V týž den, kdy se na pultech objevila knížka Václava Klause (Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?, nakl. Dokořán, 2007), padl mi na internetu do oka Renčínův kreslený vtip pro tento den. Asi bezděky, ale trefně, supluje recenzi dílka: dva chlápci přihlížejí, jak třetí tápavě hledá na zemi ležící brýle, které patrně brzy rozšlápne. Pod tím je text: „Bývaly časy, že bych mu pomohl je najít. Ať mu je ale podá neviditelná ruka trhu.“ Žádné laciné karikování.
Pozitivní na knize je až pozoruhodný ideový vývoj autora známého nekompromisními odsudky. Průlomové je rozlišování mezi environmentalisty (aktivisty ve veřejné sféře) a vědeckými ekology, jak píše sám Klaus. (Ještě před pár lety tvrdě reagoval na text docentky UK, která má za sebou v ekologických tématech – navzdory perzekucím za komunismu – slušné životní dílo, s tím, jak je možné se habilitovat v reálně neexistujícím oboru; svou kritiku pak vystavil na osobní webovské stránce, aniž by bylo možné přečíst si tam, na co vlastně reaguje.) Revoluční posun tkví v uznání skutečnosti, že klima se mění (nejde již tedy o mýtus?), jakkoli je vžitý, poněkud zavádějící termín „globální oteplování“ autorem chápán doslovně, nikoli v přiléhavějším smyslu zvyšující se rozkolísanosti a častějším výskytu extrémních epizod, jejichž dopady odčerpávají stále větší výdaje na obnovu.
Výborné je, že navzdory snaze glorifikovat ekonomii jako „vědu věd“, praktickými ukázkami na mnoha místech textu Klaus dokládá její skutečnou povahu: o vědu nejde, pracuje jinak – jako významná empirická a nikoli jednotná disciplína možná srovnatelná s medicínou.
Užitečným, leč poněkud skrytým momentem polemiky vedené v knize, je, že míří na „extrémní environmentalismus“, tedy deklaruje střet pouze s krajním, i když někdy hlasitým křídlem aktivistického hnutí. (Bohužel onen přívlastek je užit jen občas, ačkoli je Klausův odpor k radikalismu předváděnému případnými ekoteroristickými projevy na zpolitizovaném kolbišti zjevný; navíc nespravedlivě přibírá další seskupení). Pokud by tato zpětná vazba účinně fungovala coby korekce chování extremistických křídel, která existují ve všech hnutích a partajích, jedině dobře. Bohužel je tu – podle odkazů – démonizován celý proud vyvěrající primárně z „tvrdých dat“ a trendů nás obklopující skutečnosti – proud, který ve veřejné poloze nikdy nezpochybnil demokratické principy prosazování věcí.
Jedna ze známých definic ekologie praví: je to nauka o hospodářství přírody (paralelně s ekonomií jako s naukou o hospodářství lidského společenství). V mnoha učebnicích je zdůrazňován společný slovní překryv „eko“ (původ v řeckém „oikos“ – dům, domov) a analogicky fungující přirozené mechanismy. Ppojmy jako „trade-offs“ nebo „cost-benefit analysis“ jsou běžnými pojmovými nástroji v ekosystémové nebo populační ekologii, tedy nejen v aplikacích ekonomických. Přístup autora je ideologizující; sám si vytváří ostré kontury „protivníka“, vůči němuž se chce vymezit. Pracuje s metodou citovaných fragmentů sestavených s jasným účelem, ať pocházejí odkudkoli (dost pochybuji o tom, nakolik kladně by G. Kukla nebo B. Lomborg reagovali na způsob vytržených vět, jímiž si je autor „přisvojil“). Trik úkroků stranou, proměny otázek, přesunutí důrazů, je standardně používanou a také úspěšnou technologií sdělení.
Klausova deklarace nevstupování na půdu přírodovědců (nenaplněná) je šokujícím způsobem přehrána do vnuceného dilematu o tom, co je ohroženo, zda klima nebo svoboda. Pomiňme fakt, že kdyby náhodou platilo to první, sveze se s tím i to druhé. Eklektičnost sbírky výroků ústí v rozpornost a protiřečení.
