Skotský satirik Armando Iannucci přichází se zdařilou komedií, v níž se zaměřuje na mocenský boj mezi špičkami sovětské politiky bezprostředně následující Stalinově smrti. Ve spleti mnoha gagů se však postupně vzdaluje od původního záměru - politické satiry.
Po seriálech Víceprezidentka a Je to soda či snímku Politické kruhy se skotský režisér a scenárista Armando Iannucci přesouvá do minulosti, konkrétně do roku 1953 v Sovětském svazu. Tím, že se věnuje Stalinově smrti a tomu, co jí v sovětské vrcholné politice následovalo, si film vysloužil pověst kontroverzní komedie - v Rusku dokonce došlo k jejímu zákazu. Je tato pověst zasloužená, nebo se jedná o prostý důsledek toho, že vypráví o této zlomové epizodě ruských dějin?
Již v počáteční epizodě, která se zaměřuje na okolnosti Stalinova úmrtí (a tím se vlastně odlišuje od zbytku filmu sledujícího spíše mocenské zápolení) je zřejmé, že se dané téma nepodává se vší vážností. I samotný Stalinův konec je zde představen spíše jako komický následek jeho svévolné moci. Sám si totiž vynutí nahrávku orchestrální skladby přehrávané na moskevském rádiu. Ta bohužel není k dispozici, takže dochází k opětovnému provedení celého recitálu s náhradním dirigentem.
Díky tomu pak pianistka Maria Yudina (Olga Kurylenko) získává příležitost propašovat ke Stalinovi dopis, v němž silně kritizuje jeho vládnutí. Ačkoliv samotný dopis je mu k smíchu, při jeho čtení dostane záchvat, který jej následně bude stát život.
Film se dále věnuje především tomu, jak se Stalinovi blízcí spolupracovníci snažili vyplnit dočasné mocenské vakuum a převzít kontrolu nad společností, která je událostí šokována. Ačkoliv moc nyní dřímá v kolektivním vedení Ústředního výboru, už zpočátku vystupují především dvě postavy - excentrický Nikita Chruščov (Steve Buscemi) a slizký šéf bezpečnostních složek Lavrentij Berija (Simon Russell Beale). Obě postavy neskrývají své mocenské ambice a vedle nich dočasně nejvyšší představitel strany Malenkov (Jeffrey Tambor) působí jako nesmělý herec, kterému byla svěřena příliš velká role.
Právě na hercích a jejich kreacích film do značné míry stojí. Každá postava je především komickou a cynickou figurkou, která svými hláškami baví až do vyústění jednotlivých sporů. Ačkoliv Ianucci dobře zvládá propojovat komornější scény v interiérech, v nichž díky pohyblivé kameře těkáme mezi aktéry slovních přestřelek, se scénami pompéznějšími, je jasné, že se nepokouší o realismus. Všechny scény působí (oproti jeho dřívějším dokumentárně laděným dílům) zcela filmově, což je navíc podpořeno tím, že jako inspirace zde sloužil stejnojmenný francouzský komiks.
Právě proto nevyzní křečovitě všestranná přehnanost, představování jednotlivých postav za pomoci doprovodných titulků a vlastně ani historické nepřesnosti, neboť ty převážila příležitost vnést podivné charaktery do příslušných funkcí a svést je na stejné místo.
Volba takového stylu je pro komedii oprávněná, přece jen se ale nelze zbavit dojmu, že se tímto přístupem Ztratili jsme Stalina částečně vzdaluje od záměru podat nějakou (jakkoliv seriózní) výpověď o stalinismu či povaze mocenského boje v SSSR. Každá z postav dokáže strhnout alespoň na chvíli pozornost a jejich konflikty je zábavné sledovat, nicméně pojetí hlavních aktérů má vždy blíže ke komediálně vděčnějším karikaturám, které nelze brát vážně.
Rozhodně se najde pár děsivých scén, v nichž jsme svědky politicky motivovaného násilí, které vždy probíhá spíše mimochodem, v druhém plánu, díky čemuž je přiblížena atmosféra režimu, v němž má lidský život téměř nulovou hodnotu. Mezi vrcholné momenty filmu pak patří právě ty, v nichž je šikovně propojena komedie s jinak zcela vážnou situací politického teroru - jako například ve scéně, kdy Stalinovi nemůže být zavolán na pomoc kvalitní doktor, neboť všechny schopné už kvůli své paranoie poslal na smrt.
Nad těmito scénami ovšem převažují ty, které sice pobaví, ale zároveň se míjí s daným tématem - a proto Ztratili jsme Stalina často působí spíše jako povedená komedie z politického prostředí nežli jako trefná politická satira.
