Zítra uplyne pětatřicet let od chvíle, kdy Československá televize odvysílala první díl proslulého seriálu Třicet případů majora Zemana. 11. ledna 1976 začala série dílem Smrt u jezera, v níž se Jan Zeman po návratu z koncentráku již nestihne setkat se svým otcem. Při vyšetřování jeho zákeřné vraždy začíná životní cesta hrdinného policisty...
Dnes má dílo statut kultovního počinu, z něhož jsou schopni fanoušci citovat obsáhlé pasáže. Lze si vychutnávat absurdní proměny postav a obsazení (Luděk Munzar v roli nacisty a o pár dílů později v roli faráře, Jiří Holý nejprve jako reakcionářský štábní kapitán Kristek, později jako zkažený západní průmyslník Arnold Hackl) nebo neuvěřitelné a nepřirozené střídání světla a tmy - například v epizodách Hon na lišku nebo Vrah se skrývá v poli se stihne během několika hodin děje tolikrát setmít a znovu rozednít, že seriál připomíná sci-fi.
Intelektuálům nabízí nepřeberné interpretační možnosti - od zamyšlení nad tím, kterak pevné, kladné postavy mají odpovídající "tvrdá" jména (Zeman, Žitný, Kalina, Hradec) a ty záporné a kolísající jako by to také měly vepsáno už v rodném listě (Bláha, Stejskal). Slavná je kafkologická interpretace dílu Studna, který je vlastně adaptací Zámku Franze Kafky: hrdina přijíždí do vsi, marně páčí z místních kloudné slovo, snaží se znovu a znovu marně dostat do Brůnovic statku (zámku) a přijít záhadě na kloub.
Potěšení ze seriálu násobí třeba i fakt, že představitel hlavní role Vladimír Brabec daboval jak Zemanův protipól, agenta 007 Jamese Bonda, tak jeho parodické ztvárnění nedávno zesnulým Lesliem Nielsenem.
Třicet případů majora Zemana vzniklo oficiálně k třicátému výročí založení Sboru národní bezpečnosti. Otcem postavy (původně pojmenované major Horák) byl televizní scenárista a dramaturg Jiří Procházka, který se chtěl vrátit do hry, neboť byl po roce 1968 v jisté nemilosti a přišel se vskutku velkolepým angažovaným projektem, jenž se natáčel pět let. „Musí to bejt pořádnej falc, třeba nám to sežerou a daj na to prachy," prohlásil prý v soukromí.
Historky z policejního prostředí mu dodal major Leoš Jirsák, kolega z redakce armády a brannosti, a kolotoč se mohl rozjet. Hlavním autorem seriálu ovšem už navždy zůstane Procházkův rival, režisér Jiří Sequens. Ten seriál nejen natočil, ale po Procházkovi často přepisoval scénáře - zlí jazykové tvrdí, že hlavně kvůli honorářům. Z chystaného závěrečného dílu Chrpy pro Zemana se staly Růže pro Zemana a tak dál...
Když se koncem devadesátých let Major Zeman vrátil na televizní obrazovky, vznesla se vlna protestů s poněkud bizarní obavou, že by někdo mohl seriál brát vážně - a zřejmě vyvolat bolševický puč. Psalo se o podprahové ideologii - jenomže o té můžeme mluvit třeba u Hubačových opusů jako Dobří holubi se vracejí nebo u Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. U Majora Zemana je všechno čitelné, otevřené a doslovné. Seriál je tak ve svém vyznění přímý a ideologicky pevný jako jeho hrdina.
