Po deseti letech budování filmového univerza Marvel přichází s Avengers: Infinity War, kteří jsou jedním ze dvou snímků završujících tuto sérii. Zapojení nových prostředí a jejich propojení souvislým dějem, ale především spojení populárních postav známých z předešlých, byť dějově i místně oddělených filmů - to vše činí z Infinity War nejočekávanější komiksový film roku.
V souladu s očekáváními už úvod filmu upomíná, že se tentokrát jedná o velkolepější a temnější podívanou než dříve, stejně tak že životy jednotlivých hrdinů už nejsou něčím, na co si tvůrci nedovolí sáhnout, protože by tím narušili plány rozbíhající se série. Avengers: Infinity War jsou přesně tím, čím slibují být - plní akce i momentů, které završují jednotlivé příběhové linie. Nepočítá se zde s rozvedením nových příběhů s neznámými postavami, ale spíše jde o zastřešení všeho, co se po léta budovalo.
Thanos (Josh Brolin), který se dlouhou dobu skrýval v pozadí, tentokrát plně vystupuje s plánem na ovládnutí vesmíru a jeho částečnou likvidaci. K tomu mu má dopomoci získání tzv. kamenů nekonečna, díky nimž dosáhne neomezené moci. Na jednotlivých členech Avengers a dalších postavách tak je ochránit Zemi a vymyslet způsob, jak se Thanosovi postavit.
Infinity War se rozhodně netají tím, že chce být jednou ze dvou uzavírajících kapitol pro celou mnohadílnou sérii. Taková role je však i omezením. To se nejvíce prokáže v první hodině, kdy většinou sledujeme akci střídající jinou akci, pouze zasazenou do rozdílných míst a s odlišnými postavami. Jen díky nepolevujícímu tempu se daří režisérům Anthonymu a Joeovi Russoovým zakrýt fakt, že tato úvodní část je dějově výrazně stereotypní.
Ani předešlé snímky série neměly k dokonalosti a dějové nápaditosti nijak blízko, ale pokud se přece jen jednalo o povedenější dílka, vždy jejich půvab vycházel ze specifik vlastních danému snímku - Spider-manova civilnost, akce v rytmu osmdesátkových hitů Strážců galaxie či zajímavě rozehraný konflikt v Občanské válce. Zde se takové jednotlivosti rozmělňují v celkovém velkolepém pojetí, které chce pokrýt tolik postav a oblastí, až si na žádnou z nich nenajde pořádně čas. Jakmile má některá z postav dojít k proměně či vývoji, kvůli těkavosti filmu na tom v rámci obřího celku vůbec nesejde.
Podobná nedůslednost potkává Infinity War i v otázce výstavby děje. V jeho středu stojí po většinu času kameny nekonečna, které plní funkci tzv. MacGuffinů, tedy objektů, o jejichž získání část protagonistů usiluje a které tak umožňují rozběhnout se širšímu ději, který je posléze začne přesahovat. Zde ovšem nefungují jako spouštěč komplexního děje, ten zůstává po celé dvě hodiny a půl až překvapivě lineární - zkrátka jedna z postav je chce získat a další jí v tom chtějí zabránit.
Navzdory vší působivosti a Brolinovu hereckému pojetí této plochosti neuniká ani postava Thanose. Předešlým snímkem v sérii Marvel byl Black Panther, který mimo jiné oslovil i důslednou prací se zápornou postavou. Její postoje byly nepřijatelné, ale pochopitelné, díky vlastní minulosti měla určitou hloubku a měla tak vliv i na proměnu hlavního protagonisty. Zde se s Thanosem a jeho plánem, který je hrozbou pro celý vesmír, vydáváme spíše opačným směrem, a tak je i v tomto ohledu místo uměřenosti a uvěřitelnosti volbou akční megalomanství. Ke konci se přece jen tvůrci snaží dát jeho ničivému plánu určitý smysl a postavě emocionální rozměr; obojímu je však věnováno příliš málo prostoru.
Ačkoliv jde o vážné výtky, ve všech ohledech se jedná spíše o důsledek pozice Infinity War v rámci celé série. Vlastně je fascinující, že se daří po celou stopáž udržet pozornost a nevypadnout z tempa navzdory častému střídání prostředí i stylů. Právě v tom se režijně bratři Russoovi dokázali osvědčit a rozmanitý celek udržet pohromadě. Zvládají ladně kombinovat humor s temnějším pojetím, stejně tak propojují působivé choreografie soubojů na blízko s inscenováním hromadných scén jako z válečného filmu.
Jestli však Infinity War v něčem prokazuje vlastní vyzrálost, kdy není jen nahromaděním postav a akce z předešlých dílů, pak jednoznačně v závěru. Ten není ani tak laciným cliffhangerem, jako spíše umným přemostěním ke skutečné závěrečné kapitole. A ta už teď dává tušit, že v této sérii nic nebude jako dříve.
