Ve vězení <span>vlastní hlavy</span>

O písních PJ Harvey se nikdy nedalo říci, že jsou zrovna veselé. I v kontextu její tvorby ale patří nová deska White Chalk k tomu nejtemnějšímu. A také nejpůsobivějšímu – možná až moc působivému.

Pro PJ Harvey byla vždy typická snaha se neopakovat. Její hlas, autorský styl i texty jsou tak výrazné a snadno rozpoznatelné, až může člověk snadno přeslechnout, jak moc se jednotlivá alba PJ Harvey od sebe liší. I tomu, kdo je proměnám hudby a osobní stylizace téhle umělkyně uvyklý, ale může White Chalk připadat jako vykročení hodně nečekaným směrem a hodně daleko.

Možná to první, co si posluchač při prvním poslechu White Chalk uvědomí, jsou dvě výrazné absence. Na desce prakticky chybí kytara, na niž se PJ Harvey dříve doprovázela. Především ale jako kdyby absentovala část autorčiny osobnosti. Ta, která její hudbě dávala bezohlednou divokost a tělesnost, umožňovala, aby písně PJ Harvey byly při vší oduševnělosti také vyzývavé a zuřivě spontánní jako křik potlučeného masa. Přibylo piano, na něž se umělkyně učí hrát a moc v tom zatím nepokročila, jistá nervozita a úpěnlivá snaha, s níž na ten nástroj vyťukává různé prajednoduché figury, dodává písním z White Chalk další – a ne zrovna povzbudivý – citový rozměr.

Snímek na přebalu desky připomíná viktoriánské daguerrotypie, PJ Harvey je tomu odpovídajícím způsobem ustrojená a načesaná. Spíše než jako literátka nebo romantická vesnická šlechtična ale vypadá jako pacientka nějakého infernálního dickensovského blázince či vražednice před popravou, propadlá tak hluboko do sebe, že nedokáže vnímat svět kolem. S novým zjevem souvisí i nový hlas, který PJ Harvey na albu někdy používá, podivně dětský a vypjatý. V kombinaci s citerou, která na desce často zní, a romantickou krajinou anglického hrabství Dorset, odkud pochází a kam se po letech vrátila, může na první poslech navozovat dojem, že už i PJ Harvey si začala hrát na vílu. Udělala za sebe další typizovanou romantickou bytost ujíždějící na jednorožci vřesovištěm skotačit s partou skřítků. Jenomže je to jinak. V novém hlase PJ Harvey není žádná radost z rozběhnuvší se fantazie nebo volný prostor starobylé krajiny. Spíše úpění člověka uvázlého ve stavu regresu – chorobného zdětinštění, jímž lidé někdy reagují na vážnou krizi.

Jako zpěvačka i textařka je ale PJ Harvey plně při smyslech. Písně jsou velmi přesné a přímé, nikdy nepotřebovala moc slov. V písních na White Chalk zpívá o prázdnotě, zoufalství a samotě, obrací se k lidem, kteří s ní nemohou nebo nechtějí být. Vše nezaobaleně a natvrdo. Before Departure je jako dopis na rozloučenou přátelům, kteří zapomenou. V písni Under The Ether se nijak zvlášť zašifrovanými slovy zpívá o potratu. PJ Harvey se nebojí jít ani do míst, kde by se někdo jiný možná začal bát trapnosti. Když ve skladbě Piano přivolává hlasem vyplašeného dítěte mrtvou babičku slovy: „Nikdo mě neposlouchá. Chybíš mi. Chybíš. Ach, bože, tak mi chybíš“, může se posluchač nejdříve ošívat, ale píseň ho nakonec stejně zválcuje. PJ Harvey se brání tomu, aby lidé brali její hudbu jako zprávu o stavu autorčina ducha. A způsob, jímž skladby z White Chalk podává, v sobě skutečně má jakousi distanci, jako by zároveň zpívala za dvě ženy, jednu, která volá odkudsi ze srdce hrůzy, a druhou, jež ji s nezúčastněným klinickým zájmem pozoruje. V textech PJ Harvey je hodně vyčerpání a beznaděje a málo stop smíření nebo katarze.

Ty ale nepotřebují být vysloveny. Znějí v melodické lince zpěvaččina hlasu, v typicky pokorném doprovodu jejích stabilních spoluhráčů Johna Parishe, Erika Drew Feldmana a Jima Whita. Ti dobře vědí, že písně PJ Harvey není možné chápat jako příležitost k exhibici, a přidávají téhle desce samozřejmost, prostotu, nenápadnou invenci a jistou nadčasovost. Tichý a škobrtavý majestát, s nímž se zvedá titulní skladba, vícehlas, v němž ve stejnojmenné písni zazní slovo Silence, a mnohá další místa na albu jako by stály v neartikulované opozici k bezvýchodným slovům.

„Svět nepotřebuje další umění, které jenom ujde. Potřebuje jenom ohromující a inspirativní věci, schopné proměnit život,“ řekla PJ Harvey nedávno britskému Guardianu. White Chalk má takovou ambici a umělkyně netrpěla při jejím naplňování ohledy vůči druhým ani vůči sobě. A dost možná uspěla, i když ne každý asi stojí o to, aby jeho život byl proměněn v duchu desky White Chalk. Já asi taky ne. Není moc rockových desek, v souvislosti s nimiž by nebylo naprosto nepřípadné citovat Pustinu T. S. Eliota. Ta přesně vyjádřená a do krajností jdoucí chmura, jež prostupuje album White Chalk, jako by pocházela ze stejného místa jako známé verše „a ukážu ti něco jiného/ než ranní stín, jenž kráčí za tebou,/ a večerní, jenž zvedá se ti vstříc,/ ukážu ti strach v hrsti prachu.“

***

PJ Harvey: White Chalk (Universal/Island), 33 minut.

Foto: ARCHIV UNIVERSAL MUSIC