Dokumenty o kontroverzních osobnostech vždycky přitahují pozornost. A samozřejmě kritiku - hlavně od fanoušků dotčené osobnosti. V případě Vladimíra Mečiara byla suita jeho příznivců hodně početná. A stejnojmenný dokument, který tento týden vstoupil do českých kin, ho rozhodně nešetří.
Dokumentaristům se dost často vyčítá, že se jim nedaří zůstat objektivní. Mladá a talentovaná filmařka Tereza Nvotová, která se vedle herectví zabývá i režií, a to dost úspěšně, když tento víkend zabojuje o sošku Českého lva za film Špína, se ale o objektivitu ani nesnaží. Na Mečiarově příběhu ilustruje dějiny Slovenska a své rodiny a kontroverzního politika vnímá skrze rodinnou tradici. Je znát, že Mečiara její rodiče (režisér Juraj Nvota a herečka Anna Šišková) moc nemuseli. Po právu.
Portrét populisty
Vladimír Mečiar byl obdivuhodný politik. Jakkoli nepřinesl nic dobrého a "mafiánský kapitalismus" Slovenska 90. let nese jeho podpis, nechyběly mu mimořádné schopnosti. Film ho líčí jako obdivuhodného převlékače kabátů - při listopadové revoluci jako podnikový právník jednu chvíli neochvějně stojí za komunistickým vedením, aby druhý den stál v čele stávkujících dělníků. Jeden den byl přesvědčený federalista a Čechoslovák, následující ráno je z něj slovenský nacionalista a příznivec rozdělení... A fantastický manipulátor. Někteří se za to dnes stydí, ale jeho jméno plnilo náměstí a davy ho milovaly.
V dokumentu se prolíná rovina obecná, tedy Mečiarova politická kariéra, s rovinou osobní - jak ho vnímala sama autorka a její rodina. Od pozitivních konotací, kdy si vzpomíná, jak si v dětství se sestrou Dorotou vedle Vinnetoua hrály právě na Mečiara, protože byl pořád v televizi, až po ty negativní. Expremiéra neobviňuje přímo, ale mafiánské praktiky včetně únosu syna prezidenta Michala Kováče (o kterém Mečiar podle všeho prostě musel vědět) staví za sebou tak, až z politika dělá skoro jakéhosi Al Caponeho. Kdo ví, jak tomu ve skutečnosti bylo.
Zajímavý je pohled samotného Mečiara sám na sebe. Přirovnává se k Jánošíkovi nebo Dubčekovi, svou éru považuje za dobrou. A dobový záběr ukřivděného politika, když "ne-vyhrál" volby roku 1998, je k nezaplacení. Uražený Mečiar tvrdí, že prohra ve volbách není ani tak jeho prohra, ale prohra celého Slovenska, a dětinsky trucuje.
Trailer k filmu Mečiar:
Svěží dokumentární hlas
Jedna z hodně pitomých premis často kritizuje mladé lidi, že se nemůžou vyjadřovat o době, kterou nezažili, respektive si ji nepamatují, zatímco pamětníci ano. Je to nesmysl. Naopak: nezatížený pohled je třeba mnohem víc než tvorba lidí, kteří ve zdokumentovávané době žili. Právě ti mají dojmy subjektivně zkreslené, často se v hloubi duše za hříchy minulosti stydí - proto je třeba nové generace, aby nemilosrdně zobrazovala nedávnou minulost a nikoho nešetřila. To jde Nvotové výborně.
Samozřejmě, dokumentu lze vyčíst, že vlastně nepřináší nic nového - o tom, jaký byl pohled umělecké scény na populistické politiky, asi není pochyb. Taky v dokumentu nepromluví nikdo, kdo by se k Mečiarovi a jeho kauzám už někdy v minulosti nevyjádřil. Ale to nevadí. Hodina a půl slovenského mafiánství (krutým žertem života načasované pro česká kina těsně po vraždě novináře Jána Kuciaka) je pohled vpravdě děsivý.
A je tam i varovné memento pro nás. V závěru dokumentu, po konci Mečiarovy vrcholné kariéry, Nvotová naznačuje, že "mečiarismus" pokračuje v podobě Roberta Fica. Jeho blízký spolupracovník tam bez skrupulí a cynicky nastiňuje, jak se dělá politický marketing - stačí charismatický lídr, tři miliony eur a nestydět se prohlašovat hlouposti. A rázem máte stranu s dvacetiprocentními referencemi. Jak prosté. A neděje se právě tohle, teď a tady, i v Česku?
Hodnocení: 75 %
