Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř tvoří jednu z nejúspěšnějších českých autorských dvojic. Letos oslaví již padesát let spolupráce. Na podzim proto chystají velký koncert s názvem Trvalky, na kterém zaznějí jejich nejslavnější písně. "Hrál jsem mu na klavír přímo do sluchátka a on mi do telefonu diktoval texty," vzpomíná pro TÝDEN na vznik některých společných skladeb Jaroslav Uhlíř.
Jak je možné, že jste spolu vydrželi tak dlouho? Nikdy nenastala žádná zásadní krize?
Zdeněk Svěrák: Padesát let je skutečně dlouhá doba a lhal bych, kdybych řekl, že mezi námi vždycky panovala harmonie. Když byl Jarda mladej, byl velice nespolehlivej. Chodil všude pozdě a někdy taky třeba nepřišel vůbec. A to se vás pak zmocní opravdu nenávist, když například děti čekají v publiku, a účinkující se nedostaví.
Jak se taková situace řeší?
Svěrák: No, jak se řeší. Zachraňuje se. A pak to obvykle dopadlo tak, že člověk, kterého k smrti nenávidíte, sedne ke klavíru a zahraje něco tak krásného, že ho zase začnete milovat. Takže mi ta nenávist nikdy moc dlouho nevydržela. A Jarda se navíc časem zkáznil. Zajímavé je, že až do listopadu, do sametové revoluce, byl nespolehlivej, ale pak mu došlo, že v tom kapitalismu to takhle dál nepůjde, a začal bejt zodpovědnej a chodit včas.
Bylo to někdy i naopak a za "zlobivého" byl Zdeněk Svěrák?
Jaroslav Uhlíř: Ale to víte, že jo. Taky si vzpomínám na momenty, kdy to s ním bylo hrozný. Třeba když jsme dělali písničku Chválím tě, země má. To mě vytočil tak, že jsem mu dokonce musel napsat dopis.
Svěrák: Jo, ten já si přesně pamatuju! Zněl takhle: Takového nešvaru jako osazovat dlouhé noty krátkými slabikami se může dopustit jen lid v lidové písni anebo neschopný textař. Lid nejsi a nějaký schopnosti taky máš.
Můžete mě uvést do problematiky?
Uhlíř: No, s naší tvorbou je to obvykle tak, že Zdeněk nejdřív dodá texty a já je pak osadím muzikou. Ale jsou samozřejmě výjimky jako třeba Holubí dům nebo právě osudná píseň Chválím tě, země má, kdy nejdřív existovala hudba. Měl jsem tu melodii připravenou pro nějaký film, ale Zdeňkovi se tak líbila, že mi řekl, ať mu to dám, že ji otextuje a bude z toho krásná písnička.
Svěrák: Trochu jsem se tam pral se slabikami, protože jsem obecně dost nerad, když mi do textů padají klišé. "Máš závoj z oblaků bílých jak sníh." To je klišé nad klišé. Ale nakonec v písni Chválím tě, země má přece jen zůstalo.
Uhlíř: Abyste to pochopila, já mu dal broukačku, tedy melodii zpěvu bez textu, a tam byly samé dlouhé noty. Ale Zdeněk ten text psal tak, že tam najednou všude byly krátké slabiky. To vám byla taková bezmoc. Měli jsme zrovna Hodinu zpěvu a já mu říkám: "Hele, už toho nech, to je prostě celý špatně." A jak jsem z toho byl špatnej, napsal jsem mu ten dopis.
A proč jste tedy neupravili tu melodii?
Svěrák: To by se zkazila celá písnička. Takhle to nefunguje. Tady nejde o to, kdo má poslední slovo, jde o to, abychom byli oba spokojeni a aby písnička byla co nejhezčí.
Uhlíř: Což mi připomíná, že jsi tam měl předtím ten překrásný text "Máš závoj z oblaků, kaštánku můj". Přirovnával jsi zeměkouli ke kaštanu. Jádro a pak ty ochranné slupky... Pamatuješ?
Svěrák: No jo, ale to už bylo moc přes ruku. Nakonec tomu sluší jednoduchej text, kterej je chvílemi i dost banální. Resumé je prostě takové, že se to nakonec musí líbit nám oběma.
