Sál městské knihovny byl plný, vyprodáno bylo prý už několik týdnů předem. Lidé tam seděli různí, rozhodně ne však žádné intelektuálsko-snobské publikum, zkrátka obyčejní slušní lidé, určitě třeba hodně učitelek nebo studentek cizích jazyků. Když přišel muž, kvůli kterému ti lidé přišli, povstali a začali tleskat. Ten nevysoký muž se počal známými rychlými pohyby hlavy uklánět, trochu jako by zašoupal nohama, zvedl rozevřenou dlaň a jaksi letmo jí začal dělat pohyby, které by se daly nazvat máváním. Pak se konečně mohl posadit a evidentně si oddechl. Seděl jsem asi ve třetí řadě, a tak jsem dobře viděl: ten muž, nejslavnější žijící Čech, se červenal.
Večer měl název „Václav Havel a české divadlo“. Měl ráz uctivého soaré, Havel seděl obklopen dvěma dámami, z jedné strany divadelní vědkyně Marie Valterová, z druhé herečka Táňa Fischerová. Divadelní vědkyně byla dobře připravená a kladla inteligentní a věcné otázky z historie českého divadla, a tedy i z historie Václava Havla, který věcně, mnohdy vtipně a připraveně odpovídal. Vždy, když už odpovídal dlouho, přečetla Táňa Fischerová úryvek z Havlovy poslední knihy. Její přednes se podobal předčítání deklarace lidských práv nebo Libušině věštění slávy Praze. S nesmírnou slavnostností vykrajovala každé slovo, její věty měly takovou kadenci, že by na konci vždy mohly zaznít famfáry. Pozoroval jsem autora textu: ve chvílích vrcholných výkonů předčitatelky začínal rychleji dýchat a jeho tvář opět dostávala nachový odstín. Havel byl - alespoň jsem o tom přesvědčen - v rozpacích, myslím, že se prostě styděl. Nikoli samozřejmě za Táňu Fischerovou, ona to myslela dobře a dělala, jak nejlépe mohla, nýbrž za ten patos, který imanentně jeho - některé, právě ty předčítané - texty obsahují, za to nutkání číst a chápat je vznešeně, bez humoru a ironie a hlavně sebeironie, jež v nich jsou přece také, jen se k nim musí nějak přijít, nějak je spíše citem než čím jiným rozlousknout.
Po jednom zvláště vypjatě meditativním kuse to už nevydržel, nadechl se a tím svým zdvořilým způsobem pronesl: „Ehm, já tedy souhlasím se vším, co tu teď zaznělo, že, koneckonců napsal jsem to já, že ano, tak by bylo divné, abych s tím nesouhlasil. Ale kdybych se mohl rozdvojit, tak by jedna má polovina asi musela říct té druhé, která to napsala: I ty jeden rozumbrado!“
Pak se nevinně podíval na Táňu a tím svým způsobem sáhl do kapsy saka, kde podvědomě hledá zapalovač. Publikum porozumělo a muž se opět trochu začervenal.
