Estetika erotického temna

Mrtvý holky. Tak se jmenuje soubor Deseti podivných povídek Miloše Urbana, které napsal v průběhu let 2002 až 2006. Teď je sebral, jemně upravil, resuscitoval...

Vaše romány a naposledy i povídková kniha Mrtvý holky jsou velmi temné až hororové. Kde se to ve vás bere?

Asi je to tím, na jaké literatuře jsem vyrostl. Jako dítě jsem nečetl pohádky a takovou tu správnou dětskou literaturu, ale komiksy. Čtyřlístek asi četl každý, ale my jsme se s rodiči dostali v sedmdesátých letech do Anglie, kde jsme s bráchou chodili do komiksových antikvariátů. Prodávali tam jeden sešit za jednu penci – Spidermany, Supermany... celé štosy. V tom jsme se s bráchou přehrabovali a mě tenkrát nejvíc dostala komiksová verze Stokerova Draculy. Fascinovala mě ta temná atmosféra a hlavně Draculův „světlý“ protiklad Harker, který tam jezdil jako stařec na vozíčku pro chromé a neustále s upírem bojoval. Takový archetyp. Ono je vůbec zvláštní, jak je ten halabala napsaný příběh dodnes vlivný a jak se v literatuře i ve filmu pořád recykluje...

Čím to podle vás je?

Tím, že se v něm skrývá sexuální téma, všem lidem společné. Dá se na něj aplikovat řada freudistických postulátů o potlačované „temnotě“ v každém člověku.

To je ostatně další prvek ve vašem psaní, který se v Mrtvých holkách výrazně vykreslil – ta zvláštní erotika, téma submise a dominance, něžné krutosti, fetišismus...

Povídka potřebuje být vyprávěna mnohem „příznakověji“ než román – a tak to je víc vidět. V povídce musím mluvit jasněji a stručně, přidat barvy a kontrasty v motivech a scénách. Pak to může někoho šokovat. Možná je to taky tím, že nechci psát sexuální klišé. Vyhledával jsem sexuální scény v literatuře a ve filmu od dětství a dětská literatura mě možná nebavila právě proto, že v ní erotika nebyla. Proto jsem ji chtěl vždycky psát. Ale jinak. Originálně. Nikdy to tam přece není naplno, vždycky je to skryté, nedořečené. A tak to má podle mého být.

Spíš z toho aktu vždycky uděláte podivně mystický rituál...

Protože podle mého názoru má sex mnohem hlubší význam než pouze rozkoš a plození dětí. Nemůžu se spokojit s tím, že něco tak obrovského by bylo jenom pro tyhle banální účely. Proto se mi líbí sex ritualizovat, zvýznamňovat, vracet do kontextu společné tajemné zkušenosti, protože tam patří a literatura by to měla připomínat.

Když jste vyrostl na komiksu, nenapadlo vás nějaký napsat?

Já jsem scénář k jednomu komiksu udělal. Jmenuje se Slizkejch patnáct a vznikl na žádost Pavla Ruta, který ilustroval všechny moje knihy. Je to ale bohužel už přes tři roky a on ještě nebyl schopný dodělat obrázky. Uveřejnil jen nějakou ukázku v Revue Labyrint. Což mě mrzí, protože si myslím, že se mi ten komiks povedl. Jako dítě jsem se dokonce snažil sám kreslit, ale v pubertě jsem z toho vystřízlivěl a došlo mi, že bych se měl věnovat něčemu jinému.

Ale horor vyznáváte pořád.

Ano, na tom se u mě nic nezměnilo. Někteří kritici pořád píší o tom, že horor je pokleslý žánr, a to mě udivuje. Jak ještě dneska někdo může mluvit o pokleslosti a jak může chtít hierarchizovat žánr? Ta hierarchie se už přece dávno setřela. Přes horor se dá vyjádřit tolik jiných věcí, tak proč si nebrat z pokleslé literatury prvky pro vyšší ambice, když si nízká kultura tak dlouho brala z té vyšší?

Možná proto, že „nízkým“ žánrům chybí přesah. Působí jen v okamžiku konzumace, což jsem, přiznám se, právě při čtení Mrtvých holek cítil.

