Přiznám se, že nemám příliš představu o politické situaci v africkém státě Mali. Předpokládám jen, že demokratické kořeny v něm nebudou asi hluboké, na druhé straně je to země, o které se příliš nepíše, což je - ale nemusí být - příznakem jisté stability, snad i spořádanosti. Viděl jsem však minulý týden jednoho maliského herce, který se prý stal ve své vlasti skoro prezidentem. Vypadal jako černý rocker, a zřejmě jím i byl, měl dredy, byl nesmírně mrštný a ohebný, mluvil rychle jako raper a hlavně byl nadán ohromným smyslem pro komiku. V hlavním městě Bamaku měl prý televizní pořad, v němž satiricky komentoval politiku a kulturu. Byl tak populární, že ho navrhli na prezidenta. Málem se jím skutečně stal, na poslední chvíli dal přednost divadlu.
Zní to trochu jako africká pohádka nebo taky příklad pozitivní mediokracie na africký způsob. Kdo nevěří, ať do Mali běží. V každém případě v Praze nebyl onen muž jménem Habib Dembelé na státní návštěvě, ale v Divadle Archa třikrát vystoupil v režii velkého Petera Brooka ve hře Sizwe Banzi je mrtev. Mě ani tak nezaujala ta hra, ba její sdělení mi přišlo poněkud demagogické.
Napsána byla v Jižní Africe v době apartheidu, což byl bezesporu nechutný systém. Zápletka je jednoduchá až agitační: člověk, když přijde o papíry a je k tomu černoch, jako by neexistoval. Nejsem si však jistý, zda rovnice člověk bez dokladů rovná se mrtvý muž platí také v západní Evropě, jak to, měl jsem ten pocit, chce inscenace sugerovat. Problémy masového přistěhovalectví plynou přece jen z jiného zdroje než jen z údajného rasismu bílého obyvatelstva. I když stav lidského vykořenění je asi vždy podobný.
Ale mně se pod kůži zadřelo něco jiného. Ta nesmírná lehkost, s jakou se „prezident“ Dembelé vypořádával s poměrně plochým textem, jak ovládl během okamžiku prázdný prostor, kde bylo pár krabic, jak mezi nimi tančil, jak všechno, čeho se dotkl, ožívalo, jak se mu asi stokrát během hodiny a půl měnil obličej, jak dokázal zahrát asi padesát postav a dokázal by zahrát třeba i tkaničku do bot, vzduch v krabici nebo díru v ponožce. Jak se svým spoluhráčem, robustním valibukem s pěkným africkým jménem Pitcho Womba Konga (pochází z Konga), sehrávali klaunská čísla, při kterých jim stačilo se na sebe jen podívat - a bylo v nich jaksi „vše“: Afrika, její smutek a nekonečno, její ticho i řev, jak říkali Hanzelka se Zikmundem: sny a skutečnost. Ti dva mají talentu jako celá herecká Praha dohromady a uměli toho tolik, že jen jejich noha by mohla vyučovat na DAMU herectví. Já jsem seděl, chvílemi se smál a zároveň trnul, kam se to v té nešťastné Africe ztrácí, když se toho v ní tolik bere.
