Nový film režiséra Čang I-moua nevyvolal mezi fanoušky jeho posledních děl velké nadšení. O to je ale zajímavější (to nutně neznamená lepší).
Čang I-mou (Zhang Yi-mou) patří mezi největší hvězdy čínského filmu střední generace (nar. 1951), v posledních letech se z něho stal filmový prominent. Jeho snímky jsou výkladní skříní oficiálního čínského umění, režisér také dostal tu nejdůležitější státní zakázku v oboru – zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu (mezi konzultanty má i Stevena Spielberga). Kletba Zlatého květu také naplňuje některé charakteristiky pozdní Čangovy tvorby. Je to na čínské poměry velice nákladný film, ohromující výpravou a masovými scénami. Rovněž je to film podivně odtažitý, sugerující (hudbou, výrazy herců) silné emoce, zároveň ale chladný. Při všem tom zachovávání kontinuity se v Kletbě zlatého květu dají najít náznaky, že škatulka režimního umělce Čangovi začala být těsná, snad i protivná.
Čang I-mou se proslavil na přelomu 80. a 90. let, kdy jeho snímky sklízely ceny na festivalech ve světě, domácí „orgány“ z nich ale velkou radost neměly; ne snad že by Čang I-mou byl rovnou disident, „šedá zóna“ však určitě. To všechno změnil film Hrdina, odpověď pevninské Číny na Tygra a draka tchajwansko-amerického režiséra Anga Leeho. Ten jako by konkurenci chtěl přebít úplně ve všem, nabídnout ještě více fyzikální zákony popírajících bojových scén, ještě větší armády, ještě krásnější herce, ještě efektnější barevné kompozice, ještě větší city nebo přesněji jejich zdání. To vše nakonec nechal vyústit do velice „státotvorné“ pointy. Ta nejvyšší hodnota je jednota Číny a být hrdinou znamená uznat to, zapomenout na osobní historii, utrpěné křivdy i loajalitu k přátelům. Být ochoten zemřít v boji proti císaři je dětinství, obětovat se za něho naopak projev nejvyššího poznání.
V Kletbě zlatého květu je možné vidět jistou revizi Hrdiny. I tady je v centru děje střet císaře a jeho protivníků. Proti Pchingovi (Čou Jün-fa; Chow Yun-Fat) stojí císařovna Fénix (Kung Li; Gong Li). Ne že by pro to neměla důvod – zjistila, že manžel rozkázal, aby do jejího léku přimíchávali jed, který ji po určité době užívání připraví o rozum. Ne že by pro to neměl důvod – přišel jí na románek se svým synem z prvního manželství. Ve hře jsou však ještě další dva synové, kteří také mají lecjaké důvody pro ledacos, roli v komplikované zápletce mají i dvorní lékař, jeho manželka a dcera. Vše se má rozhodnout v den tradiční Slavnosti chryzantém, kdy se skrývané křivdy a nenávisti přelijí do boje nezměrných a pečlivě vyšňořených armád.
Příběh Kletby zlatého květu připomíná alžbětinské drama, soustředěné spíše na zaplétání čím dál spletitější sítě dvorských intrik, vášní a neřestí než na snahu tyto peripetie ještě nějak přesáhnout. Čang ukazuje méně efektních bojových scén, které od něho jeho fanoušci očekávají, a více obřadných gest, odměřeně vyslovovaných dialogů. A především se kamera (Čao Siao-ting) opájí interiéry císařského paláce, detaily kostýmů, zástupy vnadných služtiček v sešněrovaných (v ne zrovna mělce vystřižených) korzetech. Protagonisté a jejich vášně se uprostřed vší té dusivé nádhery ztrácejí, ani elegantně sentimentální hudba Šigerua Umebajašiho je nevytáhne na povrch. Snad jen krása představitelky hlavní role Kung Li (ach!) všechen úmorně oslnivý lesk někdy přesvítí. Kletba zlatého květu je podívaná přes všechnu dramatičnost zápletky nedramatická, pastva pro oči, jenže ty se rychle napasou a brzy začnou jevit známky přesycení – mnoho kritiků tuto vizuální přemrštěnost Čangovi také vytýká. Avšak způsob, jímž režisér inscenuje závěr filmu, naznačuje, že autorův záměr mohl být právě takový. Ukázat své postavy jako lidi „zalehnuté“ mocí a jejími atributy, nakonec stejně bezvýznamné jako anonymní vojáci, kteří v závěrečných podivně nevzrušivých a pečlivě choreografovaných bitevních scénách hynou po tisících (lidí byl v Číně zřejmě vždycky dostatek). Nejde o ně, jde o neosobní pohyb dějin, které se nakonec vždycky vrátí tam, kde už byly. Často citovaná scéna, v níž se bitevní pole rychle mění v terén pro okázalou slávu, není ani tak oslavou regeneračních schopností čínské společnosti, jak by se mohlo zdát, jako spíše povzdechem nad nicotností a pomíjivostí toho všeho.
V Hrdinovi ukázal Čang I-mou instituci císařství a implicitně i centrální politické moci vůbec jako nejvyšší hodnotu hodnou té nejvyšší oběti. V Kletbě Zlatého květu takový pohled chybí, nikdo neprojde nějakou patriotickou katarzí, všichni naopak nahlédnou marnost. Režisérovu skepsi přesně vystihuje poslední záběr. Někdo zoufale zakřičí, děje se tak ale mimo obraz. Kamera mezitím ukazuje zlatě vyšívaný znak císařské slavnosti, na němž pomalu roste jedová skvrna. Už nezmizí, císařství ji má ve svém srdci.
Kletba zlatého květu (2006, Čína/Hongkong), režie: Čang I-mou, hrají: Čou Jün-fa, Kung Li a další, scénář: Čang I-mou, Jü Cchao (divadelní předloha), distribuce v Česku: Hollywood Classic Entertainment.
Autor: Ondřej Štindl
Foto: HCE
