Mimikry, ty mě dostaly

Když mu bylo třináct, přestal se stříhat a sháněl všechno od skupiny Abraxas. Dnes Robert Kodym, zpěvák a kytarista skupiny Lucie a Wanastovi Vjecy, přiznává, že mu dlouhé vlasy občas překážejí. Zájem o hudbu ho ale neopustil a těší se, že i na stará kolena bude lidem hrát v klubech.

Kdy jste se rozhodl, že si necháte narůst dlouhé vlasy?

To vím zcela přesně, bylo to v lednu 1987. Tehdy jsem si řekl, že už nebudu ten „polopankáček“ jako dřív. Asi to mělo co dělat i s mým pudem sebezáchovy, který mi nedovolil jít tak daleko jako ti nejostřejší punkeři, které jsem tehdy znal. Takže jsem si řekl, že změním image, nechám si narůst vlasy a zarůst dírku v uchu, pořídil jsem si dlouhý svetr z šetlendu a na řemínku kolem krku nosil zub, který mi kdysi přivezl dědeček z Jugoslávie. Řekl jsem si, že budu něco jako hippie, i když jsem přesně nevěděl, co to obnáší. Každopádně ta osmdesátá léta a jejich styly mě tehdy už začínaly štvát.

A co ten účes pro vás znamená dneska? Přihlášení se k nějakému „máničkovství“, nebo jenom zvyk?

Připadá mi přirozenější nechat vlasy růst. I když v poslední době, když se věnuju nějaké činnosti „bau und haus“, tak začínají překážet. Musím si vzít zahradnický klobouk, a stejně mě rozčiluje, jak mi ty prameny lítají přes oči, když mám třeba v ruce sekyru.

A jak jste dospěl k tomu „polopankáčství“?

Asi docela normálně. Když mi bylo třináct, nechtěl jsem se nechat od našich stříhat a vůbec jsem chtěl být „in“. Nebavilo mě, že mi ještě teče mlíko po bradě. Pamatuju si, jak moje starší sestra, k jejímž spolužákům jsem tehdy docela vzhlížel, jednou přišla domů a skoro v panice mi povídá: „Představ si, moje spolužačka Anička Kristová se teďka tahá s nějakou nebezpečnou partou vlasatců. Chodí na tu skupinu Abraxas.“ A řekla to tónem, jako by ta kapela pocházela přinejmenším z pekla. Tak si hned povídám: „Tak Abraxas, aha.“ A hned jsem se o ně začal zajímat. Pak jsem jméno té kapely viděl na plakátu na festival v lesním divadle v Řevnicích, kde jsme měli chatu. Utekl jsem ten večer dědovi a podlezl plot, pořadatelská služba mě chytla, ale utekl jsem i jí, schoval se za strom a všechno nakonec viděl.

Takže to bylo vaše zasvěcení?

První náznaky byly už dřív. Když mi byly čtyři roky, jeli jsme s dědou a babičkou vlakem na dovolenou do Bulharska. Jela tam s námi taková parta... typově trochu jako Plastici. Pořád na mě volali: „Pocem, mladej, napij se s náma piva!“ a tak. Byli mi strašně sympatičtí. Po pár letech jsem viděl Baladu pro banditu, která byla taky trochu v hippie stylu a vymykala se tomu normálu, co jsem znal z ulice a televize. No a potom jsem viděl ten díl Majora Zemana, kde vystupuje skupina Mimikry, a to mě úplně dostalo, všichni jsme o nich ve škole mluvili. Když jsem pak viděl Abraxas, říkal jsem si, že jsem na něčem podobném jako koncert kapely Mimikry, že se účastním něčeho hodně vzácného.

Kam jste se v hudbě dostal od Abraxasu?

Potkal jsem kluka, co měl dlouhé vlasy, nosil brýle lennonky a vůbec machroval. Ten mi dal kazetu s Jasnou pákou a Pražským výběrem. Potom už jsem začal sám hrát na kytaru a přemýšlet o tom, jak se dostat do nějaké kapely, když jsem nikoho neznal.

