Mnoho povyku <span>pro pár facek</span>

„Dlouho jsem před problematikou domácího násilí zavírala oči,“ řekla na premiéře filmového dokumentu AU! režisérka Alena Činčerová. Zhruba uprostřed snímku je na stěně vidět fotografie ženy, která tenhle film natočila. Náhoda? Ne, režisérka byla sama obětí domácího násilí.

Jeden z příběhů ve filmu je váš...

Já o tom vlastně nechci moc mluvit. O tématu domácího násilí toho z vlastní zkušenosti hodně vím. Dlouho jsem mlčela a nyní jsem se rozhodla promluvit. Protože dělám filmy, tak jsem se rozhodla promluvit filmem. Všechny příběhy v něm jsou reálné, většina protagonistek si nepřála být jmenována. Některé nechtěly být ani poznat. Já jsem jejich přání vyhověla. Ta anonymita tam má pro každého nějaký důvod.

Proč jste si jako interpretku svého příběhu vybrala herečku Jitku Schneiderovou?

Loni na konci listopadu, v době, kdy už byla výroba filmu AU! na spadnutí, jsem se dočetla, že sdružení ROSA, které pomáhá ženám-obětem domácího násilí, pořádá v Praze na Jungmannově náměstí vzpomínkovou akci s názvem Tiché svědkyně. Šla jsem se tam tedy podívat – pro jistotu i s kamerou – a celé jsem to natočila (záběry jsou použity ve filmu, pozn. red.). Byla tam i Jitka Schneiderová, která hovořila k lidem a potom zapalovala svíčky u papírových siluet, na kterých byla napsána jména obětí a popsán způsob, jakým byly zavražděny. Když jsem potřebovala krásný ženský hlas pro komentář a tvář, která by citlivě přečetla dopisy, existující příběhy, jako první jsem oslovila Jitku. Ochota, s níž mi vyšla vstříc, mě až dojala.

Souvisí vznik filmu nějak se zákonem o domácím násilí?

Námět jsem napsala v roce 2004. V době, kdy se o ten zákon hodně bojovalo. Bylo tu mnoho hlasů typu „no jo, to musí každá ženská vydržet, jednu dobře mířenou“, „ty toho nadělaj“ a tak dále. Já jsem věděla, že například v sousedním Rakousku takový zákon včetně paragrafu o dočasném vykázání násilníka z domácnosti docela dobře funguje. Věděla jsem, jak je pro ženskou v tomto vrcholně kritickém období důležité, aby nemusela utíkat ona, popřípadě i s dětmi a taškou přes rameno, ale naopak ten, kdo se provinil. Aby na chvíli opustil domácnost. Jenže tehdy se film shodou všech možných okolností neudělal. Až loni na podzim se mi z České televize ozvali, že by ho chtěli. Nevěděla jsem, jestli to není s křížkem po funuse, jestli to ještě vůbec má smysl, protože nový zákon o domácím násilí měl začít platit od 1. ledna 2007. Ale vzhledem k tomu, co jsem během natáčení vyslechla za příběhy (ve filmu se toho objevil sotva zlomek), jsem zjistila, že to určitě smysl má. Možná i naopak: zákon sice platí, ale stále existuje skupina lidí, která proti němu brojí s argumentací, že není potřeba.

Proč se ve filmu o tomto zákoně vůbec nemluví? Některé příběhy byly natočeny ještě před jeho schválením?

To je těžké. Dokument má 52 minut a vy se musíte rozhodnout. Buď polopatisticky vysvětlovat, o čem ten zákon je, nebo se zaměřit na příběhy konkrétních lidí. Já jsem spíš vsadila na emoce. Jsou tam i příběhy, které se celé odehrávaly v době před zákonem. To, že onen zákon existuje, je fajn. Nicméně podle těch příběhů, které jsem vyslechla, s ním policie v mnoha případech neumí vůbec nakládat – to se pak ženy nalézají ve stejné situaci jako před deseti dvaceti lety. I v mém dokumentu můžete tyto přístupy vidět: jedna protagonistka měla s policií dobrou zkušenost, dokonce jejího manžela vykázali z bytu, ale druhá se setkala z přístupem „dokud z vás nebude crčet krev, tak nemůžeme nic dělat“.

