Delirium: jak moc můžete věřit vlastním očím?

Tvrzení, že jste něco "viděli na vlastní oči", dost často nemůže obstát. Existuje spousta klamů! Tím víc, pokud vás právě propustili z psychiatrické léčebny a pořád musíte brát silné léky. Tak jako hlavní hrdina nového filmu Delirium, který zítra vstupuje do našich kin.

Na první pohled nenápadný horor s neznámými jmény stojí za bližší zkoumání z více důvodů. Jednak za ním stojí producentská skupina, jež se podepsala pod zajímavými horory jako Očista a hlavně Uteč, které se letos v březnu dostalo dokonce do oscarových nominací. A také proto, že se ho s tvůrčím nadšením chopila dvojice režiséra Dennise Iliadise a scenáristy Adama Alleca, kteří před deseti lety společně stvořili remake Posledního domu nalevo. Hodně povedený remake - i když se v syrovosti a brutalitě nevyrovnal originálu ze sedmdesátých let, rozhodně na něj tvůrci mohli být pyšní. Delirium proto mezi hororovými fanoušky vzbuzovalo velké očekávání.

Sám v prázdném domě

Hlavního hrdinu Toma Walkera (Topher Grace) právě propustili z psychiatrické léčebny, kde od své puberty strávil dvacet let. Nic moc neví o světě kolem, netuší, "kdo je Wikipedie". Zato ale ví, že po třicet dní bude muset dodržovat přísný probační režim, denně se hlásit, mít na noze obojek, který hlídá jeho pohyb, a být sám. Být sám v celém rodinném sídle, které zdědil po svém otci, co se zastřelil jen pár dní před Tomovým návratem. Vůbec Tomova rodinka je trochu záhadná: matka od nich odešla, když bylo Tomovi patnáct let, a s bratrem Alexem to taky nedopadlo nejlépe. Tom je sám a zvyká si na čerstvě nabytou, i když omezenou svobodu. V tom mu pomáhá i Lynn (Genesis Rodriguezová), která mu doručuje jídlo.

Jenomže... Tom má pocit, že v domě úplně sám není. "Věř svému rozumu, ne svým očím," kladl mu na srdce psychiatr, když ho propouštěl. Jenže tváří v tvář podivným zjevením a postavám, zvláštním zvukům a zneklidňujícím telefonátům to jde dost těžko. Zvlášť když se začnou zhmotňovat vzpomínky a začíná jít o život. A zdaleka ne jenom o ten Tomův. Vyvolal si to všechno ve své hlavě? Co je skutečné, a co jenom bláznivá představa? Zjistit to znamená ponořit se hodně hluboko do minulosti...

Dva rozdílné poločasy

Doufání v horor roku fanouškům vyšlo jen napůl. A to doslova. Přesně první polovina stopáže nemá chybu. Tom se v obrovském sídle plném šmíráckých tajných chodeb s průzory do jednotlivých místností a divných zvuků či stínů noří do tenat šílenství, která ho ovládají. Je to realita a v domě straší, nebo ne? Snímek ponechává diváka v nejistotě a jde mu to hodně dobře. Lekačky fungují a ze sledování má divák opravdu mrazivý pocit.

Bohužel druhá polovina se dost zvrtne. Nelze moc popisovat, jak konkrétně se to stane, protože by šlo o obrovský spoiler, ale po zbytek stopáže se z hororu stane solidní psychothriller s rodinnými prvky. Není to špatné a twist je překvapivý, ale změna žánru uprostřed filmu diváckému zážitku prostě neprospívá. Navíc je plná klišé a nepravděpodobných okamžiků. Opravdu by se Tom uvězněný ve sklepení pustil do dlouhé a pomalé prohlídky, místo aby se pokusil dostat ven a zachraňoval Lynn, které jde o život? A proč vlastně Lynn nebyla zabita hned a dočkala se další scény? Tyto scenáristické chybky snímku bohužel škodí. Podobně jako obří nedovysvětlení celé zápletky na konci filmu. Při závěrečných titulcích zůstávají rozpaky.

Za inspiračními zdroji

Jak bylo naznačeno výše, druhá půle film hodně sráží dolů. Dokud jde o čistý duchařský horor, je zábavné sledovat nenápadné odkazy na jiné slavné hororové snímky. Nejsou záměrné, nejde o poctu či krádež, jenom zkrátka tvůrci nezapřou svou inspiraci. Dva příklady za všechny: když se Tom prochází v chodbách sídla zazobaného otce, nelze si nevzpomenout na Osvícení a chodby hotelu Overlook. Anebo záběr z videopásky, na němž jeden z duchů leze rozevlátým způsobem zpoza postele: nebylo přesně tohle chování Samary z Kruhu? Autoři Deliria mají nakoukáno a vědí, co na diváka působí. Jejich počin je tak možné brát jako hold poctivé strašidelné filmařině.

Řemeslně Delirium dokonalé určitě není. Kromě několika scenáristických chyb je film sice natočen solidně, ovšem chybí mu pevnější režijní vedení. Dennis Iliadis trochu povolil uzdu, protože již zmíněný Poslední dům nalevo ošéfoval daleko lépe. Naštěstí není co vytýkat herecky, byť jsou herci snad až na představitele hlavní role u nás neznámí, svoje party rozhodně zvládli. Jen se nelze nepozastavit nad tím, jak mohl Tom mít po dvaceti letech pobytu v blázinci tak namakané a vysvalené tělo jako jeho představitel Topher Grace (známý třeba ze Spider-Mana 3 nebo Dannyho parťáků či Interstellaru, byť z epizodních rolí).

Je to prostě škoda. První půle bere dech a slibuje hororový nářez roku, ale ta druhá... ji sráží dolů. Přesto se Delirium vyplatí vidět hlavně z toho důvodu, že pokud si myslíte, že vaši rodiče jsou divní, uvidíte, že jiní na tom jsou ještě mnohem hůř.

Delirium