Dokumentaristický debut Margarety Hrůza Noční rozhovory před třemi lety otevíral jihlavský festival. Ve velmi osobním, až zjitřeném snímku režisérka konfrontuje své bohémské rodiče, kteří po srpnové invazi utekli do Norska, kde ovšem jejich vztah zkrachoval. Především však sama před i za kamerou hledá místo ve světě a sama na sobě zkoumá fyzické i duševní následky emigrace. „Je to film o stesku po rodině a po domově, který jsem nikdy neměla," říká režisérka. Snímek uvede v listopadu v obnovené premiéře pod titulem Domov.
Podívajte se na ukázku z filmu Domov
Noční rozhovory jste kompletně přestříhala a uvádíte je i pod jiným titulem. Nebyla jste předtím s výsledkem spokojená?
Neměla jsem pocit, že to byl můj film. Sice jsem napsala námět a i natáčení dopadlo podle mých představ, ale výsledek utrpěl omezeným časem na střih. Už jsem připravovala materiál do střižny a zároveň ještě v Norsku točila poslední scény. Pak se stalo, že mi lidi po projekci v Jihlavě pokládali otázky, které už byly zodpovězeny ve filmu. Vyptávali se mě na samotný příběh, protože ho nestačili vnímat. Takže tento film je možná jednodušší, pomalejší a snad se taky bude týkat více lidí. Vypráví o tom, že rodiče nemají čas na své děti, že se jim málo věnují.
Stříhala jste ze sta hodin materiálu. Jak je možné tak obsáhlou hmotu uchopit?
Asi jediný český střihač, který je schopen tolik materiálu zpracovat za pouhé dva měsíce, je Tonička Janková. Na druhou stranu je to ovšem silná osobnost s výrazným autorským vkladem, která se nejradši do střižny zamkne sama a nikoho tam nepouští. Což ale byl u takto osobní výpovědi přece jen problém. Nakonec došlo na hysterické scény a vyhrožování, bez producenta bych si některé scény vůbec neprosadila. V té době ještě dokončovala FAMU, neměla dostatečnou reputaci a důvěru, nevím...
Co vás vůbec přimělo k takovému radikálnímu řezu do vlastní rodiny?
Materiál jsem začala shromažďovat už dva roky před tím, než jsem na film dostala peníze. Prvním impulzem bylo, že máma chtěla po 12 letech strávit společné rodinné Vánoce se mnou a tátou. Byla to osoba, která před těmi dvanácti lety zmizela z mého života, občas se v něm nakrátko objevila a zase zmizela. Mně tenkrát bylo už přes třicet, ale stále jsem se nedostala přes dětskou bolest z osamělosti. Později jsem se sice obklopila lidmi, ale uvnitř jsem si stále připadala jako malá holka opuštěná ve velkém domě. Nedokázala jsem si poradit se svými city, bála jsem se toho setkání a kamera měla být berličkou, ochranným štítem, za který se mohu schovat.
Jak proběhlo setkání po letech?
Bylo to strašné. Bez psychoanalytika bych to vůbec nezvládla. Hrozně výbušné. Plné emocí, bez jakékoli racionální kontroly. Přišla se slovy: já tě tak strašně miluju, budeme spát v jedné posteli. Prostě překročení všech hranic. Možná mě vnímala, že mi je stále šest. Materiál, který jsme natočili o Vánocích, byl k ničemu, protože lhala, tajila věci, byl to souboj puberťáků, ale i díky této zkušenosti už bylo další natáčení daleko lepší. Ty nejhorší věci ovšem ve filmu vůbec nejsou. Nechtěla jsem být zlá. Původně to měl být jenom portrét mámy, chtěla jsem se dozvědět, proč je tak sobecká a rozmazlená, že si vlastně ani neuvědomuje, jak druhým ubližuje.
„Matka nechtěla s tebou nikam chodit, aby nebylo poznat, kolik jí je doopravdy let," vysvětluje vám ve filmu otec, proč vás tak často nechávali doma samotnou. To muselo být těžké. Pak vás matka ve čtrnácti letech dokonce vystěhovala z domova...
Ona na mě aplikovala své sny. Když bylo mámě oněch čtrnáct, strašně toužila odjet od rodiny do Ameriky. Vyrůstala totiž ve velmi stabilním a bezpečném prostředí a ten sen byl přirozeným projevem dětského vzdoru. Já měla úplně jiný zážitek, strávila jsem dětství s umělci, kteří tu byli a nebyli, a já potřebovala především zázemí, kamarády, jistoty... Jenže máma mi nedala na výběr, buď odjedeš, nebo tě zabiju, tady máš letenku, peníze a za rok tě vyzvednu. Jenže za rok zase já nechtěla být s ní. Nakonec vždycky, když jsem přijela domů na prázdniny, ona odjela do Ameriky, a tak jsme se míjely, táta začal pít...
Splnil film účel rodinné terapie?
My k sobě vždycky byli hodně otevření. Naše setkání, to jsou takové emoční kotle. Dokážeme si říct neuvěřitelně ošklivé věci... Ale teď jsou možná naše vztahy intenzivnější a upřímnější.
Našla jste odpověď na otázku, kde jste skutečně doma, kde máte kořeny?
Jednu dobu jsem myslela, že je najdu v Norsku. Donutila jsem tátu, který v tu dobu byl naprosto zdevastovaný alkoholem, fialový a opuchlý, aby se přestěhoval do Prahy. Trvalo mi to půl roku. Po telefonu jsem s ním konzultovala, co z věcí ze starého bytu si chce nechat, každou knížku, jelikož on sám naprosto nebyl schopen se těmi vzpomínkami prohrabávat. Stálo to spousty peněz a nakonec jsem stejně vyhodila stovky kilogramů - to byly náklaďáky. Pak jsem byt zrekonstruovala, prodala a vyčistila tím část svého života. Za ty peníze jsem koupila něco jiného a rok v Norsku žila. Byla jsem ovšem šokovaná, že to dávno není Norsko mého dětství. Najednou všude vyrostlo mnoho kiosků, všichni žijí hrozně rychle, hltaj fast food... Má generace vládne, staré lidi v centru Osla skoro nevidíte. Je taky těžké seznámit se s lidmi, navázat zpřetrhané vazby. Ale přesto tam chci mít jednu nohu. Rozhodně se necítím být Českou. Je opravdu blbé nikam nepatřit. Všude mám pohled zvenčí, pohled cizince. Pozitivní na tom je, že dokážete některé věci lépe pojmenovat, uchovat si nadhled, ale zároveň nikdo vám nefandí. Vidím to v LA, kde dnes žije máma, jak stále přibývá lidí, chudých i bohatých, kteří neustále něco hledají. Postmoderní nomádi...
A vaše děti? Kde ty budou zakořeňovat?
Asi budu hodně pendlovat. V Česku jsou relativně otevření lidé, na Norech se mi líbí jejich úcta k přírodě, k okolí. Taky je v obou zemích naprosto odlišná morálka. Norsko je velmi puritánské, nevěra tam nepřichází v úvahu, když jste nevěrní, druhý den jste rozvedení. Muži mají obecně daleko větší smysl pro rodinu, dožadují se třeba svých práv na mateřskou dovolenou. A nestydí se být s dětmi, existují kavárny, kde dopoledne potkáte šest mužů s kočárky. I to je důvod, proč jsem si jako partnera pro život vybrala Nora.