Příběh, který je z nedávné historie dobře známý. Špičková, ale buranská krasobruslařka, které všichni ubližují, se snaží vyrovnat kamarádce, panence a miláčkovi davů, a proto se rozhodne pro její sportovní likvidaci. Nebo to bylo celé poněkud jinak? Film Já, Tonya, který příští týden vstupuje do našich kin, nabízí na celou událost víc pohledů.
Tonya Hardingová byla svého času fenomén. Na přelomu 80. a 90. let platila za jednu z nejlepších krasobruslařek na světě, nakonec jako druhá žena v historii a jediná Američanka dokázala skočit velmi obtížného trojitého axela. Na obou olympiádách, jichž se účastnila, patřila k favoritkám, medaili si přesto neodvezla. Nicméně nejvíc se proslavila v souvislosti s nevybíravým útokem na zdraví její hlavní konkurentky, Nancy Kerriganové. Stála za tím ale opravdu ona sama?
Od rány k ráně
Film se soustředí na několik událostí v životě Tonyi Hardingové (Margot Robbie) mezi lety 1986 a 1994. Především na její původ a prostředí, ze kterého vyšla - buranský venkov, chudoba, opovrhování. A na vztah s tyranskou, cynickou a krutě chladnou matkou (Allison Janneyová). Ta Tonyu jako první přivedla na ledovou plochu, dlouhou dobu každý dolar, který vydělala jako servírka, utratila za dceřinu sportovní kariéru. Ovšem sama na ni byla zlá, pro ránu nešla daleko, a tak byla malá Tonya od dětství bita jak žito. Ani v dospělosti se to nezměnilo. Vzala si Jeffa Gilloolyho (Sebastian Stan), prvního vidláka, na kterého narazila. A ten v mlácení pokračoval. Někdy ani make-up před závody na zakrytí monoklu nestačil.
Poslední ránu přímo do kolene ale utržila Tonyina největší soupeřka. Parta pitomců kolem Tonyi - vedle manžela Jeffa je to hlavně Shawn, samozvaný Tonyin bodyguard a údajný expert na mezinárodní terorismus (Paul Walter Hauser) - začne vymýšlet, jak Tonye dopomoci k účasti na olympijských hrách v Lillehammeru a nejlépe k medaili. Jenže každý si vymýšlí, nikomu se nedá věřit, všichni jsou zoufale neschopní... proto není divu, že všechno dopadne tak, jak to dopadne.
Formát pseudodoku
Já, Tonya trpí stopáží 119 minut, což je opravdu hodně. Kdyby střihačovy nůžky nechaly na podlaze střižny minimálně půlhodinu ze zveřejněného materiálu, vůbec by to nebylo na škodu. Přitom střih je to poslední, na co si lze stěžovat - hlavně dokonale sestříhané sekvence na ledě při bruslení si zaslouží nejvyšší ocenění, Tatiana Riegelová se také ocitla mezi nominovanými na Oscara a rozhodně při ceremoniálu nebude bez šancí. Jenže scénář Stevena Rogerse, dosud podepsaného pod nepříliš zábavnými romantickými filmy jako Kate a Leopold nebo P. S. Miluji tě, je příliš utahaný a snímku nepomáhá ani zvláštní filmová forma, kterou režisér Craig Gillespie zvolil.
Snímek se totiž pohybuje na hraně pseudodokumentu s hranými sekvencemi. Jednu chvíli zestárlé postavy s odstupem času na kameru vzpomínají, vzápětí se před divákem odehrává samotný děj. I během něj se ale čas od času postavy podívají do kamery a celou situaci ironicky zhodnotí. Velmi zábavné je srovnat skutečné rozhovory z titulkových sekvencí, které tvůrci doslova překopírovali, s herci. Že realita je mnohem neuvěřitelnější než film, dokazuje skutečnost, že třeba LaVona Goldenová, Tonyina matka, i ve skutečnosti poskytovala rozhovory s papouškem na rameni.
Herecký koncert
Film je navzdory vážnému tématu anoncován jako černočerná komedie. Drama to opravdu není, celý snímek se nese v ironickém duchu, ovšem o skutečný vtip divák moc nezavadí. Nevadí - protože síla jinak vlastně ne tak zábavného a vlastně ani zajímavého filmu je v něčem jiném. A tím jsou výkony hlavních představitelek. Je úplně jedno, že navzdory dlouhému a tvrdému tréninku Margot Robbie samozřejmě nedokáže skočit trojitého axela. Pomoci musel počítač, což není vůbec k poznání. Margot Robbie je totiž skvělá.
Stála za celým projektem jako producentka, moc chtěla Hardingovou hrát, dokonce se s ní osobně setkala. Zda z toho bude Oscar, uvidíme - šance rozhodně jsou. A herečka je neskutečně přesvědčivá. Fajn, možná nevypadá v první části filmu jako patnáctiletá dívka, ale vzhledem ke skvělým maskám a dobovým kostýmům opravdu vypadá jako osmdesátková holka. A dává do Tonyi všechny emoce a jeden ze závěrečných momentů v Lillehammeru před zrcadlem bere dech.
Zatímco Margot Robbie bude mít v kategorii oceněných konkurenci, její kolegyně by ve své měla kralovat. Allison Janneyová v roli Tonyiny matky LaVony je fascinující. Chladná a vypočítavá mrcha, co se usměje jen dvakrát během filmu, přičemž jednou se vzápětí ukáže, že je to neupřímné, a podruhé následuje sarkastická poznámka, krade pozornost pro sebe. Janneyová - představitelka spíš vedlejších rolí a mimo jiné skvělá divadelní herečka - za LaVonu má doma Zlatý glóbus a vitrína s místem pro Oscara už čeká. Právě kvůli koncertu těchto dvou stojí film sledovat.
Spolčení hlupců
Ostatní v ansámblu se také snaží, ale mistrovství dvou žen v hlavních rolích nemohou konkurovat. Jak Sebastianu Stanovi, známému z marvelovek, tak dosud nepříliš výraznému Paulu Walteru Hauserovi zbývají v úlohách vidláckých tupounů druhé housle. Jsou přesvědčiví, o tom žádná. Je dobře, že divák dopředu ví, že se jedná o film podle skutečné události, protože jinak by scenáristovi prostě nikdo nechtěl věřit, že by se postavy mohly chovat tak moc hloupě.
Já, Tonya není špatný film. Jen měl mít jiného režiséra a scenáristu, aby byl opravdu dobrý. Dvě hodiny redneckských exhibic a vzájemné svalování viny na druhé je příliš mnoho.
Hodnocení: 60 %