Dařilo se vám od žen a jejich příběhů udržovat odstup, když jste si sama prožila něco podobného?

Já nemám nikdy odstup. Prožívám osud každého člověka, o kterém točím film. Když jsem točila o neslyšících, měla jsem pocit, že sama přestávám slyšet... Když jsem točila o narkomanech, nezačala jsem brát drogy, ale měla jsem potřebu jim pomáhat, přemlouvala jsem je, ať se jdou léčit. Protože jsem tentokrát v tématu byla nějakým způsobem sama osobně vnitřně zainteresovaná, tak jsem měla obavy, abych nesklouzla do přílišného patosu nebo sentimentu. V tom mi velmi pomohl můj střihač Honza Skalský, který se mnou stříhá léta. Věděla jsem, že film rozhodně musí stříhat chlap. Na tom filmu jinak žádný muž aktivně nedělal. Kameru jsem si dělala sama, protože jsem měla pocit, že jinak by protagonistky nemluvily. Před kameramanem by se neotevřely. Samy mi pak potvrdily, že hovořily tak, jak hovořily, protože jsem tam byla jenom já. Byla jsem moc zvědavá, co na materiál Honza řekne. Jeho stanovisko pro mě bylo hrozně důležité. První den, když jsme měli stříhat, jsem se zpozdila. Po příchodu do střižny vidím Honzu: místo toho, aby pil kafíčko a četl noviny, jak to tak střihači často dělávají, pouští si první příběh. Povídá mi: „Já na to koukám půl hodiny a jsem úplně hotovej, vyřízenej.“ Honza pro mě byl dobrým signálem, že ten film může něco říct i mužskému divákovi. Jinak já nemám ráda takové to genderové dělení na mužský a ženský pohled. Tenhle problém se ale přece jen ve větší míře týká žen. Paradoxně on byl tím, kdo tam chtěl občas přidat ještě víc emocí.

Oběťmi domácího násilí ale nejsou pouze ženy. Mohou jimi být i muži, staří lidé, děti... Proč ve filmu tyto skupiny nejsou? Nebyl na to prostor?

Původně tam opravdu měli být staří lidé, děti a muži. Ale pak jsem to z dramaturgického hlediska zavrhla. To bychom se něčeho dotkli a zase od toho hned utekli. Nicméně muže, kteří jsou také oběťmi domácího násilí, jsem do jakéhosi protipólu v tomto filmu chtěla. Hledala jsem je, ale moc jsem nepochodila. Muži o těchto věcech nechtějí mluvit tuplem – je to pro ně ponížení a hlavně si ty věci umějí vyřešit trochu jinak než holky. Stala se mi taková příhoda: jednou večer jsem jela unavená po natáčení domů taxíkem. Začala jsem si povídat s řidičem o tom, co dělám, co točím za film. A on mi začal vyprávět, že ho doma žena bije. Prostě náhoda. Hned jsem se ho zeptala, jestli o tom nechce mluvit v mém filmu. Jeho odpověď byla: „To si teda pište, že nechci.“ Ptala jsem se ho, jak tu situaci řeší. „Víte, to není zase tak složitý. Já ji prostě pořádně čapnu a zařvu na ni: Ještě jednou – a jdeme od sebe,“ povídá ten taxikář. V tom je ten zásadní rozdíl: ženské mají menší fyzickou sílu, skoro žádná ženská se chlapovi neubrání. Já si sama pamatuji (i když na to vzpomínám nerada), že když došlo k fyzickému násilí, byla jsem jako chromá. Hrůzou jsem se nemohla pohnout. Nejsem žádné tintítko, jsem vysoká, teoreticky bych se mohla ubránit, ale jenom teoreticky. V praxi tomu tak nebylo. Ale zpět k týraným mužům. Snažila jsem se i uveřejňovat různé výzvy, abych získala mužské protagonisty. Bohužel bez odezvy. Tímto tedy apeluji na všechny muže: pokud jste oběťmi domácího násilí, nebojte se vystoupit a oslovit mě se svým příběhem. Byl by to bezpochyby moc zajímavý druhý díl filmu.

