Paradox Milana Kundery
13.03.2006 00:00
Když se řekne Milan Kundera, i sváteční čtenář zareaguje otázkou: Proč tu nevycházejí jeho knihy? Přesnější by bylo ptát se, proč nevycházejí jeho romány, protože v posledních dvou letech vyšly knihy tři: eseje Můj Janáček, Zneuznávané dědictví Cervantesovo a nedávno Kastrující stín svatého Garty; vesměs se předtím objevily v časopise Host. Vždy jsou věnovány konkrétnímu umělci, ta poslední Franzi Kafkovi, název vychází z právem zapomenutého románu Maxe Broda, který v něm z přítele Kafky učinil postavu „světce naší doby“ jménem Garta.
Kundera ostře polemizuje s Brodovým vnímáním Kafky i s většinou literárních vědců, kafkologů. Oproti častému vnímání Kafky coby myslitele, ba proroka, ho brání jakožto svrchovaného moderního spisovatele. Mimo jiné sleduje, jaké prameny literární historici pro své studie využívají, a odhaluje, že mnohem více dopisy, deníky či sekundární literaturu než vlastní prozaické dílo.
Druhý esej se jmenuje Překlad jedné věty a zaobírá se dalším tématem pro Kunderu příznačným: nevěrností překladů. Tu dokládá na třech francouzských verzích jediné věty Kafkova Zámku. Kniha se shoduje s Kunderovým bojem za vnímání románu jakožto celistvého díla, jehož hodnoty neovlivňuje vnější kontext. Dokud ovšem u nás nevyjde Nesnesitelná lehkost bytí, je Milan Kundera nutně vnímán v kontextu - jako nejslavnější žijící český autor, který zde odmítá vydávat své romány. A jeho eseje jsou tudíž čteny jako jistý vzkaz, vysvětlení; jinak ostatně s veřejností nekomunikuje.
Poselství druhého eseje se zdá jasné (překlady bývají zoufale nepřesné, proto se zdráhá „pustit“ své francouzsky psané romány k překladu), než se dostaneme k dodatku, v němž naopak Kundera chválí české překladatele za to, jak zachovávají věrnost a přesvědčivost původního textu. Dojem z titulního eseje je paradoxní: Kundera volá po pečlivém čtení románů, nikoli druhotných textů. Českému čtenáři však přečtení svých románů neumožní.
Je to bludný, nevysvětlitelný kruh. Češi zůstávají dychtiví, ovšem na Kunderovy prózy čekají léta marně. Spisovatel se úzkostlivě vyhýbá publicitě, což podněcuje touhu novinářů „ulovit“ ho (naposledy „detektivní“ pátrání MF Dnes v Paříži) a vyvolává dojem - nepochybně mylný - traumatizovaného vztahu k českému prostředí. Nikdo ho netlačí k veřejnému vystoupení, jen ty knihy, kdyby byly... Když čteme Kastrující stín svatého Garty, nabýváme přesvědčení, že kdyby jeho autor nebyl Milanem Kunderou, žádal by české vydání Kunderových románů usilovně a výmluvně.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.