V2
Mnoho slavných duetů je založeno na principu "kráska a zvíře"; dva hlasy v nich reprezentují dva neodolatelně se přitahující protiklady. Spojení Marka Lanegana a Isobel Campbellové tomuhle požadavku na první pohled vyhovuje - životem potlučený Američan s hlasivkami, na nichž by asi měl někdo utřít prach, a sofistikovaná a éterická Britka. Kouzlo společného alba dvou výrazných individualit však spočívá spíše v tom, že rozdělení rolí na něm tradičnímu modelu neodpovídá (alespoň ve většině skladeb). V těch nejlepších písních na desce jako by Lanegan i Campbellová (autorka skoro všech skladeb) byli na společné vlně, zároveň ale rozpojeni, jsou v jedné místnosti a zpívají o témže, přítomnosti druhého jsou si ale vědomi jen vágně.
V úvodní skladbě Deus Ibi Est Lanegan znaveně deklamuje, že svoje "démony vyjmenuje hlavní pistole", Campbellová k tomu v refrénu přidá něco těžce akcentované latiny, podané hlasem mírně dezorientované víly - dohromady to funguje krásně, vznikne tak ideální pochod pro totálně poraženou armádu. Páry v duetu často znějí, jako by si spolu právě něco začínaly. Dvojhlas Marka Lanegana a Isobel Campbellové se tomu někdy blíží, častěji ale navozuje představu lidí, kteří už si něco začali, a teď uzavřeni do sebe zvažují, jestli udělali správnou věc. Z hlediska hudebního přínosu o tom není pochyb.
