Film Královna vypráví o střetu symbolické moci odvozené ze staleté tradice s velice reálnou mocí moderního mediálního světa a kultu globálních celebrit.
Předností tohoto snímku je, že popisovaný zápas nezjednodušuje ani nenabízí jednoznačnou interpretaci jeho výsledku – v královně Alžbětě II. je na konci filmu možné vidět vítěze i kapitulanta, ženu, která se poučila, a nakonec proto byla schopna udělat správnou věc, nebo naopak poraženou, která se vzdala svých zásad, byť byla v právu. O to lépe se o snímku Stephena Frearse při odchodu z kina diskutuje.
Jak mluvit mezi řádky
Královna je film velice zdrženlivý, jeho forma není v žádném ohledu výbojná, nedá se v něm najít stopa podívané: konvenčně, leč přesně nasnímaní dobří herci v interiérech přeříkávají dobře napsané dialogy, v nichž každá replika má svoji funkci a nic se zbytečně neprotahuje. Dění za zdmi královských paláců připomínají jen montáže z dobového zpravodajství, do nichž tvůrci šikovně přimíchali nově natočené „zpravodajské“ sekvence s hlavními představiteli. Frearsův snímek neulpívá na nějakých skandálních podrobnostech (pokud mezi ně nepočítáme scénu, v níž vévoda Philip uléhaje ke spánku oslovuje svou královskou polovičku něžným výrazem „cabbage“, nebo obraz, z nějž se dovíme, že v domácnosti Blairových bývají k večeři připálené rybí prsty). I v takovém odkrývání zákulisí velkých událostí je film velice uměřený, koneckonců vypráví o lidech, jejichž každodenní existence je určována množstvím psaných i nepsaných pravidel, která pamatují na všechno (nebo – jak se ve filmu ukáže – skoro na všechno), a kteří jsou zvyklí mluvit mezi řádky.
Hrdinové Královny se v tomto ohledu podobají protagonistům asi nejznámějšího Frearsova filmu, Nebezpečných známostí. Helen Mirrenová v hlavní roli onomu nedořečenému a náznakovému pojetí filmu vychází vstříc, nepokouší se o nějakou hlubinně psychologickou studii Alžběty II., v drobných a přesných gestech jenom dá najevo, že její postava má jakýsi vnitřní život, nesnaží se ale do detailu vyjádřit, co se v ní odehrává. Filmová královna se tak díky Mirrenové stává lidskou bytostí, aniž přestala být symbolem. Ponechává divákovi dost prostoru na to, aby postavu vyplnil vlastním obsahem. Pokud Mirrenová v děkovném proslovu po udělení Zlatého glóbu řekla, že cena de facto patří panovnici, je v tom kromě „povinné“ skromnosti i kus pravdy.
Téměř celý film se odehrává v týdnu po 31. srpnu 1997, kdy zemřela princezna Diana. Následovala snad nejvážnější krize britské monarchie v minulém století. Královská rodina se totiž podle převládajícího názoru nedokázala zachovat podle vážnosti situace. Ve dnech, kdy se k Dianině smrti vyjadřovaly různé světové veličiny a kdy miliony lidí přinášely květiny k Buckinghamskému paláci a truchlily v ulicích, zůstala uzavřena v letovisku ve skotském Balmoralu a odmítala udělat směrem k emocemi (a afekty) ovládaným masám nějaké vstřícné gesto. Ocitla se proto pod sílící palbou především bulvárních médií a veřejnost vůči královně a královské rodině začala projevovat averzi (posílenou i tím, že mrtvé princezně stranící publikum si v široce probíraném příběhu rozpadu Dianina manželství královnu obsadilo do role padoucha). Britské monarchii hrozila PR katastrofa mamutích rozměrů, nakonec se ji podařilo jakž takž odvrátit. Také díky zdvořilému nátlaku premiéra Tonyho Blaira nakonec královna udělala, co od ní poddaní očekávali.
Ze života anachronismů
Radikální stoupenci i odpůrci britského královského zřízení se vlastně shodnou na jednom – monarchie je anachronismus. Pro první z nich je královská rodina parta neužitečných excentriků, kterým daňoví poplatníci financují luxusní život zcela odtržený od reality, pro niž monarchie a její instituce nemají sebemenší význam. Druzí v království vidí jeden z posledních přežívajících zbytků lepšího a idealizovaného „starého světa“, který mizí nahrazován prázdnou modernou. Frearsův film nabízí momenty, které potěší obě strany.
