Z desítek hodin materiálu, který během let v Havlově blízkosti natočil Pavel Koutecký, se dalo sestříhat několik filmů, třeba i dost rozdílných. Ten, který sestříhal Miroslav Janek, má svoje subtilní kouzlo.
Na Kouteckého a Jankův film bude v českém prostředí mít spousta lidí „silný názor", aniž ho k tomu potřebovali vidět - prostě proto, že mají ve vztahu k Václavu Havlovi jasno. A film Občan Havel ničí vztah k bývalému prezidentovi nezmění, něco takového asi ani nebylo ambicí tvůrců. Jejich film nepojednává o těch velkých dějinách a historických rozhodnutích, nepřináší nějaké dříve neznámé a třeba i překvapivé informace, jež by nedávnou minulost stavěly do nového světla. K tomu asi ani neměli příležitost, při pohybu v blízkosti prezidenta se sice těšili bezprecedentní volnosti, ale ta volnost zdaleka nebyla absolutní, mimo jiné byla omezována vůlí těch, s nimiž Václav Havel jednal.
Stejně tak nemá význam od Občana Havla očekávat nějaký intimní portrét bývalého prezidenta, v němž by odhaloval jindy nepřístupná zákoutí svého vnitřního života. Vhledu do „postavy" Václava Havla a lidí kolem něho tvůrci nedosahují pomocí dramatických scén nebo introspektivních monologů, spíš bedlivým pozorováním dějů docela všedních, zachycených ovšem s velkým citem pro výmluvný detail. Byli dostatečně pohotoví ho - v případě Pavla Kouteckého - natočit dřív, než pomine, a v případě Miroslava Janka ho najít v hoře natočeného filmu a udělat z něj součást spojitého vyprávění. Film se většinou odehrává v zákulisí politiky, nikoli ovšem v těch tajemných kuloárech, kde se pečou nejrůznější dohody, spíš v nejrůznějších předsíních a převlékárnách, kde se domlouvá, kdo odkud přijde a jakým směrem pokyne. Václav Havel se v tom velice formalizovaném světě pohybuje způsobem, který odpovídá tomu, jak dříve popisoval svůj vztah k prezidentské funkci a souvisejícím povinnostem. Často dává (většinou nijak arogantně) najevo, jak se těmi všemi možnými protokolárními požadavky cítí být omezován, zároveň však politické obřady s chutí a zaujatě režíruje, stará se i o jejich detaily. Možná byl ve svém úřadě „uvězněn", zároveň se v něm ale také trochu našel. Havel ve filmu vystupuje jako účastník politického provozu, který si sice je vědom toho, jak je ten provoz někdy absurdní a legrační, nijak to ale nesnižuje jeho zaujetí, chuť se účastnit, třeba i řídit, být přitom taky legrační, uvědomit si to, zasmát se tomu a tak dál.
Film Havla ukazuje jako člověka, který do jisté míry je ve vleku své funkce, z té pozice „vlečeného" toho však dokáže hodně uřídit. Někdy ve své funkci musí hrát, někdy hraje pro vlastní potěšení, někdy možná i pro dokumentaristovu kameru. Petr Zídek tvůrcům Občana Havla v Lidových novinách (26. 1.) vytýká, že exprezidentův sklon inscenovat a režírovat dění kolem sebe a prostřednictvím filmu také vlastní odkaz ne dost zdůrazňují, že se spokojili s prostým zachycováním situací, nijak nevstupují do děje. Právě ta zdrženlivost je však jednou z největších předností snímku, který nenatlouká divákovi do hlavy žádnou interpretaci a nechá ho, ať si viděné vyloží sám. Může dojít k podobným závěrům jako Petr Zídek nebo jako Petr Fischer (Hospodářské noviny, 30. 1.), podle něhož bývalý prezident před kamerou rovněž hraje a staví si filmem pomník - anebo ve snímku vidět autentické svědectví o tom, jak to na Hradě za Havlových časů chodilo. Přiznávám, že mně to „prosté" pozorování, jež autoři zvolili, spíš vyhovuje. A Pavel Koutecký a jeho štáb se během let osvědčili jako pozorovatelé velice dobří. Jak ve chvílích, kdy ukazovali Havla „režírujícího", tak i v momentech, kdy se prezident střetával se situacemi mimo jeho kontrolu (často citovaná scéna: na Havla po volbách nepříjemně naléhá Miloš Zeman, prezidentův nemístný výbuch v reakci na kritiku jeho prodeje části Lucerny Junkovu Chemapolu a především velice silné a smutné záběry Václava Havla po smrti jeho první ženy Olgy).
K pozorovatelskému umění Pavla Kouteckého patřila i schopnost vyjádřit v detailu povahu nějaké situace anebo člověka. Z několika záběrů tváří členů Rolling Stones natočených během jejich návštěvy na Hradě se člověk o těch čtyřech chlapících doví docela dost. A právě díky tomu zdrženlivě pozorovatelskému postoji je Občan Havel občas docela velká legrace. Tvůrci ve vztahu ke svému protagonistovi samozřejmě nejsou nestranní, sympatizují s ním. To však neznamená, že by jejich film bývalého prezidenta propagandisticky oslavoval. I ten, kdo Václava Havla zrovna „nemusí", v něm pro sebe může něco najít.
Další - pamětnickou - kvalitu filmu přidává jeho široký časový záběr, který umožnil ukázat, jak se měnilo prostředí, v němž se Havel pohyboval, lidé kolem něho i on sám; a někde ve druhém či třetím plánu také proměnu „podhradí". Autoři nechají během dvou hodin na plátně prosvištět víc než deset let a člověk si přitom s úlekem uvědomí, že v reálu to neuběhlo o moc pomaleji. Vidí prezidenta nastupovat do funkce s velkými plány a vidí ho také po dvou funkčních obdobích unaveného odcházet, a tak by ho docela zajímalo, co by ten druhý prezident řekl tomu prvnímu, kdyby mohl.
***
Občan Havel (ČR 2007). Režie Pavel Koutecký, Miroslav Janek, 119 minut.
Foto: ČTK, Tomáš Nosil, Robert Zlatohlávek
