Hru na Cimrmana musí hrát i publikum
01.10.2007 13:56
Čtyřicet let s postavou Járy Cimrmana prožil i jeden z jejích spolutvůrců - dramatik a režisér Ladislav Smoljak. Ta postava ho baví ještě dnes, v její veřejné prezentaci se ale spolu se Zdeňkem Svěrákem rozhodl trochu přibrzdit.
Jak vůbec vznikala postava Járy Cimrmana, měli jste nějaký připravený koncept nebo se rodila živelně?
Jára Cimrman byl nejdřív jenom jméno. Přišel s ním Jiří Šebánek, který spolu se Zdeňkem Svěrákem spolupracoval v rádiu na pořadu Vinárna U pavouka a na základě úspěchu toho pořadu ho napadlo, že bychom mohli dělat divadlo. Napadl ho název Divadlo Járy Cimrmana. Neměli jsme tehdy představu - alespoň já jsem ji určitě neměl, že by v tom divadle měl mít Cimrman nějakou roli. Spíš jsme to brali jako komickou variaci názvu typu Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, Divadlo S. K. Neumanna, Jiráskův Hronov... Domluvili jsme se pak, že já, Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek napíšeme každý pro nové divadlo jednu aktovku a Šebánek pak navrhl, abychom je připsali tomu Cimrmanovi - čistě proto, abychom měli na koho hodit tu hanbu, pokud představení nebude úspěšné.
Nějaký „cimrmanovský styl" jste tehdy neřešili?
To vůbec ne. Ani jedna z těch tří her neodpovídala dnešní představě Cimrmana. Zdeněk Svěrák napsal Akt, což byla v původní verzi hra ze současnosti, vystupoval tam například příslušník VB. Já napsal Ztrátu třídní knihy, kde sem dlouho uvažoval, jestli se mají postavy ze školního prostředí oslovovat „soudruhu" a pak jsem si řekl, že ne, jednak se mi to nelíbilo a také se to do té hry nehodilo, takže mohla působit trochu archaicky, víc v duchu pozdějšího Cimrmana. Šebánek přinesl Domácí zabíjačku, podtitul zněl Nebyl tady Bormann?. Už jenom z toho je vidět, že to byl zase věc hodně zaměřená do současnosti. Potřebovali jsme stihnout termín a měli jsme přitom nacvičenou jenom jednu aktovku, potřebovali jsme k ní něco přidat. Nakonec nás napadlo napsat pár přednášek o Cimrmanovi, později jsme tomu říkali semináře.
Nějak jste si tu postavu společně definovali?
To právě ne. Shodli jsme se jenom na tom, že ji v čase umístíme na přelom 19. a 20. století. Dostalo se mi totiž tehdy do rukou pár čísel časopisu Český svět, kde bylo hodně fotografií, které mě svou atmosférou oslovily. Byla na nich taky hodně různých bizarních vynálezů, které se v té době objevovaly, třeba ochranná vesta pro případ, že by člověka přejelo auto. O ničem jiném než o dobovém zařazení jsme se ale nebavili - neřešili jsme, co byl Cimrman za člověka, jestli byl hodný, protivný nebo blbec... Já napsal takovou filosofickou přednášku, Zdeněk Svěrák zoologickou, Jiří Šebánek biografickou o Cimrmanově mládí. Používáme je ještě dneska.
A kdy se podoba postavy Cimrmana nějak ustálila?
V době krize, kdy z divadla odešli Jiří Šebánek, který měl pocit, že toho Cimrmana už bylo dost, a Helena Phillipová. Se Šebánkem jsme se také na pojetí postavy Cimrmana neshodli, my tu figuru chtěli držet v mezích určité uvěřitelnosti. Jiří Šebánek tohle bral o hodně volněji - nechal Cimrmana v rámci tréninku aviatiky skákat z věže na beton. Po tomhle rozchodu jsme se se Zdeňkem Svěrákem rozhodli Cimrmanův charakter trochu zpřesnit a naši první společnou cimrmanovskou hru Hospoda na mýtince jsme napsali jazykem, který by Cimrman mohl použít.
Máte nějakou teorii, proč se ta „hra na Cimrmana" tak ujala, proč měla takový ohlas?
Nemáme. Možná tomu pomohlo to, že jsme fakticky vyzývali publikum, aby hrálo s námi. Cimrman není klasická mystifikace, založená na tom, že někdo chce publikum napálit. Tu naši hru musejí hrát obě strany, musejí předstírat, že to, co se jim říká z pódia, berou vážně. Pokud by někdo nehrál a ty naše řeči skutečně vážně bral, moc by se asi nebavil.
Tu dobu přelomu století, do které jste Cimrmana zasadili, jste si taky nějak hlouběji nastudovali?
Nejdřív jsme o ní moc nevěděli, v jedné hře jsme třeba nezodpovědně umístili Lvov do Ruska, jedna paní učitelka nám to pak vyčítala. Pak jsem se ale snažili o té době dozvědět co nejvíc.
Z vašich her je cítit nostalgie za dobou mocnářství, která je v nich ukazovaná jako jistě legrační, ale svým způsobem zlatá.
My si tu dobu jistě idealizujeme, ale mocnářství si tu idealizaci taky zaslouží. I když se od něj Češi radikálně odstřihli. Rakousko-Uhersko byl právní stát, existovala v něm svoboda slova, o jaké se nám po roce 1948 ani nesnilo. Po dlouhou dobu byl mír.
Nicméně Cimrman byl taky buditel.
