Radní odmítli cenu kverulantovi

Město Düsseldorf uděluje slušně dotovanou (50 tisíc eur) literární cenu, pojmenovanou po svém rodákovi, nejsvobodomyslnějším německém básníkovi Heinrichovi Heinovi. Letos se městská rada vzbouřila.

Düsseldorfská městská rada dosud vždy respektovala rozhodnutí odborné literární poroty, tentokrát připravené sousto neskousla. Čtyřiašedesátiletý Rakušan Peter Handke je přitom bezesporu jedním z nejvýznamnějších povalečných spisovatelů německého jazyka. Je vynikající stylista, tvarový experimentátor a provokatér. Už v mládí se stal jednou z ikon revoltujících intelektuálů: vysoký, štíhlý, s dlouhými vlasy, zasněným pohledem zpoza brýlí. Pro někoho nejnudnější moderní klasik, pro jiné mistr jemnosti a odstínění. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé, mnohotvaré, zabírá prózu, drama, poezii i film: je spolu s Wimem Wendersem autorem scénáře slavného Nebe nad Berlínem. U nás vyšlo povícero překladů, například Nežádané neštěstí, Dětský příběh, Zvláštní žena, Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu...

Handke by si mohl užívat literární slávy, sbírat ceny a jezdit po prominentních přednáškových turné, kdyby nedošlo k jugoslávské občanské válce. Spisovatel od původních srozumitelných postojů, v nichž litoval především ztráty mnohonárodnostní Jugoslávie, která, domníval se, překonala nacionální sváry a animozity a stala se mu jakousi potopenou utopií, přešel k ostře prosrbským postojům, které vedly až k absurdním výrokům, že Srbové jsou větší oběti, než byli Židé. Handke se stal nejspolehlivějším spojencem Miloševičova režimu na intelektuální scéně západní Evropy. Hrál a možná především chtěl hrát podobnou roli, jakou dříve zastával třeba Jean-Paul Sartre a mnozí jiní ve vztahu k Fidelu Castrovi: kverulant, nekonformní solitér a sabotér, kterému nakonec na nějaké pravdě moc nesešlo - hlavně že byl proti. Potvrdil to ještě letos 18. března, kdy se v Požerevaci zúčastnil pohřbu Slobodana Miloševiče a vedl nad rakví dlouhou řeč.

Düsseldorfští radní tedy Handkeho jako nositele ceny, která je určena těm, kdo usilují o „sociální a politický pokrok a porozumění mezi národy“, odmítli. Nedali na zdůvodnění poroty, jež ho označila „za tvrdohlavého jako Heine, šel ve svém díle vlastní cestou k nejisté pravdě“. Handke se ohradil článkem v deníku Libération, kde se snažil své dřívější výroky mírnit, relativizovat, dokonce připustil, že vraždění ve Srebrenici byl nejhorší zločin proti lidskosti od konce války. Rozhodnutí Düsseldorfských však již zřejmě zůstane konečné. A Peter Handke o jednu cenu chudší.

Autor: -jks-