Vydal Radioservis, 2006
Nedávno jsem se tu mohla vyznat ze svého obdivu k Václavově desce zralých let Podej mi ruku a projdem Václavák. Ta mě zasáhla jaksi přímo na můj tehdy pubertální solar.
Snad tedy kolegové v rubrice usoudili, že mi bude blízká i tato deska. A nemýlili se, i když přece jen jsem na trochu mladší, že ano, a tyto písničky rajcovaly tak moji maminku, vždyť jsou staré plus minus jako já. Tedy: jsou to písničky, které nazpíval Neckář jako ještě úplně mladý (i když zase ne tak mladý) hoch s orchestrem plzeňského divadla Alfa, který vedl skladatel Bohuslav „Boban“ Ondráček. Ten také napsal moc hezké písničky pro Martu Kubišovou, když ještě směla zpívat. Ale tady se nacházíme v roce 1965 plus minus jeden. Václav zpívá hlasem jemným, ale hutným, snad jen mírně mečivým, ale pořád lepším, než co ze sebe vyluzují dnešní rychlokvašky. Orchestr, který ho doprovází, hraje spořádaně a bez zbytečných excesů, i když jde o rock’n’roll, jímž deska i začíná: písničkou Bílá čepice, jejíž text vybízí k nasazení „bílé čepice“, přičemž se nezdá, že by šlo o výzvu k užívání kokainu, na to byla doba ještě příliš spořádaná. Hned pak následuje beatlesovská And I Love Her, v níž Vašek moc hezky vyslovuje „r“ způsobem, asi jako když říkáme „trrrrabant“. Více se mi proto líbí písničky české, s vtipnými texty skladatele Jana Schneidera; třeba ten, kde Neckář zpívá, že by chtěl být hřebínek (myšleno do vlasů), nebo o tom, jak ukradl matce necky a vydal se pod pirátskou vlajkou na plavbu po rybníku (Jo-Ho-Ho), anebo jak by chtěl držet basu jako holku v pasu (Tahle basa). Inu, doba to byla veselá a jaksi nevinná.
Autor: Jarka Purkrábková, Autorka je umělecká publicistka.
