentem v jedné osobě, což je hrozně devastující. V cizině se vždycky potkávám s údivem, na co si to pořád stěžujeme, když se v tak malé zemi produkuje tolik filmů. Jenže my máme jednu národní zvláštnost: malé sebevědomí. Stydíme se za sebe. Polák, to je nacionalista. Když se natočí Sienkiewicz, tak se to zaplatí doma, ačkoli jde o stomilionový drahý velkofilm. A Polák pak na svého autora jde do kina. Já si neumím představit, že se Češi porvou o lístky na Svěráka. První magor to ukradne a dá na internet. V dokumentu speciálně navíc chybí chuť věnovat se opravdu závažným společenským tématům, reflektovat dnešní dobu. Pořád mě překvapuje, když na FAMU studenti dokola točí terapeutické introspekce. Je to částečně důsledek současného směřování školy k articistním kejklům a k nesmyslnému přesvědčení, že dokument nepotřebuje diváka.
Není to taky důsledek chybějící poptávky?
Česká televize, která má v podpoře a distribuci dokumentu monopol, není schopná aktivní dramaturgie. Nikdo tam nedokáže vytyčit, jakým tématům, jakým formátům se bude televize věnovat. Každý rok je pak nesmyslně zahlcována náměty, kterými se ani nikdo pořádně nepročte. Jenže film, který má větší ambice než osobní sondáž, takto nevznikne. Závažnější společenskou výpověď nevydupete zpod země s poloamatérskou kamerou. Musí splňovat i formální atributy. A na to už potřebujete společenskou objednávku.
***
PAVEL ŠTINGL (47) - Režisér a producent dokumentárních filmů. Tematické rozpětí jeho práce sahá od zdravotnické tematiky přes hudební a etnografické filmy až po portréty pozoruhodných současníků. Nevyhnul se ani koketerii s hraným filmem. Těžištěm jeho tvorby přesto zůstává historický a politický dokument. Natáčel události listopadu 1989 v Praze (Vezmi s sebou květinu) i převrat v Rumunsku (Quo vadis, Romania...?), jeho film o válce v Karabachu Země bez hrobů byl oceněn na televizním festivalu v Hirošimě. V roce 1993 založil produkční firmu K2 s. r. o., která realizovala televizní cyklus demytizující různé události z dob komunistického režimu Takoví jsme byli. Podílel se na kolektivním projektu Chaos, věnovaném sporu okolo České televize v prosinci roku 2000. Je autorem multivizí k loni obnovené expozici Památníku Lidice.
Foto: fdb.cz, kinopolska.pl,ceskatelevize
