Válečné drama
Osm oscarových nominací pro Dunkerk. Jaký je?
24.01.2018 20:51 Recenze
Dunkerk režiséra Christophera Nolana připomíná důležitou epizodu druhé světové války. Je strhující podívanou, která jde v mnohém proti pravidlům dnešních válečných velkofilmů. Ne náhodou získal osm nominací na Oscara.
Bitva u Dunkerku vlastně ani "pořádnou" bitvou nebyla, natož ohromujícím spojeneckým vítězstvím, které by si o velkofilmové zpracování říkalo. A Christopher Nolan o této události vypráví bez charismatického hlavního hrdiny i bez špičkových digitálních triků, což jsou právě ty přísady, na něž tvůrci letních kinotrháků obvykle sázejí. Přesto, nebo právě proto, se mu daří diváky přikovat k sedačkám způsobem, jaký už dnes k vidění nebývá. O dnešek v Dunkerku jde i nejde zároveň. Nolan vypráví o události staré téměř osmdesát let pomocí vyjadřovacích prostředků známých mnoho dekád, aby složil poklonu hodnotám zcela nadčasovým: odvaze, sounáležitosti, obětavosti, poznané nutnosti.
K francouzskému přístavnímu městu Dunkerk nacisté na začátku léta 1940 zahnali téměř čtyři sta tisíc spojeneckých, většinou britských vojáků. Vojáci byli prakticky na dohled od domova, ale neměli se k němu jak dostat. Churchill odhadoval, že se jich podaří zachránit jen desetinu. V heroické operaci, do níž se zapojila civilní plavidla krytá z oblak stíhačkami RAF, jich však do bezpečí dorazila většina.
Trailer k filmu
Ve třech živlech
Nolan akci zpracovává v matematicky přesně prokomponovaném scénáři, který pokrývá všechny tři zúčastněné živly: souš, vodu i vzduch. Do každého zasazuje mikropříběhy, jež pak složitě propojuje. Ty na pláži trvají týden, na moři den a ve vzduchu hodinu. Na molu se do evakuačního torpédoborce pokouší proniknout několik pěšáků. Přes průliv do Francie pluje na pomoc výletní loď pod vedením jistého pana Dawsona. A na obloze zahání dorážející německé bombardéry skupinka spitfirů.
Nolan se nesnaží strhnout pozornost hvězdnými tvářemi. Tom Hardy má jako jeden z pilotů obličej většinu času skrytý za leteckou maskou, trosečník v podání Cilliana Murphyho, kterého zachrání pan Dawson, se v traumatu choulí sám do sebe, ani člen známé skupiny One Direction Harry Styles na sebe coby jeden z pěšáků neupozorňuje (a Nolan ho vybral v běžném castingu bez vědomí jeho popularity). Z obsazení tak nejvíc ční Kenneth Branagh jako námořní velitel Bolton, který se pokouší řídit provoz na přístavním molu.
Poselství je jasné: nikdo tu není důležitější než jiný, příběhy se spojují ve společný proud, všichni táhnou za jeden provaz. Nekonají se žádné porady na hlavním štábu ani složité historické exkurzy, Nolan situaci vysvětlí jen několika úvodními titulky a vrhá diváka přímo do děje. A od samého začátku ho svírá v podobných kleštích napětí, v jakých vyčkává obklíčená armáda. Hned v první scéně jeden z pěšáků, Tommy, prchá ulicemi opuštěného Dunkerku před nepřátelskými kulkami. Molo přetéká nervozitou: kolik lidí se na palubu ještě vejde? Piloti tam nahoře bedlivě hlídají palivo a rozhlížejí se, odkud se vynoří messerschmitty. A pak začnou padat první bomby...
Nolan si vybral cestu maximální autenticity. Natáčel na těch samých plážích, kde operace kdysi proběhla. Rozestavěl na ně mnohohlavý komparz a zbytek armády dotvořil nikoli rozkopírováním postav v počítači, nýbrž pomocí "starých dobrých" papundeklových figurín. Na moře vyslal řadu plavidel, která v dané době skutečně evakuovala vojáky, letecké souboje natáčel s opravdovými letadly a jejich modely, nikoli s digitálními náhražkami.
Soustředěná filmařina
Nekoná se žádná exhibice s roztřesenou kamerou, zběsilým střihem a orgiemi počítačových triků, jakými dnešní akční snímky obvykle přetékají, nýbrž soustředěná filmařina čerpající z prověřené, desítky let staré tradice britského dokumentárního civilismu a italského neorealismu. Nolan chirurgicky přesně střídá velikosti záběrů od velkých celků přes celý horizont po detaily vystrašených očí, napětí buduje hitchcockovskými drobnostmi (ručička měřáku paliva!), šetří s každou větou dialogu. Obrovskou roli v budování atmosféry má minimalistická hudba Hanse Zimmera, která stírá hranici mezi tóny a ruchy.
Dunkerk je film ze staré školy: poctivý, neokázalý, nepodbízivý. Nepokouší se o složitý výklad dějin nebo jejich relativizaci, ostatně Němce v něm vůbec nezahlédneme. Říká "jen" to, že války by být neměly, ale když už k nim dojde, je třeba přesně vědět, co je třeba udělat. A pak to udělat.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.