Měl jste tehdy nějaké kytaristické vzory?

Jako dítě nejdřív Petra Jandu z Olympiku, pak Slávka Jandu z Abraxasu - vlastně jsem chtěl být jako celá tahle kapela dohromady. Potom jsem objevil cizí kapely. Táta se znal s Petrem Dorůžkou a přes něj jsem se v roce 1982 dostal k Talking Heads a King Crimson, to bylo úplně jako zjevení. Co se netýkalo hudby, mě přestalo zajímat. Koupil jsem si třeba v antikvariátu staré ročníky Melodie a snažil jsem se sehnat všechny ty české nahrávky z šedesátých let, o kterých se tam psalo, což se mi nakonec povedlo. Začal jsem zkoušet s kapelou, chodit do kavárny Slavie, jednu dobu jsem v tom podniku prakticky bydlel. Na hlavě jsem si vytvářel různé podivné účesy, policajti mě mlátili za to, jak jsem divně vypadal.

Chtěl jste už tehdy být profesionální hudebník?

Měli jsme takovou tu dětinskou představu, že vyletíme až na vrchol, budeme dělat strašně dobrou hudbu, budeme strašně slavní, strašně bohatí a všechno bude bezvadné. Tohle bylo naivní a dětinské. Taky jsme ale tehdy už znali radost ze společného hraní a pocit, jaké to je, když si vás někdo přijde poslechnout do zkušebny a pak řekne, že to bylo prima.

Jak se slučovaly ty představy o úžasné kariéře s realitou pozdně komunistického Československa?

Vyrůstal jsem s představou, že komunismus nikdy neskončí, a ta představa byla strašná. Asi ve dvanácti letech jsem si uvědomil, že žiju v kriminále. Rád jsem chodil na letiště v Ruzyni, nastudoval si časy odletů a pak koukal na letadla a říkal si, že letí třeba do Sydney. Chodil jsem tam taky kolem plotu, sledoval provoz a vymýšlel naivní plány, jak emigrovat.

A jak jste i z tohoto hlediska prožíval kontakt s oficiální zábavou, který jste na konci osmdesátých let už jako člen skupiny Lucie zažil?

Díval jsem se na to dvojakým způsobem. V Lucii s námi jednu dobu zpíval Michal Penk, ze kterého se pak stala mladá naděje Orchestru Ladislava Štaidla. Na jednu stranu jsem se na něj díval svrchu, nebyla v tom ani tolik politika, ale spíš generační postoj, jako že my těm starým páprdům jednou ukážeme, jak se dělá kvalitní hudba. Nicméně když za mnou Michal přišel a hecoval mě, abych ke Štaidlovi nastoupil jako kytarista, že budeme jezdit na Západ, hned jsem do toho šel. Pár dní jsem žil v přesvědčení, že budu u Štaidla hrát.

To jste tam byl na konkursu?

Zkrachovalo to na tom, že jsem tehdy neznal noty, že jsem je od dob lidové školy umění nějak vytlačil z hlavy. Na jednom koncertu si mě všiml Michael Kocáb a nějak jsem se mu zalíbil, asi ho zaujala spíš energie mojí hry než nějaká řemeslná zdatnost, kterou jsem tehdy neměl. Pozval mě na natáčení a doporučil taky Ondřejovi Soukupovi, který tehdy se Štaidlem hrál. Ten si mě na jednu písničku pozval a strčil mi noty, já na ně koukal jak husa do flašky... Asi ze mě nebyl moc nadšený.

Když jste v osmdesátých letech nahrávali v oficiálních studiích, mohli jste se cítit v nějaké míře svobodně?

