Knižní novinka
Tiché roky: rodinné tajemství na pozadí velkých dějin

Spisovatelka Alena Mornštajnová se do podvědomí čtenářů zapsala před dvěma roky, kdy vyšel její s nadšením přijatý román Hana. V něm se věnovala především následkům nacistické hrůzovlády na lidské duši. Vysokou úroveň si však udržela také ve svém v pořadí čtvrtém textu Tiché roky, ve kterém jdou velké dějiny zčásti do pozadí a nastupují záhadné rodinné vztahy.

Skrze první dějovou linku románu poznáváme mladou uzavřenou dívku Bohdanu, která žije s dobrosrdečnou nevlastní matkou Bělou a podivínským otcem Svatoplukem. Babička ji na smrtelné posteli osloví "Blanko", čímž rozdmýchá dívčinu touhu po poznání rodinného tajemství.

Rozjede tak sérii pátrání po fotkách a adresách příbuzných, kterým se rozhodne poslat dopisy se žádostí o jakékoliv informace. Vrátí se jí však jedna odpověď s nepříliš lichotivým označením jejího otce, se kterým má už tak velmi komplikovaný vztah a ona věta mu rozhodně nepřidá. Tím nás Mornštajnová zavádí do Svatoplukova raného dětství a zároveň do druhé linie celého příběhu, která se pravidelně střídá s vyprávěním Bohdany.

Zatímco v Haně autorka vsadila zejména na ženské hrdinky, tentokrát vykreslila silnou mužskou postavu. Sledujeme Svatoplukův život na pozadí první republiky, druhé světové války a následně éry komunistického režimu. Velké dějiny se však nestávají ústředním tématem příběhu, ale pouze dokreslují zdánlivě obyčejný život tehdejšího muže.

Umně udržuje napětí

Citlivý jazyk navíc čtenáře nevybízí k soudům hlavního mužského hrdiny, který je oddaným komunistou a celý svůj život zasvětil budování socialismu. Naopak nabývá na dojmu, že jeho skálopevnou víru a činy ovlivnilo především prostředí, ve kterém se narodil. Postupně odkrýváme událost, která vedla k oné Svatoplukově mrzutosti a nenávratně rozdělila jeho život na pomyslné před a po. Současně se dozvídáme příčiny, které stojí za podivným vztahem k dceři.

Prostřednictvím dějových linek se tak noříme do mysli obou hlavních postav a neotřelým způsobem poznáváme jejich nitro. Autorka po celou dobu příběhu umně udržuje napětí a nechává prostor čtenáři, aby si pomyslnou mozaiku příběhu postupně poskládal sám. A ve chvíli, kdy získá pocit, že už ví vše, poodhalí další kousek pravdy.

Alena Mornštajnová prostě umí psát. Tiché roky jsou bezesporu velmi čtivý román, ve kterém dominují především pečlivě vykreslené postavy s komplikovanými povahovými rysy. Ukazuje, že malá osobní historie může být stejně důležitá jako velké dějiny. Autorka tak po několikáté předvedla, že bravurně reprezentuje současnou českou literaturu.

Tiché roky