Tento týden vstupuje do našich kin film, který v publiku bude probouzet hodně rozporuplné reakce. Dojmy diváků, kteří francouzský thriller Pomsta již zhlédli, se dají rozdělit na dva tábory: buď na nepochopení a snadný úšklebek nad nerealističností, anebo hlubší ocenění složité symbolické struktury. Do které skupiny se zařadíte vy?
Thrillerový subžánr rape and revenge není častým návštěvníkem našich kin, o to větší pozornost si zaslouží. Už proto, že ho napsala a natočila žena: obvykle příběhy o znásilnění a následné pomstě násilníkům tvoří výlučně muži. Na Pomstu se proto lze dívat i jako na zajímavý příspěvek do současného hnutí proti sexuálnímu násilí #metoo než jen jako neotřele symbolické pokračování žánru, zastoupeného slavnými snímky Plivu na váš hrob (originál 1978, remake 2010 a jeho následná pokračování 2013 a 2015) nebo Poslední dům nalevo (velmi syrový originál 1972, remake 2009). Pomsta totiž nabízí hned několik rovin, jak se na ni dívat.
Znásilnění v poušti
Na luxusní chatě uprostřed pouště se jako každý rok sejdou bohatí milující tatínkové, aby si užili pořádně chlapské zábavy, zalovili si a odpočinuli od každodenních starostí i svých rodin. Richard (Kevin Janssens) si s sebou tentokrát přiveze mladičkou milenku, neuvěřitelně sexy Jennifer (Matilda Lutzová), s níž si plánuje pořádně užít, než dorazí kamarádi. Jenže Stan (Vincent Colombe) a Dimitrij (Guillaume Bouchède) přijedou o den dřív, takže se všichni setkají. O mladou krásku se nově příchozí začnou až příliš zajímat, a když druhý den ráno, krátce před odjezdem Jennifer, musí Richard na chvíli odejít, všechno se vymkne kontrole.
Znásilněná dívka se nehodlá nechat uplatit zmizením kdesi v Kanadě s tučným kontem, a tak se na stranu násilníků postaví i Richard - a umírající dívku zanechají uprostřed pouště. Netuší ale, že Jennifer není jen tak nějaká naivní lolitka, a především že se jí nechce zemřít. Dívka sebere poslední zbytky sil a chlapský výlet se změní v nemilosrdný lov. Jen trochu jiný, než si trojice tatíků představovala...
Hektolitry krve
Jak již bylo řečeno, velmi jednoduchý příběh, už předem naznačený v traileru a koneckonců i v názvu filmu, lze vnímat několika způsoby. Prostoduchý divák všímající si jen příběhu a krvavých efektů, Pomstu odsoudí jako hloupost a ještě se bude cítit intelektuálně povznesen nad tvůrci. Tenhle názor podporuje nebývalé množství krve a až terminátorsky nezničitelné chování hrdinů, kteří by tolik útrap nikdy nemohli přežít a během filmu museli několikrát vykrvácet. Jenže takový nepozorný divák sklouzne jen po povrchu; film je mnohem složitější.
Jako příspěvek feministickému hnutí je totiž Pomsta mnohem zajímavější. Režisérka Coralie Fargeatová, pro niž jde o první celovečerní film, nabídla symbolické zobrazení stavu společnosti, která neupírá ženám právo chovat se vyzývavě, aniž tvrdí, že si pak oběť za znásilnění může sama. Za vším je třeba hledat mužskou frustraci, která si v poníženosti potřebuje potvrzovat svou dominanci. Náhodné není ani chování dalších aktérů: jediný svědek zločinu se tváří, že nic nevidí a neslyší, a veškeré důkazy o znásilnění jsou vymazány. Takhle totiž většinová společnost k sexuálním zločinům bohužel přistupuje pořád. Dojde také ke změně přístupu k lidem jako sexuálním objektům: zatímco na začátku je to Jennifer, jež slouží k ukojení mužských potřeb, v závěru je vyplašenou obětí Richard, který finálem projde úplně nahý.
Barevné orgie
Míra přežitelnosti jednotlivých zranění a schopnost ztratit tolik krve samozřejmě realistická není, ale ani nemá být. Exploatace je zde podávána se záměrnou nadsázkou a je přizpůsobena výpovědi. Krvavé splatterové efekty jsou úmyslně nadsazeny, aby vynikl tvůrčí záměr, včetně zábavně nechutné scény s vytahováním střepů z chodidla. Nelze si u toho nevzpomenout na Smrtonosnou past a není to náhoda. Mnohem důležitější jsou totiž pravidla fikčního světa, která nejsou - ani nemají být - stejná jako v reálném životě.
Režisérku Fargeatovou podpořila vynikající kamera Robrechta Heyvaerta, s jehož pomocí se do filmu podařilo dostat neopakovatelnou atmosféru. Pomsta je až výstředním způsobem barevná, ovšem barevná symbolika je opět součástí plánu: třeba i v detailech, jako jsou různobarevná skla ve francouzských oknech před terasou nebo nepříjemný rozhovor mezi Jennifer a jedním z násilníků, kdy oběť je snímána proti průzračně čistému oknu, kdežto pozadí za mužem je tvořeno z temných dřevěných rolet. Podobný účel má zdánlivě nelogické střídání dne a noci, kvůli čemuž může Pomsta působit špatně sestříhaná. Ve skutečnosti je temnota vždy součástí obrazného vyjádření a každá barva nese svůj symbol.
Mužský vs. ženský princip
A aby symboliky nebylo málo, jsou tu i biblické obrazy. Od jednoznačných jako hořící keř v okamžiku "druhého zrození" Jennifer nebo mravenci váhající, zda se zakousnout do "jablka hříchu", tu jsou i méně obvyklé, ale o to působivější. Při závěrečné přestřelce v domě je do té doby neviděný obraz Bohorodičky potřísněn krví přesně na místa jejích rukou. A tento symbol má až zdrcující sílu. Nechybí ani rozpor mezi sílou techniky, zosobněnou muži s motorkou, autem a automatickými zbraněmi, a splynutí s přírodou ženského principu, čehož využívá Jennifer - ať již ve formě vody, ohně nebo přírodní drogy peyotlu.
Bohužel ani tak propracované drama se nevyhnulo chybám, které dojem trochu kazí. Při sebevětší snaze si záběr pohledu do údajně prázdné pouště, kde ale na okraji je vidět pohybující se auto, ač nemá souvislost s příběhem, nedokážu vysvětlit jinak než jako filmařskou nepozornost. Kromě podobných detailů to je ale skvěle připravený film, který podpořili slušní herci v čele s vycházející italskou hvězdou Matildou Lutzovou. Ta zatím zazářila všude, kde se objevila, ať již šlo o nezdařený horor Kruhy, nebo povedené O cestování s láskou. Totéž platí o Pomstě.
Hluboký dojem
Lze-li o nějakém z filmů říct, že forma převážila obsah, je to případ Pomsty; rozhodně to ale není myšleno pejorativně. Ne náhodou si zkušenější divák vybaví filmy módního návrháře Toma Forda jako Noční zvířata či rozporuplný Neon Demon dánského autora Nicolase Windinga Refna. Pomsta míří spíše k evropské kinematografické tradici, vedle brilantní kamery má i skvělý soundtrack a zanechává hluboký dojem. Jen je třeba při sledování filmu zapojit hlavu a přemýšlet. V opačném případě se s filmem divák nepotká a odsudek, byť zbytečný, bude velmi povrchní.
