Torst, Praha 2006, 198 stran
Pokus o román minulého století. Magdaléna Platzová, pilná a vzdělaná autorka (1972), v něm oživila a - nevíme, do jaké míry - domyslela osudy židovsko-rakouské výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisové (1908-1944). Narodila se ve Vídni, studovala umění v Berlíně a Výmaru na slavné škole Bauhaus, patřila k radikální levici, v roce 1936 odešla do Prahy, kde se provdala za Čecha Pavla Brandeise. Za okupace s manželem odjeli do Hronova, kde pracovala jako kostýmní výtvarnice. V prosinci 1942 byla deportována do Terezína: dva roky v ghettu, sama bezdětná, učila děti základům výtvarnictví. Byla zplynována v Osvětimi v říjnu 1944 jako oběť posledního transportu.
Životopis Friedl Dickerové, zde Berty Almanové, je upleten coby romaneskní konstrukce, v níž se propojí jevy a ideje, co jich jen století přineslo: Do Prahy devadesátých let přijíždí izraelský televizní štáb natáčet o Almanové film. Filmaři se seznamují s její tehdejší českou přítelkyní Kristýnou, rovněž výtvarnicí. Tlumočí jim její vnučka Milena, která do děje vnáší dnešní odstup - a také nutnou milostnou zápletku, kterou cudně splete s kameramanem Aaronem. Vstup filmařů rozproudí vzpomínky, takže se dovíme cosi o intimním životě předválečných intelektuálek. Generální zpověď je dosti neústrojně provedena formou kněžské zpovědi poté, co si chudák Kristýna zlomí kyčel a dochází k ní, celoživotní ateistce, mladý kněz. Platzová však není žádný zelenáč a vede si docela zdatně. Osobně jsem to četl se zaujetím a sympatiemi k autorčinu disciplinovanému, školně vzornému a v citech i výrazu vkusnému stylu a náhledu na svět.