Ta nesvoboda byla zažraná ve všech. Ta zasloužilá hudební policie, která na nás ve studiu dohlížela, byla docela nepříjemná, koukali na nás hodně svrchu. Pamatuju se, jak jednou jednomu členovi kapely zrovna něco nešlo. A oni hned spustili, že takhle to nejde, a začali sypat z rukávu jména zasloužilých čtyřicetiletých studiových hráčů, ať je zavoláme a necháme jim tu věc nahrát místo nás. Doufám, že dneska si už ve studiích nikdo na mladých kapelách tímhle způsobem mindráky neléčí. Pak nám pomohlo studio Orm, kde jsme něco natočili, a oni se ty věci pak snažili protlačit. Hráli jsme i v Televizním klubu mladých, tam bylo pořádně dusno...

Po revoluci jste s kapelou Lucie vyletěli strašně vysoko. Proč se to povedlo zrovna vám?

Byli jsme ve správnou chvíli na správném místě.

Kdy byla správná chvíle?

Samozřejmě, že v tom obrovskou úlohu sehrála revoluce. Kdyby přišla o pár let později, tak nevím, co by s námi asi bylo. My už jsme na oficiální scéně zažili tu uvolněnější dobu. Hráli jsme třeba na akci, která byla přímo přenášená rozhlasem, a zpívali jsme písničku Oheň, která byla politická. V rádiu ten přenos stáhli a chvíli se vysílalo ticho. Nám se ale nic nestalo, což by ještě pár let předtím nebylo možné. Nemůžu ale říct, jak bychom reagovali, kdyby režim ještě nějakou dobu vydržel. David Koller říká, že odešel od Žentouru k nám, protože už nechtěl jezdit na festivaly politické písně. Jenomže my jsme neměli ambici strávit dvacet let v undergroundu. Třeba bychom se postupem doby nechali mocí nějak zkorumpovat a nenápadně na sebe lepili samolepky s pěticípou hvězdou. Třeba bychom se rozpadli. Revoluce pro nás přišla přesně v pravou chvíli.

Po revoluci se ale prostor otevřel pro všechny. Čím to, že jste prorazili zrovna vy, navíc v takovém měřítku?

Snad to souviselo s tím, jak jsme vzhlíželi k západním kapelám, toužili mít stejně dobrý zvuk, stejně dobrou organizaci koncertů jako ony. Takže se nám, myslím, v Česku podařilo zvednout laťku. Fakt je, že vzestup kapely Lucie v českém kontextu nemá moc obdobu. Stejně ho ale vnímám i hodně kriticky, uvědomuju si, jaké jsme udělali chyby. Už v polovině devadesátých let mi přišlo legrační, že se o nás píše jako o „legendární“ skupině nebo že se zdůrazňuje, jak jsme jako předkapela Rolling Stones hráli pro 130 tisíc lidí, kteří ale přišli na Stones, ne na nás. Dobře si uvědomuju, kde jsme odflákli jakou písničku, kde je třeba trapný text.

Co třeba byla taková chyba?

Třeba když jsme s velkou slávou vydali desku Lucie In The Sky, tak jsme první koncert naplánovali do Pyramidy na pražském Výstavišti. To byla velká chyba. Praha je jedna z nejdůležitějších štací a my tam hráli věci z desky, kterou lidi ještě pořádně neznali, a ani my ty písničky ještě neměli zažité. Ohlas jsme sice měli velký, ale bylo to spíš ze slušnosti. Navíc jsme koncert uspořádali v místě, které se nedá nazvučit, a měli scénu plnou vysokých žebříků, na kterých jsme měli vymyšlené různé přebíhačky. Bylo to docela nebezpečné a později jsme to museli upravit. Jsem docela rád, že se tehdy někdo nezabil nebo nezmrzačil.

Tu laťku, o které jste mluvil, jste si udrželi, ať už s Wanastovými Vjecmi nebo s Lucií?

Pořád pokukujeme hlavně do zahraničí a přemýšlíme, co zdokonalit. Člověk se tomu řemeslu pořád učí, dokonale ho zvládne až tehdy, když už ho nebude potřebovat, protože za dva dny umře sešlostí věkem. Fakt je, že teď rád sleduju staré bluesmany, kteří hrají, i když jim je třeba osmdesát. Povzbuzuje mě představa, že toho krásného koníčka člověk může pěstovat tak dlouho. Taky bych na stará kolena rád hrál po klubech.

