Jak Češi našli Číňany

V mnoha ohledech pozoruhodný celovečerní snímek Lucie Králové byl zpočátku míněn jako jistý druh konceptuálního dokumentu. V závěru se z něj stává dojemná reality show.

Vše začalo nálezem kufru ve Švédsku: český brigádník Ladislav Jelínek ho objevil vybraný a zahozený v kontejneru na nechvalně proslulém göteborském sídlišti. Uvnitř byly jen negativy: zato 22 s celkem 756 fotografiemi, na nichž šestičlenná skupinka asijských turistů pózuje před přírodními i architektonickými zajímavostmi Skandinávie. Tou dobou dokumentaristka Lucie Králová přemýšlí o tom, že by natočila cosi o masové turistice a jejím nutkavém zaznamenávání prostřednictvím fotoaparátů a videokamer.

Stopy a indicie

Královou proslavil už absolventský půlhodinový dokument Zlopověstné dítě (2003) o mladíkovi, který si doma staví věrný model koncentračního tábora, ceny na domácích festivalech získala i za Prodáno (2005) a Děti z Hartmanic (2005). Fotografie Asiatů byly pro podobný nápad ideálním východiskem: šestice se fotografovala velmi pečlivě a systematicky. Každého jednotlivě v daném místě, pak ještě celou skupinu, to vše opakovaně, a to i na nepravděpodobných místech – na fádní silnici či louce plné rozkvetlých pampelišek. Postupně však Královou stále více strhává „detektivní“ pátrání: nelze náhodou autory a protagonisty snímků v „globální vesnici“ nějak nalézt?

Králová se nejprve snaží rozluštit, co jsou vůbec Asiaté zač: vyptává se Číňanů, Korejců, Vietnamců či Japonců žijících v ČR, sinologů a podle jejich fyziognomie, způsobu oblékání i toho, jak se tváří do objektivu (nijak zvlášť se neusmívají) skládá obrázek čínských vládních nebo provinčních úředníků pravděpodobně ze severu miliardové země. Využívá pomoci soukromého detektiva i kartářky, vydává se na místa, kde byly záběry pořízeny, i za německými turisty, kteří se spolu s Číňany nechali vyfotografovat.

Televizní dojetí

 Kromě trochu nepochopitelné posedlosti a systematičnosti, s jakou byly snímky pořízeny, ji zajímají i motivace cesty, vztahy mezi jednotlivými členy skupinky, případně i to, zda nejde o špionáž (jak napadá soukromého detektiva) anebo o soukromou výpravu v rámci služební cesty, která by před čínskými úřady měla zůstat utajena. Králová tuší, že najít autory bude asi nemožné, a tak si všímá detailů, které by (a diváci s ní) při povrchním prohlížení přehlédli: a je to stejně zábavné a napínavé, jako když objeví nějakého svědka „ztracené dovolené“. Asi jako je v dobré detektivce napínavé i zdánlivě nedramatické nacházení stop, i když třeba k odhalení tajemství přímo nevedou.

Film se láme zhruba ve druhé třetině: Králová a její štáb se snažili kontaktovat čínská média, dlouho bezvýsledně. Teprve ve chvíli, kdy byl film z větší části sestříhaný a připravovaný pro premiéru na loňském festivalu dokumentů v Jihlavě (nakonec se tam promítala hrubá verze, o něco delší než ta, která je od minulého týdne k vidění v kinech), na jednu z mnoha výzev odpověděla čínská televize CCTV. Příběh Číňany zaujal, ba dojal, a rádi by český štáb pozvali do svého masově sledovaného pořadu. Dochází k nečekanému kolotoči, který vrcholí setkáním českých dokumentaristů s turisty z fotografií – za vytrvalé přítomnosti čínských televizních kamer.

V prvním plánu tím film získává famózní, divácky vděčnou pointu, podtrženou komickým (ale pamětníkům normalizační éry nebezpečně povědomým) vystupováním čínských televizních moderátorů i dotyčných turistů, kteří jsou skutečně poměrně vysokými úředníky státní i provinční administrativy. Ti velmi zdvořile, ale poněkud koženě zdůrazňují, jak je úžasné, že se všichni našli, jak se tím sbližují národ český a čínský a vůbec jak je krásně a dobře na světě, když se lidé přes celou zeměkouli hledají kvůli ztraceným fotografiím. Dojetí na způsob Pošty pro tebe s mezinárodním, zde snad spíše internacionálním přesahem.

Tvůrci hosty

Králová a její štáb se tím z tvůrců proměňují v objekty. V Číně vystupují již jen jako bezmocní hosté, postrkovaní televizí i úřady od jedné návštěvy ke druhé, od úředníkovy kanceláře (mimochodem nepřirozeně prázdné) přes lidovou jídelnu až do historizujícího lunaparku. Dovědí se sice, co který z úředníků vykonává, ale už nikoli jejich postavení v době cesty a už vůbec ne její okolnosti; nanejvýš dojde k tomu, že Číňané naaranžováni před televizními kamerami prohlížejí snímky a „radostně“ vzpomínají, jaké to tam tehdy bylo, a podivují se důslednosti a obětavosti českého štábu, který se nechal zachytit na identických místech. Kdo čeká nějaké vyprávění o celé cestě, rozluštění záhady (zde spíše přiblížení pozadí) do detailů, jak tomu bývá ve správné detektivce, musí být trochu zklamán. Nedojde ani k náznaku vysvětlení, cesta, po které předtím dokument hodinu pátral, je náhle nepodstatnou minulostí, důležitější je družba mezi národy. Úplně odpadá původní koncept zkoumání masové turistiky, která má zvláště v komunistické Číně svéráznou podobu. Těžko soudit, zda měla Králová v Číně vůbec možnost se na to všechno zeptat. Nezaskočila ji ohromná mediální pozornost čínské strany? Náhle nebyla dostatečně pohotová a zdravě drzá – což jsou vlastnosti, které předtím několikrát prokázala. Jako by příjezdem do Číny začal jiný film – televizní reality show s prvky propagandy i kýče, jehož je autorkou sotva z poloviny.

Pro celkové vyznění filmu to není naštěstí nijak fatální. Jeho kvality výmluvně ocenil letošní karlovarský festival (Ztracená dovolená vyhrála mezinárodní soutěž dokumentů), následná recenze v americkém časopise Variety a také pozvánky na další evropské festivaly. Jen zkoumavější divák má navzdory čínskému happy endu dojem, že by toho chtěl přece jen vědět o něco více.

Foto: Ztracená dovolená