Warner Bros
Nové album britského tria Muse připomíná fotografií na přebalu starší desky Pink Floyd. Není to jediná věc, kterou ty dvě kapely mají společnou - sdílejí i ambici ohromit, zahlušit, být „kosmičtí“ a efektně hlubocí; a také líbit se a vyprodávat stadiony. Na své novince nikoho nenechávají na pochybách, že se berou zatraceně vážně a že poučkou, podle níž méně někdy znamená více, se rozhodně řídit nehodlají. Burácivou kytaru polévají vrstvy klasicizujících kláves. Frontman Mathew Bellamy se snaží strhat měřič teatrálnosti, spoluhráči ho v tom občas podpoří znělým sborem. Black Holes and Revelations tak místy zní jako bombastická opera pro jeden hlas snažící se najednou zprostředkovat velikou vášeň, velikou paranoiu, revoluční zápal a pár postřehů o černých dírách a souvisejících úkazech. V nejlepších místech se stává akustickou obdobou zámků, jež po sobě zanechal chorý král Ludvík Bavorský: písně ve všech ohledech přehnané, nepostrádající však jisté kouzlo. Jinde zase z alba prosakují manýra a kalkul. Z Muse se jednou pravděpodobně stane ekvivalent pozdních Pink Floyd, tedy kapela obrovská, veleúspěšná, otravná a naprosto zbytečná. Ještě té mety nedosáhli, už k ní ale vykročili.
