Zlý časy v El Royale

Zvratů víc než u Hitchcocka, tarantinovsky laděný příběh s prvky nezbytného násilí, tajemství za každým rohem a hlavně hluboko uvnitř každé duše. Ničím si nemůžete být jistí, vše se může každou další scénou otočit o 180 stupňů. Právě takový je nový film Zlý časy v El Royale, který dneškem vstupuje do českých kin.

Na další film Drewa Goddarda čekala filmová veřejnost až zbytečně dlouho, celých šest let. Třiačtyřicetiletý režisér a scenárista sice stihl v mezičase napsat zajímavé scénáře, které ho dokonce vynesly ke hvězdám - za Marťana se dostal až do oscarových nominací, pochvalu sklidil i za Světovou válku Z -, ale vzhledem k jeho fascinujícímu režijnímu debutu Chata v horách se čekalo na další film. Konečně jsme se ho dočkali, jenže - stálo čekání za to?

Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo Chatu v horách neviděl, měl by to okamžitě napravit. Je to horor, který vlastně není horor. Začíná jako slasher, který je i není slasher, a mluvit se o něm pořádně nedá, protože by s každou větou následoval obří spoiler na úkor tohoto brilantně postavenému pomníku hororového žánru. Film, který staví hororová pravidla na hlavu úplně novým způsobem, aby nakonec v pamětihodné ultimátní krvavé řežbě představil světu "hororové Avengers", rozboural dosavadní žánrové mýty a svému tvůrci zajistil pověst výjimečného talentu. A Goddard se s ní vypořádal po svém - vlastně zkusil druhou Chatu v horách, jen v jiném žánru.

Čtyři pokoje

Hotel El Royale leží přesně na hranici Kalifornie a Nevady poblíž jezera Tahoe. Hosté si mohou vybrat, ve kterém státě budou bydlet a jaké zákony porušovat. Tedy... tak tomu alespoň v minulosti bylo. V současnosti zašlou slávu hotelu, kdysi milovaného celebritami i gangstery, připomínají jen černobílé fotky na zdech a chátrající luxusní interiér s velkým jukeboxem s peckami z 50. let. Také je v něm jenom jeden zaměstnanec, neurotický mladík Miles (Lewis Pullman), který nedokáže zakrýt své překvapení, když jedno odpoledne se ubytování dožadují hned čtyři osoby. To už tu dlouho nebylo.

Navíc všichni vypadají, že sem zabloudili spíš omylem. Zmatený kněz (Jeff Bridges) je alespoň milý a černoška s vlastními koberci (Cynthia Erivo) tichá a zakřiknutá. Daleko horší hosté jsou užvaněný obchodní cestující (Jon Hamm) a protivná hipísačka, která nemá moc náladu se s někým vybavovat (Dakota Johnsonová). Jenže se ukáže, že nikdo není takovým, jakým se zdá být. A podezřelý je koneckonců i sám hotel El Royale, který ve svých stěnách i pod podlahou skrývá mnohá tajemství. A to nejsou jediní divní hosté, kteří se té deštivé noci v hotelu ukážou. S každým dalším bude atmosféra hutnější a hutnější...

Pulpové historky

Zatímco v Chatě v horách se Goddard vypořádal s horory, Zlý časy v El Royale jsou další žánrovou poctou, tentokrát věnovanou Quentinu Tarantinovi a jemu podobným. Goddard vystavěl komplikovaný pulpový příběh s retro laděním (zlaté časy El Royale zažil v 50. letech, zlé časy se odehrávají 60. letech, což mimochodem vede k fantasticky nadupanému dobovém soundtracku) a věrný žánrovým pravidlům si pohrál s každičkým detailem. Nejde v ní jen o ukrytý balík peněz, ale i osobní pomstu, gaunery s vlastní motivací nebo tajnou pásku, na který je zachycený někdo "mrtvý a slavný, kdo dělá velmi neslušné věci". Že se odkazuje na Kennedyho, je zřejmé. Že se (opět v rámci žánrových pravidel) divák nedozví, co na natočené pásce vlastně je, lze dopředu docela dobře tušit.

Daleko zajímavější jsou osobní motivace jednotlivých postav, které se s každou další scénou chovají jinak než v té předchozí. Jistě ne náhodou se děj odehrává ve čtyřech hotelových pokojích, máme tu gangstery, agenty, větší lumpy a menší lumpy... Zkrátka celý ten tarantinovský mišmaš. Ovšem zatímco v Chatě v horách Goddard svou poctu hororům zvládl, tady ve snaze vyrovnat se svým vzorům příběh přece jenom překombinoval. Byl to záměr, který ale tolik nevyšel - nenadálé zvraty začínají být postupem času trochu otravné a při závěrečné smrtící ruletě je divákovi tak nějak jedno, kdo z postav přežije a čí kroky v El Royale skončí.

Gauneři

Ve výběru herců měl režisér rozhodně šťastnou ruku. Nejdůležitější postavou je tu Jeff Bridges, který si svůj part vyloženě užívá, a zaujme taky třeba knírkatý Chris Hemsworth jako pěkně odpudivý Billy Lee. Zajímavá (a pro tento film tradičně nejednoznačná) úloha čekala i na Dakotu Johnsonovou, jež po submisivní Anastasii z trilogie Padesáti odstínů kolem sebe mává brokovnicí a má šanci předvést i něco víc než si nechat dát výprask. A mezi ostatními, velmi přesně obsazenými charaktery (doporučuju všimnout si slizkého hudebního manažera: není jím nikdo jiný než Xavier Dolan, mladý kanadský režisér a stále jedna z největších nadějí filmového světa), zaujme Cynthia Erivo. Nikoli proto, že v určitých chvílích vypadá jako Jackie Brownová. Tato britská herečka a především zpěvačka se hudebně projeví i na plátně - a její hlas bere dech.

Zbývá si proto jen postesknout nad zbytečně překombinovanou zápletkou, kterou ve snaze vzdát žánru hold režisér a scenárista přepískl. Aby se mu do filmu všechny zvraty vešly (a některé svou šokující povahou opravdu jako kdyby vypadly z děl mistra Hitchcocka!), musel stopáž natáhnout na 142 minut. Tím se unaví počáteční spád a přijde trochu uspávací nuda. Geniální dialogy, jaké píše Tarantino (a proto jsou jeho filmy o partě gangsterů postávajících ve skladišti, co jen klábosí, tak skvělé), Goddard napsat zatím nedovede.

Zlý časy v El Royale