Moravská galerie v Brně, Atrium, do 21. května 2006
Kdyby byl Josef Bolf hudebník, asi by hrál intelektuálský death metal. Pokud by točil filmy, jeho žánrem by byl bezesporu psychologický horor. V malbách a kresbách nedávného finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého se to jen hemží sebevraždami, pekelnými plameny a delirickými vizemi.
Bolf nabízí extrémní emoce, v nichž je hranice mezi láskou a beznadějí nezřetelná.
Zdá se, že světlé barvy používá především proto, aby je mohl zamazat. Postavy na obrazech - nejčastěji to jsou plačící medvídci - zjevně nemohou dál, přesto se nadále plouží depresivní krajinou za nejasným cílem, občas usměrňovány fantastickými bytostmi z jiného světa. Jejich tělíčka jsou nejčastěji nahá, u těch ochlupených váháme, zda mají existenciálně zježenou srst, nebo sledujeme počátek fatální kožní infekce. Některé Bolfovy obrazy působí, jako kdyby je namalovalo dítě - tak jsou nerafinované, přímočaré a zbavené veškerých stylů a manýr. U větších kompozic je však zjevná Bolfova malířská virtuozita. Dokáže věrohodně kombinovat odkazy ke komiksu, k figurálnímu symbolismu, dokonce i ke gotickým oltářním obrazům. Je jistý v kresbě, rovněž zdánlivě volně stékající barvu mistrně ovládá a usměrňuje.
Autor: Tomáš Pospiszyl