Ukazuje vévodu Philipa (James Cromwell – ne zrovna ideální příjmení pro představitele manžela britské královny), když udílí poněkud předpotopní rady týkající se toho, jak pomoci dvěma osiřelým princům vyrovnat se se smrtí matky (chce to pobyt na čerstvém vzduchu spojený se střílením jelenů), nebo brblá kvůli tomu, že na pohřebním obřadu ve Westminsterském opatství bude „plno homosexuálů“.
Nevědomost královské rodiny o tom, co se děje ve „skutečném světě“, je zarážející a je možné v ní vidět povýšenou ignoranci, okázalý nezájem o věci, jimiž žije „prostý lid“. Autoři ale za královninou (ne)činností umožňují najít i něco jiného: přesvědčení, že se člověk vůbec a monarcha zvlášť má chovat uměřeně, nepředvádět před druhými svoje city, nepodléhat momentálním náladám, projevit jistou pevnost i v těžké chvíli.
Její, možná tvrdohlavá, nechuť vyvěsit královskou standartu na Buckinghamském paláci na půl žerdi, aby se tak uspokojily požadavky médií a truchlící veřejnosti, je svým způsobem pochopitelná. Odporuje to totiž protokolu. A co se v létě 1997 dělo tak mimořádného, aby se musela porušit pravidla dodržovaná i za světové války? Dělo se to, že miliony lidí v ulicích cosi prožívaly a dožadovaly se, aby to královna prožívala s nimi. S odstupem deseti let se ale stává zřejmým sporný charakter toho prožitku. Nešlo přece pouze o to, aby královna sdílela žal nad smrtí populární dobrodějky, ale aby se připojila k orgiím povrchní a náhražkové citovosti, živené lacinými a dryáčnickými médii.
Helen Mirrenová svoje tehdejší pocity v rozhovoru s Rebeccou Murrayovou shrnula dost jednoznačnými slovy: „Bylo to znepokojující... Nakonec to bylo jenom o nich (lidech v ulicích, pozn. red.). Tvářili se, že jde o ni, ale šlo jenom o ně. Byla jsem ráda, že jsem v tu dobu nebyla v Británii. Bylo to jako cirkus, jako karneval. Byl to karneval smrti, karneval zármutku, ale stejně karneval.“ Příslušníci královské rodiny netušící, „která bije“, mohou ve Frearsově filmu působit jako Marťani. Zástupci lidu tábořícího před Buckinghamským palácem na záběrech z televizních archivů ale určitě nevyvolávají lepší dojem, spíše naopak (zvláště ten exemplář ve spacáku).
Kapitulace, nebo služba?
Prostředníkem mezi těmi dvěma světy je mladý premiér Tony Blair (Michael Sheen, který téměř dokonale „trefil“ Blairův hlas). Film Královna je také do určité míry příběhem vztahu dvou protikladných osobností: na jedné straně nadšený modernizátor odhodlaný uvolnit sevření podle něho zkostnatělých tradic, na druhé zosobnění právě těch tradic. Oba během těch sedmi dní jeden k druhému získají respekt, který dříve dost možná neměli. Královnu mediální zdatnost předsedy vlády vytáhne z bryndy (film dokumentuje i úlohu, jakou v tom sehrál často démonizovaný Blairův mediální poradce Alastair Campbell). Premiér monarchii, řekněme, vrátí lidu, přivede ji k tomu, aby zapřela sebe samu a zachovala se podle přání médií i truchlícího davu.
Je skutečně možné v tom vidět Pyrrhovo vítězství. Královna překonala krizi monarchie za cenu ustoupení od zásad, jež považovala za nejdůležitější. Stejně tak je ale v jejím jednání možné vidět projev věrnosti oněm zásadám. Alžběta ve filmu mluví o službě chápané jako ochota zapřít vlastní touhy v nějakém vyšším zájmu. V čase jejího mládí taková služba obnášela potlačit city, které třeba chovala, v moderní době se po ní chce opak: projev citů, jež nechová. Princip zůstává stejný. V Alžbětině závěrečné „kapitulaci“ tak lze vidět chování vpravdě královské. Je trochu ironické, že film o tehdejší krizi nepochybně upevní postavení královny Alžběty v mediálním světě, jehož otřesu tehdy čelila. Zasloužili se o to tvůrci, z nichž mnozí (například Stephen Frears nebo scenárista Peter Morgan) určitě nejsou „fanoušci“ monarchie.
Natočili o královně a její rodině film na povrchu příjemně neuctivý, prodchnutý však respektem, který nepůsobí ani trochu „státotvorně“, protokolárně. Respektem nesamozřejmým, nevnuceným zvnějšku a relativizovaným mnoha výhradami – o to však cennějším.
Foto: SPI