To samozřejmě nechci popírat. Pro mě jsou povídky tak těžké, že jestli vás bavily aspoň během čtení, je to výborné. Vždycky přece nemusí mít nadstavbu. To by potom musel člověk ignorovat třeba filmy Quentina Tarantina. Což jsem dlouho dělal a dokonce jsem na něj nadával, než se to obrátilo ve známém „odříkaného největší krajíc“. Když už nějaký horor nebo detektivku zhlédnu nebo přečtu a vidím, jak těžké je udělat je dobře, a když mě to dokáže skvěle a kvalitně pobavit, tak proč bych to měl zatracovat? Možná neumím dát do povídek poselství, jako se mi to snad daří v románech, povídka je na to ale titěrná, a abych psal mikropříběhy jako Hemingway, kde se nic neděje a teprve potom se vám to rozleží v hlavě a dojde vám, jak skvěle reflektuje náš život na tomto světě... Já ani nemám chuť takhle psát.

Co vás vůbec vedlo ke shrnutí všech deseti povídek?
Začalo to tím, že mě Ivan Adamovič požádal o napsání povídky do časopisu Živel, a tak vznikl první příběh o Bělorusce. Vzal jsem to tehdy jako výzvu, protože jsem si myslel, že povídky neumím psát a že pro mě nejsou. Když si pak ten příběh přečetli moji známí, někteří byli trochu znechucení, ale jiní říkali, že je to výborné a ať píšu povídky dál. To byl ten pozitivní impulz a napsal jsem ještě tentýž rok další tři, což se mi pak už nikdy nepodařilo. A když vyšly časopisecky, tak jsem zatoužil po povídkové sbírce.

Jaké byly návraty k těm starým textům, když jste ji chystal?

Strašné utrpení. V podstatě se to rovnalo obcování s mrtvolami. Proto taky nemám rád autorská čtení... Tady jsem se k tomu ale musel vrátit a nějak to zrevidovat a zjistil jsem, že některá zakončení jsou až příliš natvrdo. Třeba povídka Vlasy končila původně vraždou. Už tehdy se na mě z mého okolí sesypaly negativní reakce a poslouchal jsem řeči o tom, že neumím napsat ženské postavy, že se neumím vcítit do mentality žen. Tak jsem je zkoušel zjemňovat. Pak jsem pozměnil třeba povídku Faun, která měla příliš rychlý závěr. Mám totiž rytmus psaní, kdy nejdřív buduju příběh, sápu se do kopce a pak to náhle skončí a šmytec, protože když už poodhalím pointu, neláká mě to natahovat. A především čtenářky si žádají pomalé doznívání, znáte to, což mě fakt nebaví. Tady jsem ale ustoupil.

A jak vznikla nahněvaná povídka Pražské Jezulátko?

To je „trucpovídka“. Vznikla na základě toho, že Jáchym Topol kdysi nadával na Prahu, že to není žádné magické město, že je to naopak nejblbější metropole v Evropě a provincie – tak nějak. Mě to naštvalo, a tak jsem napsal povídku o tom, že záleží jen na člověku, jestli tu magii chce vidět a něco si z ní pro sebe vzít. Podobně na truc vznikla i Běloruska. To je reakce na Svěrákův film Kolja, který se mi napoprvé líbil a napodruhé ve mně začal hořknout. Najednou jsem viděl ty fígle a takovou tu amerikánskou sentimentalitku. A napadlo mě, že bych mohl napsat antiKolju, kde by tu Bělorusku zneužíval odporný český chlap. Protože jsem ale „krásista“, tak jsem to nemohl udělat naturalisticky. Musel jsem to ozdobit...

Vy jste její tělo doslova a všude sadisticky ošperkoval!

Ano, já jsem chtěl, aby se to nemorální střetávalo s krásou té dívky a prostředím obchodu se šperky. Aby se tam dokonale smísilo vysoké s nízkým.
 
Pocházíte z dvojčat – proč jste nikdy nepoužil jejich motiv?

Já ho používám, ale převádím to do estetiky dvojníků, dopplegängerů, zdvojených motivů... protože je pro mě příliš osobní o tom psát přímo. Možná časem. Ale když si vezmete třeba Hastrmana, tak tam najdete dvě Katynky, taky dvě identity barona de Caus; v Santiniho jazyku dvojčata najdete, ale holky, a v tom samém románu vystupuje Martin Urmann, který zrovna řeší nějakou svou osobní krizi a potkává chlápka, který se mu vzdáleně, ale podivně podobá – Romana Ropse -, no a Martin na té podobě pracuje a přebírá Ropsův dekadentní, ale nádherně svobodný pohled na svět; a v povídce Faun se nakonec narodí dvojčata a symbolika dvojky se tu objevuje i v těch dvou růžích, dvou prstech, nůžkách... to všechno jsou dvojčata. Mám jich v psaní spoustu! Já tohle ale schovávám, předělávám a přetavuju, aby to sloužilo příběhu, protože nechci mluvit o sobě. Nemám tu potřebu říkat, že jsem v podstatě „jen polovina celku“, ale v mých prózách to nějak vždycky bude.

