Na Chesilské pláži

Romantické drama podle románu uznávaného britského spisovatele Iana McEwana by se klidně mohlo jmenovat O důležitosti předmanželského sexu. Samozřejmě ale zdaleka nejde jen o sex. Film Na Chesilské pláži, který tento týden vstupuje do našich kin, je zároveň svědectvím o minulé epoše i nikdy nekončící síle lásky.

Držitel Řádu britského impéria a jeden z nejvýznamnějších anglických spisovatelů, který si libuje ve své přezdívce Ian Macabre (neboli Děsivý Ian), není na filmařském poli žádným nováčkem. A to nejen proto, že jeho nejznámější knihy Betonová zahrada nebo Pokání byly zfilmovány, na čemž se v případě Pokání podílel i producentsky. McEwan je také úspěšným scenáristou filmů podle vlastních románů, jak doložil v případech Nevinného, The Children Act a naposledy právě v případě Na Chesilské pláži.

O románu Na Chesilské pláži se dlouho soudilo, že je nezfilmovatelný. Většina děje se odehrává během několika hodin s častými flashbacky, komplikovaná je i myšlenková struktura, proto se na film čekalo více než deset let - než se scénáře chopil ten nejpovolanější. Sám autor. Nepodlehl pokušení, jak se mnohým spisovatelům při psaní scénáře stává, zachovat co nejvíc z knihy. Dobře věděl, co má zůstat a co musí pryč. A i když si nejednou zareptal ("Trochu to připomíná demolici, převádění 130 tisíc slov z knížky na 25 tisíc ve scénáři," posteskl si), svůj úkol zvládl. Na Chesilské pláži je film sevřený, bez scény nebo slova navíc.

Před svatbou ne

Novomanželé Edward (Billy Howle) a Florence (Saoirse Ronanová) se v první den líbánek ubytují v luxusním, byť trochu staromódním hotelu u Chesilské pláže. Oba jsou velmi mladí, pořád skoro děti, a navíc se píše rok 1962, takže překotná šedesátá léta se sexuální revolucí a beatlemanií ještě nestačily dorazit. Dvojici tak svazuje tíživé dusno toho, co se má stát: první pohlavní styk, s nímž oba mladí čekali až na svatební noc. A zatímco Edward je nervózní z Florencina dosavadního odpírání tělesných požitků, Florence se křečovitě bojí okamžiku, kdy bude muset Edwardovi vyhovět...

Divák ale nedostane mladičkou dvojici jenom tady a teď. V mnoha retrospektivách je bude mít možnost poznat ze všech stran - seznámit se s jejich netradičními, přesto veskrze konvenčními rodinami, proniknout do jejich charakterů a třeba se pokusit zjistit, proč se Florence představa sexu s Edwardem vůbec nezamlouvá. V jejich mladických příbězích se odráží celá jedna zanikající éra Velké Británie - v postavě Florence důstojný konzervativismus, jenž se s novou dobou snaží sžít, v Edwardovi radostně přijímané novinky a společenské novoty.

Krutá ironie

Ian McEwan své postavy vůbec nešetří. S poťouchlou autorskou ironií nechá Edwarda v dusivé atmosféře vykoupat v záplavě trapností, až je ho divákovi vlastně líto: při novomanželském obědě se mu vysmějí číšníci, nemá se komu svěřit se svým úspěchem, protože nikoho nezajímá, novomanželka je nervózní a upjatá, čeká ho nemilosrdný zápas se zaseknutým zipem na jejích šatech - a to všem katastrofám není zdaleka konec, čeká ho nejhorší ponížení, jaké se muži může dostat.

Bohužel zatímco Edwardova sexuální frustrace roste, roste i divácká frustrace s na první pohled nedůležitými odbočkami a utápěním se v retrospektivách. Na Chesilské pláži totiž nemá nijak závratné tempo, ale ani ho mít nechtělo: spíše líně plyne v rytmu nádherných Mozartových melodií, které Florence tak ráda se svým smyčcovým kvartetem hraje. Druhá část filmu ale dostává grády a nezadržitelně směřuje k srdce drásajícímu finále, které se možná dalo čekat dopředu, ale stejně funguje spolehlivě slzopudně. Do té doby chladná a melancholická režie neznámého Dominika Cookea (podepsaného jen pod televizním zpracováním Shakespeara V kruhu koruny) umožňuje prožít si Edwardův smutek naplno.

Koncert pro ego

Na Chesilské pláži připomíná zfilmovanou symfonii pro dva hlavní herce. Nepříliš známý Billy Howle (který tu účesem i trochu nesmělým projevem velmi připomíná Eddieho Redmaynea) si s neukojeným novomanželem poradil dobře, což platí i o několikanásobné oscarové kandidátce Saoirse Ronanové, jež je coby nervózní, ale přesto velkorysá mladá žena opět vynikající. O zbytku ansámblu nemá cenu mluvit jinak než o stafáži, Na Chesilské pláži je koncertem především pro ústřední dvojici - a koncertem zatraceně povedeným.

Vedle mnoha dalších motivů tak Na Chesilské pláži upozorňuje nejen na to, jak moc je důležité sex neodkládat, ale i na to, jak moc bolí velikost vlastního ega. Stačilo maličko, jen na vteřinu ho v různých fázích příběhu potlačit, a celý děj se mohl odvíjet úplně jinak. Jenže každé ego má hranici, přes kterou už nikdo šlapat nemůže. A její hledání je bolestivé.

Na Chesilské pláži