Je to vlastně obyčejný příběh. Sedmnáctiletý chlapec vzplane první láskou, která je prudká, vášnivá a krátká, na konci dojde k vystřízlivění. Na první pohled nic zvláštního. Ani fakt, že onen chlapec zahoří touhou k jinému chlapci, na tom nic nemění. Jenže snímek Dej mi své jméno, který právě dnes vstupuje do našich kin, je právě pro svou upřímně pravdivou jednoduchost skvělý.
Za filmem v koprodukci USA, Francie a Itálie stojí italský režisér Luca Guadagnino, který se opět ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. Za sebou má nejeden zajímavý kousek, natočil třeba oceňovaná dramata Mé jméno je láska nebo Oslněni sluncem, kde v obou případech zazářila Tilda Swintonová. Tentokrát se Guadagnino bez své oblíbené herečky obešel. Vyneslo mu to letošní nominaci na Oscara na nejlepší film a objevení budoucí hvězdy světové kinematografie.
Láska v Toskánsku
Elio (Timothée Chalamet) je vcelku normální sedmnáctiletý kluk, co mezi svými vrstevníky nijak nevyčnívá. Rád se baví s kamarády, rád čte, s rodiči nemá žádný problém. Jediné, co ho trochu štve, že na podstatný kus léta jako obvykle přijede doktorand z univerzity, kde působí Eliův otec (Michael Stuhlbarg), aby pomáhal s bádáním a načerpal inspiraci pro psaní dizertace o řecké antice - protože mu musí uvolnit svůj pokoj. Naštěstí je čtyřiadvacetiletý Američan Oliver (Armie Hammer) sympatický a oblíbí si ho nejen Eliovi rodiče, ale nakonec i sám Elio.
I když se zdá, že nemají moc společného, protože Oliver je extrovertní Američan se zálibami nejen v antické historii, ale i ve sportu nebo v tanci, zatímco Elio je spíš uzavřený introvert, společnou řeč najdou. A čím víc času spolu tráví, tím si jsou oba kluci bližší. Nakonec jejich kamarádský vztah přeroste z přátelství do něčeho mnohem hlubšího, intenzivnějšího a vášnivějšího...
Letní zátiší
Největší síla snímku se dotýká atmosféry. Tvůrci naprosto bezchybně vystihli trošku nostalgickou náladu dávno uplynulého léta kdesi v Itálii. Přestože se příběh odehrává v roce 1983 a rekvizity době odpovídají, nijak se netlačí na dobovou pilu a mohl by se odehrávat kdykoli. Podobně se bezčasí týká i místa: víme, že děj je umístěn kamsi do Toskánska, odkud není daleko k moři, ale není přesně specifikované. Vůbec to nevadí, naopak tento fakt filmu dodává neuchopitelný pocit kdekoli a kdykoli...
Celý film se skládá ze střípků zážitků prodchnutých láskou: láskou k bohaté antické historií, láskou k vědění a umění, láskou ke kráse tělesné i duševní. Čas plyne pomalu i rychle, podle potřeby vyprávění, a ne náhodou si při časovém určování tvůrci vypomáhají záběry na líně tekoucí vodu nebo citáty z Hérakleita, že "vše plyne a nic netrvá". Ocenění si zaslouží i liberální nenásilnost podávaného vztahu mezi oběma kluky. Žádné tlačení na pilu, žádný homofobní prvek zdůrazňující mimořádnost queer tématu - je úplně jedno, že protagonisty jsou dva kluci, kdyby šlo o dvě holky či kluka a holku, vyšlo by to nastejno.
Oscarová žeň...
... se navzdory početným nominacím nakonec nekonala. Ani se to moc nečekalo, vedle bohatě výpravných spektáklů působilo Dej mi své jméno z pochopitelných důvodů příliš evropsky a příliš nezávisle. Jedné ceny Akademie se ale film přece jen dočkal. A to ceny rekordní. Za nejlepší adaptovaný scénář, napsaný podle knihy Andrého Acimana, si sošku odnesl James Ivory. Byla jeho první - v 89 letech! Ivory se tak stal nejen nejstarším mužským držitelem nejcennější filmové trofeje, ale vůbec nejstarším nominovaným.
Trofej naopak nezískal teprve dvaadvacetiletý Timothée Chalamet. Sluší se upozornit, že překonat Garyho Oldmana jako Winstona Churchilla z Nejtemnější hodiny bylo prakticky nemožné. I tak ale mladík z francouzsko-americké rodiny zazářil a zaujal. Veřejnost si ho sice všimla už v minulosti, objevil se třeba ve sci-fi Interstellar, ale loňský rok pro něj znamenal průlom mezi nejlepší. Zahrál si hned ve dvou filmech, co aspirovaly na cenu nejvyšší, a pokaždé rozdílnou roli - zakřiknutého, citově i sexuálně nejistého intelektuála v Dej mi své jméno nebo nesympatického floutka z Lady Bird. Celou budoucnost má před sebou a kariéru nenašlápl vůbec špatně.
Vzpomínky na letní lásky
Když už je řeč o hercích, sluší se zmínit o dalších: především o Armiem Hammerovi. Sice vypadá o dost starší než čtyřiadvacetiletý student, ale herec je to náramný a sebejistého Američana ztvárnil skvěle. Hlavně chvilky fyzické přitažlivosti podávají s Chalametem naprosto přesvědčivě. Jedinou z dalších postav, která má ještě nějaký prostor, byť pochopitelně podstatně umenšený na úkor ústřední dvojice, je představitel Eliova otce Michael Stuhlbarg. Stojí za pozornost jeho výběr rolí. Loni si zahrál ve třech filmech: v Dej mi své jméno, Aktech Pentagon a ve Tváři vody. Ano, všechny tři patří k tomu nejlepšímu a nejoceňovanějšímu, co bylo natočeno, a všechno získalo oscarovou nominaci (a Tvář vody ji dokonce proměnila). Tomu se říká čich na dobré filmy!
Dej mi své jméno tak ponejvíc připomíná vzpomínku na dávnou letní lásku. V tomto případě hodně dávnou, starou už pětatřicet let. Vzpomínku sladkou jako broskev. Máloco v současné kinodistribuci nabídne tak pohodovou, příjemnou a uklidňující atmosféru. A vzhledem k tomu, že jaro si se svým nástupem stále dává na čas, horké italské léto s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplých nocí potěší o to víc.
Hodnocení: 85 %