Tehdejší vlastenectví mělo smysl. Lidé chtěli v rámci monarchie dosáhnout politicky rovnoprávného postavení. Na druhou stranu s odstupem let se zvýrazňují legrační rysy toho starovlastenectví, které je v Cimrmanovi také zdrojem humoru. Cimrman opakoval dávné vlastenecké floskule a lidé se tomu smáli, protože věděli, co po tom mocnářství přišlo. Z pódia jsme starovlastenecky horlili proti Němcům, lidé v hledišti ale dobře věděli, že kousek na západ je německý stát, který se během pár let dokázal vzpamatovat z války a dojít daleko dál než naše válkou téměř nepoškozená země. V té pocitové konfrontaci světa na jevišti a všední zkušenosti publika snad za komunismu mohl být hlubší význam našeho humoru. Jinak politickým analogiím v představeních jsme se bránili. Už na samém počátku jsme si řekli, že nechceme dělat nějakou satiru.
Takže když StB viděla v postavě fízla ve hře Lijavec urážku svého „majestátu", špatně hru pochopila?
V tom se se Zdeňkem Svěrákem neshodneme. On říká, že ta postava jako analogie tehdejších tajných koncipovaná byla. Já za ní viděl především její dramatickou funkci. A je fakt, že dnešní mladí diváci se jí smějí stejně jako tehdejší publikum, aniž by za ní viděli útok na současné tajné služby. Naše divadlo skutečně nebylo politické, i když lidé v našich hrách různé narážky hledali. My se ale na to tvářili spíš kysele. Nechtěli jsme dělat politické divadlo z uměleckých důvodů, a také nás to chránilo před primitivní cenzurou, která po ničem jiném - než po těch narážkách a satirických šlezích - ani neuměla jít.
Hráli jste apolitické divadlo, ve vašem souboru ale byli lidé, kteří se s režimem dostali do křížku - Jan Kašpar nebo Marek Šimon, o jehož smutném příběhu se poslední dobou psalo. Nenaznačovaly vám úřady, že by pro vás bylo lepší se těch lidí zbavit?
Vůbec ne, třeba o nich měli lepší přehled, když byli v divadle. Jinak my jsme se do politiky skutečně míchat nechtěli, existovala mezi námi nepsaná dohoda, že se taky nestaneme otevřenými disidenty. Myslím si ale, že nám taky nikdo nemůže předhazovat, že bychom byli prorežimní a nikdo to taky neudělal. Jediný kompromis v tomhle směru bylo, že jsme podepsali ten blábol, který v Národním divadle přednesla soudružka Švorcová, Anticharta se tomu začalo říkat až později. V divadle jsme se kvůli tomu sešli, řešili, jestli to máme udělat. Nakonec nám i lidé z disidentských kruhů říkali, ať se připojíme a neohrožujeme divadlo. Kdyby v tom textu byly útoky na konkrétní lidi - třeba na Václava Havla - a vůbec na Chartu 77, nepodepsali bychom to a myslím, že mnoho dalších signatářů Anticharty taky. Takhle nám to ale přišlo jako snůška prázdných frází, které jsme na různých schůzích slyšeli mockrát. Tím neříkám, že bylo správné, když jsme podepsali. Ještě dneska je nenávidím za to, že nás k tomu přiměli.
Nemáte po těch čtyřicet letech někdy pocit, že vám Jára Cimrman přerůstá přes hlavu?
Já i Zdeněk Svěrák máme kromě Cimrmana i vlastní věci - Zdeněk je veleúspěšný scénárista, já mám divadlo. Takže nemyslím, že by nás Cimrman nějak omezoval. Proti čemu jsme se v poslední době rozhodli vystoupit je určitá inflace Cimrmana, kvůli které by se mohl lidem až zprotivit. Řekli jsme si tedy se Zdeňkem Svěrákem, a soubor nás v tom podpořil, že už nebudeme chodit na všechny ty cimrmanovské akce, že budeme hrát méně představení. Poslední dobou často hrajeme pro sponzory, v hledišti bývají prázdná místa a atmosféra bývá jiná, než když hrajeme pro lidi, kteří si koupili lístek za své.
Když už jsme u sponzorů - hlavním sponzorem vašeho divadla je PPF. Jak jste k nim přišli? Petr Kellner je taky fanoušek?
Byl jsem před lety v divadle Na Zábradlí na představení Kabaretu, které bylo technicky a jistě i finančně ohromně náročné. Řekli mi tam, že představení sponzorovala firma PPF a já jen tak prohodil, že takový sponzor by se nám taky hodil. Po nějaké době za mnou v Žižkovském divadle přišla paní z PPF a ptala se mě, jestli si na ta svoje slova vzpomínám, že to prý zařídila. Takhle si to pamatuju. A jestli je Petr Kellner fanoušek, nevím. Nikdy jsme se nepotkali a nemám pocit, že by to byl typ člověka, který se s takovými věcmi svěřuje.
Čtyřicet let Cimrmana je taky čtyřicet let vaší spolupráce se Zdeňkem Svěrákem. Ne vždycky to mezi vámi klapalo.
To je ta známá historie, kdy jsem mu pro něj nečekaně nedal roli inspektora Trachty ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Každý na to máme jinou vzpomínkou, Zdeněk někde napsal, že jsem mu tehdy řekl, že se chci spoléhat na profesionální herce. Já jsem přitom tehdy obsadil Jiřího Zahajského, protože mi jeho projev přišel blíž cimrmanovskému neherectví. Slyšel jsem Zdeňka v nahrávce Vraždy v salónním kupé a přišlo mi, že Trachtu hraje moc divadelně, proto jsem sáhnul jinam. Byla z toho mezi námi hořkost, ale to už je pryč, zapomněli jsme na to. Když chce člověk udržet přátelství, musí být připraven na některé věci zapomenout.
FOTO: Robert Sedmík
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.