Myslíte, že jste připraven vzdát se toho „velkého“ showbyznysu?

Doufám, ale s jistotou to tvrdit nemůžu. Kdo ví. Třeba mě jednou uvidíte jako staříka v klubu, frustrovaného z toho, že na mě jde jenom jeden boďák a kolem nebouchá pyrotechnika. Budu vyzařovat tuny negativní energie a v tom klubu skoro nikdo nebude. Záleží na mém vývoji.

Jak po letech berete takovou tu práci, která kolem hraní je - přejezdy, hotely, zkoušky, rozhovory s médii. Neleze vám to na nervy?

Pořád to beru jako docela příjemnou povinnost. Kapela, když začíná, tak hraje ve sklepě a nikdo na ni nechodí. Pak prorazí do klubů a hraje třeba dvěstěkrát za rok, což je na jednu stranu fajn, protože si člověk skutečně pořádně zahraje, zároveň se ale z toho taky může zbláznit a v kapele je ponorková nemoc. My jsme se dostali do stadia, že turné vidí třeba sto tisíc lidí, ale odehrajeme jenom dvanáct koncertů, takže si člověk vlastně moc nezahraje. Třeba bych se mohl dát k nějaké bluesové kapele a jezdit s ní po klubech. Vždycky by se ale v tom klubu našel někdo, kdo by pořád řval: „Zahraj Medvídka!“ (hit skupiny Lucie, pozn. red.)

Je nějaký zásadní rozdíl mezi hraním dneska a třeba v první polovině devadesátých let?

Myslím, že dneska je všechno o hodně uvolněnější, což je dobře. Ještě v roce devadesát jsme třeba hráli v Praze v nějakém kulturním domě. Sešly se tam čtyři stovky mladých lidí, kteří třeba naši kapelu měli rádi, ale seděli tam na židlích a jenom čekali, co bude. Dívky někdy měly ještě takové ty nažehlené blůzy s krajkovými límečky... Do toho jsme přišli my a chtěli dělat divokou show. Používal jsem tehdy takovou metodu, kterou jsem odkoukal od nebožtíka Aleše Drvoty, zpěváka Babaletu. Pořídil jsem si tehdy kytaru na vysílačku, takže jsem nebyl přivázaný a mohl skočit mezi lidi, tahat je při hraní za ruce a řvát na ně, ať jdou dopředu pod pódium. Postupně se zvedali a nakonec se třeba i docela odvázali. Tohle už dneska skutečně není potřeba.

A jak se z vašeho hlediska změnilo fungování firem?

Podle mě taky k lepšímu. Pamatuju se, jak jsme po revoluci přišli do první gramofirmy a tam nám slavnostně oznámili: „Pánové, Iveta Bartošová má dvě procenta ze zisku, vy dostanete 2,35 procenta“, jako by to bylo bůhvíco. To už se dneska taky nestane. Na druhou stranu byla tehdy televize plná rocku a punku, to bylo až nepřirozené. Devadesát procent lidí tuhle muziku nesnáší.

Myslíte si, že vaše kapely jsou už tak dobře zavedené, že si můžete dovolit prakticky cokoli?

Jako jestli můžu ležet na vavřínech, dělat pod sebe a čekat, že mi za to lidi budou tleskat? To určitě nemůžu a myslím, že si to nemohou dovolit ani daleko lepší umělci, než já kdy budu.

Měl jste někdy chuť publikum trochu naštvat?

Já nejsem tahle povaha.

Necítíte jako omezení, že dopad vaší hudby víceméně nepřesahuje hranice jedné docela malé země?

Už jsem si zvykl. Hlavně ve skupině Lucie jsme vynaložili hodně času, energie a peněz na to, abychom se chytli venku. Uvědomil jsem si přitom, že nejsem schopný přenést svoje písničky do jiného jazyka, aniž se z nich něco důležitého ztratí.

