Filmová recenze
Úsměvy smutných mužů: boj Davida Švehlíka s černým drakem

Podle autobiografické knihy Josefa Formánka, zakladatele cestovatelského magazínu Koktejl, natočil Dan Svátek celovečerní film z prostředí protialkoholní léčebny. Snímek zobrazuje skutečné životní příběhy mužů, často úspěšných, kteří se více či méně po svém vypořádávají se svou závislostí. Ústřední postavou je tady samotný autor, kterého ztvárnil David Švehlík.

Ztráta rodiny, práce, společenského postavení a často také cti a pokory k samotnému životu. Tak by se daly charakterizovat některé z následků závislosti na alkoholu, které jsou ve snímku hojně zobrazovány. A často to není vůbec příjemná podívaná. Hlavní hrdina, alkoholik Josef, nastupuje dobrovolně do léčebny, především kvůli své ženě, kde se setkává s celou řadou životních příběhů a osudů.

Je mezi nimi třeba Honza, který byl úspěšný jak ve sportu, tak v kariéře a porážku mu přichystal až démon alkohol. Závislost se teď snaží doslova vyběhat. Úředník Milan naopak věří, že je vyslancem z vesmíru, a jeho představitel Jaroslav Dušek se s postavou dokonale ztotožňuje. Tomáš si začal románek s nevlastní dcerou svojí manželky a jiného pacienta zase podváděla žena. Josef je ale typický intelektuál, který se zdá být v první části filmu nad věcí a k ostatním přistupuje lehce povýšeně. V léčebně chodí se zápisníkem a knihu, která sloužila jako předloha pro film, už má pravděpodobně v hlavě.

V prvních záběrech je jasně patrný nedostatek pokory, už jenom z pouhé mimiky hlavního protagonisty. A celé je to lehce uvěřitelné. Ztrápený výraz Davida Švehlíka, který nesouhlasí s tvrdým řádem léčebny a ve svých myšlenkách se neustále uklidňuje, že může kdykoliv odejít. I všechny jeho propady, utrpení a odhodlání se rvát s "černým drakem", jak svou závislost pojmenoval.

Namyšlený pisálek

V kině se dokonce několikrát ozval upřímný smích diváků, mnohdy nad černým humorem "smutných mužů". Ten ale záhy vystřídá Josefova recidiva a záběry to opravdu nejsou příjemné. David Švehlík, který leží na zemi pokryté prázdnými lahvemi, nebo jeho krví podlité oči a roztřesená ruka, která se na benzince natahuje po láhvi ginu. Tu vypije téměř na ex. Následuje přirozený přerod postavy z lehce namyšleného "pisálka" v pokornější osobu, která si začíná uvědomovat, že v léčebně jsou si všichni rovni. Spojuje je jediná a zásadní věc -závislost.

Něco přes hodinu a půl dlouhý snímek nevěnuje příliš prostoru Josefově druhé manželce a jeho dospělé dceři. Těm, které se v jeho myšlenkách objevují jako pomyslné pilíře na cestě k uzdravení. Právě vykreslení fatálního dopadu závislosti na rodinu alkoholika a často nevratně pokřivené vztahy s nejbližším okolím prostě ve filmu chybějí. Tvůrci se zaměřili téměř výhradně na Josefův boj se sebou samým a ty, kteří čekají za branami léčebny, skoro vynechali.

Výsledný obraz narušují už jen bílé pláště zdravotního personálu, které rozhodně nevypadají přirozeně a uvěřitelné nejsou ani trochu. Švehlíkovi ale role vyloženě sedla a vy máte tendenci mu na jeho válečné stezce, kde nikdy není jistá výhra, fandit až do konce. A občasné pošeptávání a pokyvování hlavou diváků v sále dává jenom tušit, kolik z nich má asi takového Josefa v blízkém okolí. Jistě jich nebude málo. 

Úsměvy smutných mužů