Jak se ale stane, že se z identických dvojčat stane spisovatelem jen jedno z nich?

Protože se neví, jestli jsme s bráchou identičtí. V roce 1967 ještě nebyly sonografy, takže jsme nejdřív měli být jedno velké dítě. Teprve na sále, při porodu, který musel být císařským řezem, se zjistilo, že jsme dva. A pak se prý doktoři pohádali, jestli jsme jednovaječní nebo dvojvaječní, což nechápu. Maminka nám vždycky říkala, že jsme jednovaječní, ale později, když jsme se bavili s tatínkem a naši už byli rozvedení, tak ten nám zase říkal, že to není pravda. Asi to navždycky zůstane tajemstvím.

Měli pro vás rodiče jako pro holku vybrané nějaké jméno?

Markéta nebo Klára. Proto se tak jmenuje postava v románu Stín katedrály. Klára Brochová.

Proč jste se vlastně odklonil od angažovaných románů jako Hastrman a Paměti poslance parlamentu? Vy už nechcete střílet do davu?

Nechci. Už nejsem ten mladý rozhněvaný muž, co jsem býval. Zjišťuju, že jak mi bude čtyřicet, tak že jsem v životě spokojenější a mnohem lépe se smiřuju s tím, že nedokážu hnout se světem. Když jsem psal Hastrmana, byl jsem naivka a fakt si myslel, že to k něčemu bude, že se sokolovské uhelné doly nebudou rozšiřovat, že nebudou mizet vesnice a kopce, ale ono se to děje furt. Ono je v tom ale i ze zklamání z přijetí recepce mých „angažovaných“ děl. Paměti poslance parlamentu i Hastrman dostaly strašně nafrak od recenzentů. Druhá část Hastrmana, ta anarchistická, kterou já mám tak rád, je zatracovaná. Čtenářky, kterých mám víc než čtenářů – milují první část, tu selanku, ten biedermayer devatenáctého století, a tu druhou půlku některé vůbec nečtou. No to je pro mě šok. První část vznikla jenom jako expozice, ve které jsem chtěl ukázat, jak by to mohlo být hezké, kdyby se to nezvrtlo. Čtenáři tedy asi nechtějí, abych se angažoval, nebo to hrubě neumím. Pak vyšel Stín katedrály, zaznamenal obrovský prodejní úspěch a docela dobrý i kritický, ale angažovaná próza to není ani náhodou, kauza „katedrála“ tu slouží jen příběhu, žádnému zamyšlení nad společenským problémem vztahu státu a církve. Nikdo ze mě Güntera Grasse mít nechce, tak proč bych se do toho nutil? Proto teď píšu věci mnohem víc odtržené od života. Já už ani nemám chuť psát angažovaně. Mám radost, že umím zhustit nějaký děj, paradoxní situaci, a udělat z toho počteníčko, z kterého běhá mráz po zádech. Tak to mám rád.

A proč nám ještě pořád neběhá mráz z filmového zpracování Hastrmana?

To už se dlouho táhne. Ostravská televize, která z toho chtěla dělat mezinárodní koprodukci a film, který by šel do kin, na to měla do letošního roku práva a ta teď propadla.

Na čem to zadrhává?

Mezi mnou a zamýšleným režisérem Lutherem došlo k názorovému střetu, kdy po mně chtěl, abych napsal scénář tak, že by se ta dvě časová období devatenáctého a dvacátého století střídala scéna za scénou. Jenže když jsem to začal psát, zjistil jsem, že by to divák ani po dvaceti minutách nepochopil. Měl jsem obavu, že by u takového filmu nevydržel. Napsal jsem jen bodový scénář k prvnímu dílu a na tom to ustrnulo. Já na to ale nespěchám. Navíc teď píšu scénář filmového zpracování mého románu Santiniho jazyk pro Českou televizi a nemám moc času na jiné aktivity.

Jak tedy odpočíváte, když máte literaturu jako „zaměstnání“?

Dívám se na filmy, kterých zhlédnu týdně několik. Žiju v zajetí filmu. To je jedna z mých drog. Navíc u toho nasávám víno, takže klasicky kumuluju požitky a pro angažování v životě společnosti jsem toho času nepoužitelný. 

(rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v časopisu INSTINKT)