Jeho Olympic letos slaví padesátiny, jemu bude příští rok sedmdesát. Petr Janda vzpomíná na nevázaný sex, natřískané i prázdné sály, závratné normalizační honoráře, věznění svého táty a také na podpis anticharty i petice za propuštění Václava Havla.
Jak jste si před půlstoletím představoval, kam to dotáhnete? Dosáhli jste na ten vrchol?
Upřímně? Řekl bych, že jsme toho moc nedosáhli, nepovedlo se nám oslovit svět, což jsme chtěli. Přitom v šedesátých letech jsme takové písničky měli. Když si pouštím Beatles, Animals, Kinks, Mangred Man, tak mi nepřipadá, že by to bylo něco zásadně jinýho než tehdejší Olympic.
Netrpíte zrovna falešnou skromností.
Ten odstup je už velkej, můžu si dovolit to říct. Dobře, s Beatles jsem to asi přehnal, ti byli jedineční, ale s těmi ostatními jsme byli srovnatelní, byli jsme jako oni. Ale spadla klec, nikam nás nepustili, hráli jsme česky, zlatý šedesátý roky jsme prošvihli a místo do Ameriky jsme tehdy jeli do Francie... Trochu škodolibě mě může těšit jen to, že se to z východního bloku nepovedlo nikomu, kdo zásadně nepřestřihl pupeční šňůru. To se v muzice povedlo asi jen Janu Hammerovi.
Takže jste při tom ohlédnutí nespokojený?
Ne, to vůbec ne. Ve zdraví jsem se dožil svého věku, mám senzační tři dcery, moc pěknej vztah s manželkou, spoustu nešťastných věcí jsem částečně pozapomněl. Hodně pracuju, napsal jsem knížku a chci psát další. A muzika mě neskutečně baví, mám pocit, že líp zpívám, skládám i hraju na kytaru než dřív.
To si myslíte, nebo vám to někdo říká?
To si myslím (dunivě se rozesměje). Neděláme horší písničky než dřív a desky, jen se nehrajou.
* Měli i Olympici své gruppies?
* Proč Jandův otec odmítal mluvit o svém věznění?
* Vyčítá si podpis pod antichartou?
* Čeho by se chtěl dožít?
* Jak holky drží kytaru?
Celý rozhovor s Petrem Jandou si můžete přečíst v časopisu TÝDEN, který je na stáncích od 31. října.
