Warner/Nonesuch
Třetí album Dana Auerbacha (kytara, zpěv) a Patricka Carneyho (bicí) by téhle dvojici z Ohia mělo přinést skutečně široké uznání, pokud tedy ve světě pop-music existuje nějaká spravedlnost (samozřejmě že neexistuje, ale stejně…). Písničky The Black Keys vždycky byly blíže bluesovým kořenům rokenrolu než tvorba současníků, kteří na přelomu tisíciletí odstartovali trend návratu k jednoduché a syrové hudbě (The White Stripes). Auerbach a Carney se však dokážou vyhnout pasti pseudoautenticity - neznějí jako mladí bílí kluci, kteří si hrají na staré černochy. V písních The Black Keys zní samozřejmá inspirace hudbou delty Mississippi stejně jako dědictví tvrdého rocku a punku, výsledek je ale čistě jejich.
Syrovost a bezprostřední náboj dělají z The Black Keys opak revivalu. Magic Potions je deska hudebníků, pro něž primitivnost je volba, nikoli přizpůsobení se limitu vlastních schopností.. Jejich písně jsou jednoduché a přitom chytré, nikdy však zaumné. Ty nejlepší kousky z Magic Potion jako by člověk znal ještě předtím, než byly natočeny. Ne proto, že by The Black Keys někoho kopírovali. Jako by dokázali vyhmátnout ze vzduchu tóny, které prostě chtějí být hrány spolu - to v rámci žánru, v němž se The Black Keys pohybují, je asi ta vůbec nejvyšší meta.
