Edgar Dutka: Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Torst, Praha 2007, 148 stran, 159 Kč.
Po dvou ceněných titulech U útulku 5 a Slečno, ras přichází vydal Edgar Dutka třetí knihu. Není špatná, přesto jeho příznivce spíše zklame.
Dutka v roce 2002 okouzlil čtenáře lapidárním a syrovým líčením vlastních zážitků z „pasťáku“ (U útul-ku 5), o dva roky později překvapil radikální změnou stylu (nekonečná souvětí), jímž popsal život našich krajanů (a své matky) v Austrálii. Kromě příznivých recenzí a čtenářského zájmu knihy Dutkovi v roce 2005 vynesly Státní cenu za literaturu. To vše autora nepochybně povzbudilo k napsání aktuální sbírky deseti povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme.
Na rozdíl od mnoha jiných povídkových souborů má tento zřetelnou koncepci: děj textů je umístěn do období mezi únorovým komunistickým převratem a devadesátými lety a z různých úhlů nahlíží na způsoby, jimiž režim tyranizoval vlastní občany. Od mučení a zabíjení v padesátých letech až po drobnou, ale neodbytnou a zatvrzelou šikanu v letech po srpnu 1968; řazeno chronologicky.
Tři z prvních čtyř povídek mají identický syžet: monolog hlavního (bezejmenného) hrdiny, který se ocitl ve vypjaté konfliktní situaci. Jednou bezdůvodně uvězněný státní policií, podruhé dlouhodobě krutě mučený, potřetí na útěku přes ostře střežené hranice. Teprve pak začínají být povídky rozmanitější, získávají standardní formu se zápletkou a pointou.
Začíst se do každé jednotlivé povídky je snadné, Dutka umí stupňovat dramatičnost příběhu i pracovat s pocity svých postav, které nijak nešetří ani nelituje a převážně je nechává skončit tragicky. Události jsou patřičně drsné, popsané bez sentimentu. Přesto po dočtení třetí čtvrté povídky začne mít čtenář pocit, že tu něco drhne, a s každou následující mu pomalu začíná docházet, co to je: snad chvályhodná, nicméně trochu klopotná snaha sdělit všem, kteří to nezažili či kteří na to zapomněli, jaké to tehdy bylo.
Jednoduše, snad úderně – přes- to je z toho didaktická snaha cítit až příliš. Jistě je dobře, že autor zaujatě a s jistým patosem připomíná komunistické viny v době, kdy se k minulosti přistupuje někdy s kýčovitým sentimentem, jindy naopak s cynickým relativismem, ovšem to z jeho textů dobrou beletrii ještě nedělá. Kdysi mohly podobně zaměřené prózy Peckovy nebo Stránského působit jako zjevení a otevírat oči, dnes však již knižní svědectví o velkých i malých příbězích za železnou oponou přinášejí publicisté, historici i sami pamětníci. Přičemž jejich práce jsou v převážné většině výmluvnější a silnější, protože si všímají souvislostí a podrobností a – marná sláva – protože se staly skutečným konkrétním lidem.
Dutkovy příběhy mají zřejmě také „živé“ předlohy, ale chybí jim pevnější zakotvení v rodinných, pracovních a osobních vztazích, a když už jsme na půdě beletrie, tak samozřejmě také nějaký přesah, tvůrčí vklad, který by je učinil zajímavými i pro ty čtenáře, kteří o dané době přece jen něco vědí. Forma krátké povídky pro to nemá moc místa, oprávněnost její volby tu určuje míra vynalézavosti vypravěče. Že to jde, ukázal například Boris Vian v povídce Mravenci: píše o vylodění v Normandii, které před ním i po něm popsal kdekdo a on sám ho viděl jenom v kině, ale naléhavě a věrohodně a zároveň s (černohumorným) nadhledem.
Dutka fabuluje jen občas a opatrně: nejnadějnější (a zároveň největší zklamání) je text Báječ, kde rozvíjí apokalyptickou vizi o totalitní zemi bez elektřiny, v níž loupí, vraždí a znásilňují jak kriminálníci, tak zdivočelí pupkatí milicionáři. Bohužel zůstane jen u náčrtu, dál nejde – povídce chybí i pointa, pokud za ni nepovažujeme tušení, že onen torzovitý příběh nebyl tak úplně vybájený. Jako skica ostatně působí většina povídek, stálo by za to je rozepsat do širší plochy. Paradoxně působivější než příběhy, v nichž stříká krev a lidé si uvazují oprátku, jsou ty práce, které se zabývají menšími ústrky (Beznadějný případ a Velký Kecky), takovými, na jejichž konci není mrtvola, „jen“ člověk zdeptaný, znechucený a apatický.
Tragédie malých kariér, které závisely na svévoli nadřízeného, jehož jedinou kvalifikací byla loajalita k normalizačnímu režimu, i tragédie rodinných osudů, s nimiž si zlomyslně zahrávaly úřady – možná právě to jsou látky, které čekají na beletristické zpracování. Jemné zákruty mezilidských vztahů na rozdíl od aktivit StB nebo Pohraniční stráže žádný publicista ani historik zachytit nedokáže.
