Italský režisér Luca Guadagnino zakončuje svou volnou trilogii na téma touhy zdánlivě jednoduchým příběhem o první lásce, který ovšem při bližším nahlédnutí učaruje svou vrstevnatostí a promyšleností.
Ve srovnání s jinými queer snímky, ať už s výrazně stylizovaným Moonlight či naléhavě aktivistickým 120 BPM, působí Dej mi své jméno až překvapivě umírněně. Nenajdeme zde výrazný konflikt mezi jednotlivými postavami či politické téma, k němuž by se film vyjadřoval. Režisér Luca Guadagnino se v této adaptaci stejnojmenné knihy totiž zaměřuje především na první lásku sedmnáctiletého Elia (Timothée Chalamet), již prožije během letního pobytu v rodinném sídle v severní Itálii. Sem si každoročně jeho otec (Michael Stuhlbarg), charismatický profesor archeologie, zve jednoho ze studentů na výpomoc s akademickou prací. Tentokrát se tímto dočasným asistentem stává Oliver (Armie Hammer), jehož nevázanost a sebevědomí zprvu Elia iritují, poté v něm však probudí zájem.
Následně příběh nepřekvapí žádnou nečekanou zápletkou, pouze sledujeme pozvolný vývoj vztahu obou postav, jemuž se nekladou výraznější překážky. To ale neznamená, že by Guadagninův film nabízel jen nenápaditou a ničím nepřekvapující podívanou. Ačkoliv v první řadě upoutá zcela přirozenými výkony představitelů obou hlavních postav i většiny vedlejších rolí (Michael Stuhlbarg si do své filmografie připsal další skvělý výkon na relativně malém prostoru) a působivým prostředím severní Itálie, Dej mi své jméno rozhodně není nenáročným filmem, který je ve všech svých aspektech snadno prohlédnutelný a uchopitelný.
Postupem času totiž vystupují další a vážnější otázky, zejména Eliovo hledání vlastní identity a sexuality. Ačkoliv se na svůj věk jeví jako nesmírně schopný a inteligentní, sám se svému novému příteli svěřuje s tím, že "neví nic o tom, na čem ve skutečnosti záleží". Díky prohlubujícímu se vztahu s Oliverem pak může více objevovat sám sebe, vlastní sexualitu, ale také částečně skrývaný židovský původ, na nějž jej upomíná Davidova hvězda, již Oliver ostentativně nosí na krku.
Dej mi své jméno ve většině případů nepřechází k doslovnosti ohledně toho, co daná postava prožívá a co pro ni vztah znamená či znamenat bude, jak je ke konci filmu neméně důležité. Naopak Guadagninova režie a Oscarem ověnčený scénář Jamese Ivoryho pracují spíše s nepatrnými náznaky, které jsou zasazené v okolí letního sídla, v intelektuálním zaměření obou postav či silném vztahu k umění. V jedné ze scén Elio Oliverovi přehrává jednu z Bachových kompozic, avšak pokaždé ji hraje a interpretuje v pozměněné formě. Právě to přesně vystihuje Eliovu těkavost, skutečnost, že se stále ještě formuje a hledá pro sebe vhodné vyjádření, čímž sebejistějšímu, ale paradoxně sebe možná více potlačujícímu Oliverovi imponuje.
Ačkoliv je dějištěm příběhu Itálie první poloviny 80. let, film na estetice této dekády příliš nestaví, spíše se jen občas mihne prostřednictvím diskotéky či oblečení hlavních postav. Jinak se totiž ono letní sídlo jeví jako místo, které leží mimo veškerý čas i změny. Spolu s intelektuálním zázemím Eliových rodičů tak vytváří ideální podmínky pro jejich vztah. Ale právě ona idyličnost nás upomíná, že se jedná jen o dočasné vzplanutí. To však nemusí vyústit v jeho ztracení v minulosti - díky profesnímu vztahu Eliova otce k antické tradici i prostřednictvím scén, v nichž dochází k výlovu soch z Lago di Garda či kdy jsou tyto sochy samy předmětem zkoumání, jako kdyby film nestavěl pouze na atmosféře bezčasí, ale poukazoval i na to, že minulost neupadá do zapomnění, nýbrž se s námi nese dále.
Právě na to tuto přetrvávající funkci minulosti ke konci upozorňuje Elia jeho otec, který na něj v až nečekaně silném monologu apeluje, aby se ohledně vlastních emocí nedržel zpátky a tuto událost a s ní spojený smutek nepotlačoval, ale spíše jej přijal jako součást sebe sama, která s ním bude navždy.
