Hastrman: člověk a zvíře

V poslední době platí, že je nám každý týden servírován jeden nový český film. Komedie, dramata, romantika. Jedno mají zatím společné - letošní úroda je mimořádně nepovedená a jejich kvality jsou nevalné. Tento týden vstupuje do kin Hastrman. A konečně to změnil. Nabízí vypjatý příběh a hypnotický pohled do duše netvora i na venkov první půle 19. století.

Film mimořádně talentovaného herce a zpěváka Ondřeje Havelky, který se chopil režie, vznikl podle knižní předlohy Miloše Urbana. Navzdory tomu - Urban žádným pořádným spisovatelem není a jeho díla balancují na hranici spotřební popové literatury - vznikl velmi dobrý film, který druhou knižní linku, odehrávající se v současnosti, respektive koncem 20. století, vyjma posledního záběru ignoruje. Soustředí se pouze na linii z 19. století a nabízí romantiku i dramatický thriller.

Co jste vlastně zač?

Baron de Caus (Karel Dobrý) se po letech v cizině vrací se svým sluhou (Jiří Lábus) na panství svých předků. Začíná obnovovat rybniční síť, seznamuje se s místními obyvateli. Hlavně ho zaujme dívka Katynka (Simona Zmrzlá), dcera tamního rychtáře (David Novotný), nespoutaná a výjimečná, revoltující proti autoritám vášnivým uctíváním přírody a pohanských rituálů. Baron se do mimořádné dívky zamiluje, cítí k ní spalující vášnivý cit. Není ale jediný: poblázněnou hlavu z ní mají i učitel (Jiří Maryško) nebo farář (Jan Kolařík). A čím více se Katynka podivnému baronovi přibližuje, tím více v něm rostou pochybnosti, zda jako člověk ve zvířeti a zvíře v člověku tentokrát obstojí. Baron totiž není zrovna obyčejný člověk. Vlastně je otázka, zda je to vůbec člověk...

Klíčových motivů pro film je víc. Tím hlavním jsou city, které vůči sobě hlavní hrdinové chovají: u Katynky zvědavost a touha po poznání pozvolna přerůstá v lásku ke zcestovalému a osvíceneckému baronovi, a když není opětovaná, mění se v nenávist. Samotný baron se zase zmítá mezi svými zvířecími pudy, především animálním chtíčem, a čistou láskou, kvůli níž se dívce neodvažuje ukázat svou pravou podstatu. Nakonec i jeho závěrečný akt je motivován touhou po lásce. S chorobnými city se potýkají i ostatní postavy: bizarní touhy faráře, nekňubovská láska učitele nebo prostinká touha dalších mládežníků ve vesnici.

Uprostřed rituálů

Formálně je film poskládán do jednotlivých pointovaných kapitol pojmenovaných podle tradic lidových obyčejů. Folklorním prvkům, které mísí křesťanskou věrouku s pohanskými rituály, je dopřán velký prostor. Je to dobře, protože tím je vesnický život mnohem plastičtější. Střet formalismu a síly přírody je další z důležitých motivů. Že se nadržuje "duchu přírody" oproti katolické církvi, je více než zřejmé. Právě uznávání přírody je pro film důležité: baron alias hastrman je sám ztělesněním prastarého přírodního živlu, jeho péče o vlastně nijak výraznou českolipskou krajinu je dokladem ekologického apelu, podtrženého bezútěšným epilogem.

Ohledně samotných řemeslných technik už začínají narůstat rozpaky. Určitě se to netýká kamery, kterou drží v rukou Diviš Marek, dlouholetý spolupracovník především Bohdana Slámy (z jejich společné práce Marek získal i Českého lva za film Štěstí). Nabízí nádherné záběry, které právě celkem obyčejnou krajinu vyzdvihují daleko výš. Potíže nenastávají ani s použitou hudbou, která byla pro folklor nesmírně důležitá. Horší je, že netvoří kompaktní celek, což jde na vrub Ondřeje Havelky jako režiséra. Navzdory jeho talentu je na filmu zkrátka znát, že se jedná o filmový debut. Snímku chybí silnější vedení, nemá zrovna spád nebo dynamičtější tempo, občas působí hodně divadelně (kde si je Havelka právě mnohem jistější), k čemuž vede i herce.

Ať žijí strašidla

Výběr herců se přitom maximálně vydařil. Sice tvrdit o Karlu Dobrém, že je to neokoukaná tvář, je odvážné - i když si hlavní roli na konto připsal poprvé, to je pravda. Je démonický, každý poryv citu předvádí uvěřitelně, ve vypjatějších chvílích je z hastrmana cítit přitažlivost i strach zároveň. Totéž platí o Simoně Zmrzlé, opravdu málo známé tváři (což samozřejmě neplatí pro pravidelné návštěvníky brněnské Husy na provázku). Katynka je krásná, přitažlivá, živočišná, vášnivá, zároveň chytrá a zvídavá - vrstevnatější a plastičtější postavu český film dlouho neměl. Simona Zmrzlá je opravdová kočka, budoucnost naší kinematografie a dokonce svůj part i sama odzpívala. A ostřílení bardi jako Jiří Lábus, jehož figura baronova sluhy je nejčastějším nositelem humoru, nebo Norbert Lichý odvádějí skvělou práci rovněž.

V souvislosti s Hastrmanem se často zmiňuje, že podobný film tu dlouho, ne-li dokonce nikdy nebyl. Není to pravda. Na podobné téma vnitřních běsů v člověku, personifikovaných do folklorní postavy strašidla, tu jen před dvěma lety byl film Polednice mladých talentů Jiřího Sádka a Michala Samira. Čišela z něj stejná nálada a jednalo se o snímek, který kritika zbytečně podcenila, ačkoli Polednice se může vnímat jako mladší Hastrmanova sestra.

Hastrman přesto alespoň letos působí v naší kinematografii jako zjevení. Po dosavadním trápení (a že ho letos už bylo!) konečně přišel do kin film, za který se Češi nemusejí stydět. Snímek, jenž je natolik jiný oproti běžné produkci, že mu stojí za to věnovat pozornost. A i když zdaleka není dokonalý, jeho sledování je podmanivé a stejně hypnotické jako démonický hastrmanův pohled.

Hastrman