Když muži nechtěli, jak se vám podařilo přesvědčit ženy, aby otevřeně mluvily o své zkušenosti s domácím násilím?

Kontakty šly velmi často přes organizace, které se násilím na ženách zabývají. Pomohlo mi sdružení ROSA a Bílý kruh bezpečí. Stala se příhoda, která mě utvrdila, že mám ten dokument natočit. Když jsem zavolala poprvé Bílý kruh bezpečí, přepojili mě na paní ředitelku Petru Vitoušovou. Ona mi říká: „Ahoj, Aleno.“ Byla jsem překvapená a zmateně se ptala, jestli se známe. No, a my jsme spolu chodily do turistického oddílu. Je provdaná, tak se teď jmenuje jinak. Já věřím na signály shůry. Tohle byl jeden z nich. Od Bílého kruhu bezpečí mám i kontakt na onu starou paní, která v dokumentu mluví o svém bývalém zeti, jenž zavraždil její dceru a vnučku. Dlouho jsem zvažovala, jestli tam tato žena má být. Je to jeden z nejtěžších příběhů a rozhodně ten nejbrutálnější. Víte, já nejsem krvelačný člověk. Ale tentokrát jsem si říkala, že když tam tento příběh nedáme, tak budou mnozí říkat: No jo, to je povyku pro pár facek...

Opravdu si myslíte, že by se vyskytly takové reakce?

Ano, opravdu. Jsou určití lidé, kteří nevidí závažnost celé situace, proto jsem se rozhodla tam dát i tento příběh bestiální vraždy. Přitom na jeho začátku se opakuje už známá písnička: policie to naprosto podcenila. Tohle se stalo v roce 2002, v pokročilé demokracii... přesto vidíte, jak to dopadlo. Za bestiální dvojnásobnou vraždu ten člověk dostal 18 let. Jenom... Už dnes se zbylí rodinní příslušníci bojí, že se jim po návratu z vězení jejich otec a zeť bude mstít. Má to i absurdní dohry. Ten vrah, který zabil svou dceru, po ní měl ze zákona zdědit nárok na podíl bytu. Takže se s ním museli soudit i o byt.

Točila jste dokument se záměrem, že může někomu pomoci?

No jistě! Jinak bych ho netočila. Měl by dodat odvahu a sílu vzepřít se těm, kdo trpí. Pomoci jim k rozhodnutí, aby násilí dále netolerovali. Myslím, že hlavně žen, které domácí násilí musejí snášet, a přitom mlčí, je hodně. Nechtějí rozbít rodinu a připravit děti o otce, přestože ten se chová agresivně a rozhodně nedává dětem dobrý příklad. Je velmi těžké odejít někam pryč, když máte děti. Říct si: Tak a dost! Konec!

Všechny ženy se svěřují v podstatě se stejným modelem. Seznámily se s pohledným mladým inteligentním mužem, ze kterého se postupně vyklubal tyran...

Je to opravdu tak. Kdysi jsem na toto téma napsala hraný scénář, který jsem zatím bohužel nenatočila. Hledala jsem si k tomu různé podklady a měla i odborné konzultace, například s primářem Jaromírem Rubešem, který byl jedním ze zakladatelů protialkoholních léčeben u nás. Tehdy mi řekl, že pokud se neléčí člověk, který má problém s alkoholem a s násilím, tak jediná rada pro jeho ženu je sebrat děti, utéct na druhý konec republiky a pořídit si revolver. Když si vás najde, tak palte. Já vám to u soudu dosvědčím, že jste neměla jinou šanci, povídá pan primář. Když jsem mu ale později scénář ukázala, tak se trochu zděsil a říkal: „Vždyť to je přímý návod k vraždě! Radši tam dejte nějakou nadsázku – třeba: Kupte si lehké pěchotní dělo.“

Máme tedy na začátku vztahu možnost naši druhou polovičku „prohlédnout“?