Myslíte si, že na vaší hudbě je - ať už u Lucie nebo u Wanastowých Vjecí - něco specificky českého?

Asi je tam toho - třeba v melodice - českého o hodně víc, než jsem schopný poznat. Vždycky mě o tom přesvědčovali lidi, kteří od středoevropského světa mají odstup. Uvědomil jsem si to, když jsme jednali se společností Warner Chapell, která mimo jiné prodává skladby amerických autorů. Nabídli nám asi tři věci, omylem se mezi ně připletla jedna, která už v té době byla nahraná a byla v Americe druhá v hitparádě. Byly to výborné skladby, uvědomili jsme si ale, že když je budeme hrát my, bude to znít trapně, protože k nám prostě nesedí. Taky jsme jednou natočili se super renomovaným americkým producentem v angličtině tři písničky. Rozeslali je do světa a - upřímně řečeno - na celé zeměkouli po nich neštěkl ani jeden pes.

Hudbu v posledních letech hodně ovlivňuje rozmach moderních technologií. Líbí se vám to?

Zdaleka ne jednoznačně. V něčem digitální technologie určitě znamená zlepšení. Nejsem ale rád, že pod tlakem reklamy a nadnárodních firem vytlačuje starou analogovou technologii prakticky všude, i tam, kde byl analog nesrovnatelně kvalitnější. Narážím na to třeba ve studiové technice, myslím, že klasický záznam na dvoupalcovém pásku nejde ničím nahradit. Teď kvůli digitalizaci vzniká spousta nekvality. Všude je to stejné. I do piva dnes přidávají bůhvíco, ale v reklamě se tváří, že ho vyrábějí stejně jako v roce 1850.

Hrajete si třeba doma jenom tak pro sebe? Nebo hrajete už jenom „v práci“?

Letos se nám narodilo miminko. Ještě když ho manželka čekala, jsem občas vzal klasickou kytaru a hrál jí u břicha takovou nádhernou věc od Bacha. A teď, když už je miminko na světě, mu tu věc pořád hraju. A působí na dcérenku dobře. I když ta skladba je tak pěkná, že by člověka zasáhla, i kdyby ji před narozením neslyšel.

Koupil jste zchátralý zámek a jste teď ve sdružení majitelů zámků. Jak jste mezi ně zapadl?

Je to strašně zajímavá společnost, která je docela jednolitá - až na pár plebejských výjimek, jako jsem třeba já. Je hrozně zajímavé popovídat si s lidmi, kteří -jako kdokoli z nás - mají předky třeba z patnáctého století, ale - na rozdíl od nás - je znají a mají třeba jejich korespondenci.

Vzali vás mezi sebe? Neofrňují se nad vámi?

Vůbec ne. Myslím, že v naší zemi, která byla nejdřív buržoazní, pak nacistická, pak komunistická a pak... nevím, jak nazvat to, v čem žijeme dneska... prostě myslím, že v téhle zemi během té spousty generací vzniklo hodně předsudků o šlechtě. Není na nich ale ani kousek pravdy.

* * *

Robert Kodym (39)

Začal vystupovat v osmdesátých letech, kdy hrál například s kapelami Prášek, Bossanova nebo Omnibus. Spolu s P. B. CH. (Petr Břetislav Cho- vanec) založil v druhé polovině 80. let skupiny Lucie a Wanastovi Vjecy, v nichž hraje na sólovou kytaru. V závěru dekády Lucie pořídila první studiové nahrávky. V devadesátých letech zaznamenaly obě skupiny, jichž je Kodym členem, obrovský vzestup, dohromady natočily osmnáct desek. Na všech byl Kodymův autorský vklad výrazný, nazpíval všechny písně Wanastových Vjecí. Po odchodu Davida Kollera je ovšem budoucnost Lucie nejistá. Wanastovi Vjecy na podzim vydávají novou desku Torpédo.

Foto: Tomáš Nosil, Jan Šilpoch