Pokud je liberální přístup vlastní ekonomii a upíraný ekologii, proč by ekologové doporučovali k využití úsporné „ekotechnologie“ postavené na spontánních procesech a „službách“ ekosystémů, kterými je příroda schopna znovu si osvojit například toxické odpady (namísto lukrativních zakázek firmám ze strany správních úřadů, jejichž výstupem bývá sporný inženýrský zásah sice v duchu ekonomického profitu protáčející peníze, ale ve faktickém výsledku ničivý)? Jak to, že tolik vadí „princip předběžné opatrnosti“, kdy právě dík tomu s předstihem reagují představitelé elitních ekonomických struktur? (Koncem roku 2006 se například v Chicagu sešli nad mapami změn kontinentálních kontur manažeři podniků, které kontrolují majetek za 3,7 bilionů dolarů – bankéře a šéfy pojišťoven k tomu vedly racionální ekonomické úvahy.) Byla Sternova zpráva „na objednávku T. Blaira“ redigována environmentalistou nebo bývalým ekonomickým ředitelem Světové banky?
Jiná výtka autorovi. Není pravda, že jedna z prvních prací Římského klubu (Meze růstu, 1972) extrapolující trendy globálního vývoje v řadě parametrů se beze zbytku nepotvrdila – někde byly dokonce odhady založené na dobových vstupních nedokonalostech překonány (například mizení druhů aj.) Zamlčuje se, že vědci sdružení kolem Římského klubu v následných desetiletích publikovali další práce zpřesňující či korigující ty předchozí tak, jak je obvyklé s přibývajícím poznáním.
Nesprávně je uváděna 4. zpráva Mezinárodního klimatického panelu (IPCC) při OSN jako sumární výstup, ačkoli jde pouze o 1. část celkového zhodnocení poznání kongresem klimatologů (Paříž, únor 2007), po čemž následovaly 2. část (Brusel, duben 2007) a 3. část (Bangkok, květen 2007). Shrnutí a vývody práce všech tří pracovních skupin IPCC má teprve přijít... O čem konkrétně celá 4. zpráva bude, naznačují logicky řazená témata dílčích kongresů: 1. Fyzikální podstata klimatické změny, 2. Dopady, adaptace a zranitelnost, 3. Zmírnění klimatické změny. Vše je položeno na faktech publikovaných v renomovaných vědeckých časopisech od r. 2001, tedy od vydání předchozího souborného materiálu klimatologů.
Extrakt z bible
Je naprostým nepochopením, které se objevuje v kapitolce na konci (nazvané Co tedy máme dělat?), že ve vědě se k nějakému závěru dochází konsensem (jehož „klamu nemáme podléhat, protože je stejně vždy docilován hlasitou menšinou a nikoli mlčící většinou“). Zajímavé je, že sám spisovatel M. Crichton (kterého Klaus využívá na podporu svých názorů) upozorňuje, že ve vědě se nehlasuje, nýbrž rozhodují pozorování, jež hypotézy potvrdí nebo vyvrátí. Jinak lze s doporučeními v kapitolce souhlasit - jsou jak líbivá, tak opodstatněná. Snad až na to první: není jasné, proč bychom namísto životního prostředí měli usilovat o svobodu, respektive proč má jedno vylučovat druhé?
Věda má dnes v zásobníku poznání lecjaký recept na „technické“ řešení věcí, ale je na mechanismech ekonomické a politické sféry, aby se ve správném čase a na správném místě poznatky uvedly do života.
Jsem zvědav, jak nadšení budou aureolou své „inkarnace tradičního levičáctví“ čeští Zelení, kteří se po zkušenostech s komunismem tlačí na pravý střed. Mnozí z nich byli nejen aktéry, ale předvojem sametového převratu 1989 (nepokoje na Teplicku), mnozí dlouhodobě pracovali v takřka tabuizované Ekologické sekci Československé biologické společnosti – s přesahy do sféry politiky. Připravili tam řadu zásadních dokumentů (známý byl „únik“ zprávy o stavu prostředí v republice do západních sdělovacích prostředků právě odtud; následoval poplach v KSČ a odvetná opatření).
Spekulace o smyslu Klausovy knihy je nejspíš pro politology. Její názoroví stoupenci ji mohou mít na nočním stolku jako citátový „extrakt z bible“. Pokud bychom měli přistoupit na metodu, jak pracuje s literaturou, šlo by při nápodobě v závěru citovat úryvek nedávno zveřejněného textu představitele významné ekonomické školy, profesora Roberta Constanzy, ředitele Institutu Ekologické Ekonomiky na Univerzitě Vermont, USA: „Hlavní proud ekonomiky je „autistický“ svým deficitem v komunikaci a sociální interakci s jinými disciplínami, předsudky o matematické fantazii, pokažením jazyka ve svém omezeném a specializovaném slovníku a nadměrným připoutáním k jistým objektům (předpoklady a modely). Toto intelektuální umenšení dospělo k jeho neschopnosti vyrovnat se s mnoha reálnými světovými problémy.“
Autor je děkanem PřF UK v Praze, přednáší geobotaniku a ekologii krajiny