V momentě seznámení se vám nikdo v pravém světle nepředvede. To vyplyne až postupem času. Velmi důležité ale je sledovat ty první signály, před kterými většina žen zavírá oči. Většinou ten muž přitvrdí po svatbě, pak po narození prvního dítěte, protože v této chvíli je již žena velmi zaháčkovaná a je pro ni daleko těžší rodinu opustit nebo rozbít. U těch chlapů ještě bývá velmi důležitý motiv žárlivosti. A čím je žena bezmocnější, tím on je spokojenější a víc si dovolí.

Jedna z žen v dokumentu říká, že daleko horší je psychické týrání než to fyzické...

Obojí je strašné. Modřina se sice zahojí, ale pokud dojde k fyzickému napadení, tak ta duše je raněná samozřejmě taky. A rána na duši přetrvává. V dokumentu je i příběh jedné paní, kterou muž fyzicky nenapadal, týral ji psychicky, ale řezal tvrdě řemenem dítě.

Což je pro ženu stejné, než kdyby bil ji, ne-li horší. Natočený materiál jste musela vidět několikrát – ve střižně, při postsynchronech... Neotupí pak už člověk vůči těm hrozným věcem, o nichž tyto ženy mluví?

Zaplaťpánbůh trochu ano. Nejhorší byly první dny střihu. Teď jsem viděla celý hotový film aspoň desetkrát. Ne že bych se smála, ale aspoň už nepláču a naštěstí nemám ty žaludeční křeče, které jsem měla ze začátku.

Máte napilno. Dokončila jste dokument AU! i reprezentativní film o Středočeském kraji, na 4. října chystáte slavnostní galavečer k zakončení 40. ročníku Tourfilm festivalu v Karlových Varech. Kdo ho bude moderovat?

Letos jsem se domluvila s Pepou Poláškem a Tomášem Matonohou.

S těmi máte dobré zkušenosti díky moderování kinoautomatu...

Tak vlastně vznikl ten nápad. Znám kluky dobře a mám s nimi báječné zkušenosti.

Kinoautomat probíhal v pražském kině Světozor od konce května do 20. června. Většina představení byla vyprodána. Jak projekt po jeho skončení hodnotíte?

On ale neskončil. Představení byla vyprodaná, a proto jsme nyní opět kinoautomat uvedli v život. Po pravdě jsme s takovým úspěchem vůbec nepočítali. Původně jsme to nasadili pouze na 22 dní, protože každou projekci moderuje živý moderátor, a je to tedy finančně i organizačně docela náročné. Říkali jsme si, že když tam bude patnáct diváků, tak to budeme muset zastavit dřív, protože se nám to opravdu nevyplatí. A pro herce, který to moderuje, by to byla docela trpká zkušenost. K našemu velkému překvapení byla poslední představení beznadějně vyprodaná. Proto jsme od 20. do 26. září kinoautomat znovu nasadili do programu kina Světozor.

Plánujete i jiná města? Byli jste na Filmové škole v Uherském Hradišti...

Tam byl ještě větší zájem než v Praze. Přes 400 diváků najednou. Ale máme omezený počet hlasovacích přístrojů – 350 kusů. Tak jsme nakonec pouštěli lidi i bez hlasovadel. Díky novým technologiím jsme mobilní, takže uvidíme, zda zavítáme i někam jinam...

Co cizina? Uvažovalo se o Spojených státech...

A taky o Austrálii... To je vše ve fázi jednání. Mám anglický dabing ještě ze 60. let a mám práva k jeho užití, což je hodně důležité. Plánujeme projekce v anglické verzi pro cizince v Praze. Mým snem by bylo dokázat, že pro zahraniční návštěvníky existuje v Praze i jiná alternativa k Laterně magice a Černému divadlu.

Foto: archiv Aleny Činčerové