Národní není mým snem
27.03.2006 00:00
Kolegové mu v uplynulých letech přezdívali Nominátor, protože byl vícekrát nominován na ceny Alfréda Radoka a Thálie, ale ocenění se mu vyhýbalo. Až před dvěma týdny si Jan Vondráček, hvězda pražského Divadla v Dlouhé, mohl konečně říct: Tak už. Získal Radokovu cenu pro nejlepšího herce uplynulé sezony a jeho domovská scéna byla vyhlášena divadlem roku.
Když jsem vás viděla v Ibsenově Divoké kachně, měla jsem chvílemi pocit, že mluví Miroslav Donutil. Byl to záměr?
Jéžišmarjá! Já mám na tohle smůlu, ale záměr to rozhodně nebyl. To není jenom váš dojem. Mně už to říkalo víc lidí. A to není jen Donutil. Jednou jsem něco namlouval a připomínal jsem prý Preisse. Při jiné hře jsem se zase pohyboval jako Polívka. Nevím, čím to je. V mládí jsem hodně chodil do divadla a nasával nejrůznější představení, tak je možné, že se to nějak bezděčně projevuje. Vědomě ale nikoho nekopíruju.
Ve starších recenzích se zase píše, že máte tvář Jiřího Voskovce.
Ještě Voskovec k tomu! Donutil, Polívka, Voskovec, Preiss... To je teda směska!
Když jste po letech neúspěšných nominací Radokovu cenu konečně dostal, co vás napadlo?
Byl to podobný pocit, jako když člověk dostane jedničku před nastoupenou třídou. Nečekal jsem to. Nedávno jsem dostal cenu na Grand Festivalu smíchu a myslel si, že tím je to vyřízené. Radokova cena přišla v době mých vnitřních nejistot, kdy jsem přemýšlel, co to je za divné povolání, které už tolik let provozuju. Zdálo se mi, že ostatní lidi dělají potřebnější věci. Pak ale potkávám diváky, kteří říkají, že jim naše představení dobíjí baterky. Na jevišti je určitá sebejistota dobrá a takovéhle ceny jí napomáhají.
Režisér Jan Borna mi řekl, že patříte ve své věkové kategorii k nejlepším hercům. Ve filmu a televizi se až na výjimky příliš neobjevujete. Proč?
Filmaři většinou nechodí do divadla. Bojí se experimentovat, protože ne každý divadelní herec je dobrý ve filmu. Je třeba mnoho výtečných herců na oblasti, ale filmaři tam nejezdí, a tak je nikdo neobjeví. Filmové a televizní role jsem dostával díky náhodám. Třeba jsme šli s Arnoštem Goldflamem a potkali režiséra Václava Křístka. Nabídl Goldflamovi roli v pohádce a on řekl: Ano, ale jen když tam se mnou bude Vondráček. Nebo jsem točil famácké cvičení s Vaškem Kadrnkou a jeho pedagogem byl Jiří Svoboda, který si mě vybral pro Sametové vrahy.
Jak se vaše mužská ješitnost vyrovnávala s tím, že se do Dlouhé už léta chodí na Vondráčka, divadlo je vyprodané, ale ceny dostávají jiní?
Nemám potřebu být takovým tím „pokladem národa“, který vejde do hospody a tam mu nalívají panáky, protože ho znají z televize. Nepotřebuju velkou slávu. Popularitu, která mě nejvíc potěšila, jsem zažil, když jsme s Vláďou Morávkem dělali jedno scénické čtení. Hrálo se většinou jen na divadelních festivalech. Přišel jsem tehdy do jedné kavárny, kde na mě začal číšník spiklenecky mrkat, a když jsem platil, tiše řekl: Viděl jsem to scénické čtení, výborný. Byl to pro mě takovej diváckej modrej mauritius. Ten kus totiž vidělo všeho všudy jen nějakých 400 divadelních fajnšmekrů. Taková popularita mě víc baví.
Kdybyste teď dostal nabídku na roli v seriálu, přijal byste?
Mně už ji nabídli několikrát, ale odmítl jsem.
Ve kterých?
Nevím, jestli se to smí říkat. V Ordinaci a Ulici. Odmítl jsem i proto, že mám v divadle spoustu práce. Ale to se týká jen velkých rolí v nekonečných seriálech. V několika kratších jsem menší role vzal.
Kolegové točí seriály hlavně kvůli penězům. Vás divadlo uživí?
Ne, ale průběžně mám práci vedle, jak říkáme dabingu, chléb náš vedlejší. Dabing je pro mě víceméně anonymní, nechodím s tváří na trh a můžu ho dělat, když mám tři hodiny volno mezi zkouškou a představením.
Reklamu byste také nevzal?
Na obraz odmítám, ale nikdy neříkej nikdy. Nevím, v jaké se ocitnu situaci, mám rodinu a dvě děti. Je to ale ode mě trochu pokrytecké, protože reklamě propůjčuju hlas. Jsou to peníze, díky kterým můžu dělat muziku, kupovat nástroje a platit složenky, ale nikdo si mě nespojuje s žádným výrobkem.
Jste členem hereckých odborů?
No, od doby, kdy se tam změnilo vedení.
V minulosti jste prý ceny nedostával také kvůli tomu, že jste v hereckých odborech nebyl.
Bylo mi to naznačeno, ale nevím, co je na tom pravdy. Měl jsem pocit, že herecká asociace pod bývalým vedením byla spíš jen klubem pro známé herce, kteří mají vystudované činoherní herectví, a ne alternativní divadlo jako já. Když jsme před patnácti lety založili Dejvické divadlo, někteří starší herečtí kolegové s pohrdáním rozhlašovali, že si pimprláci udělali v Dejvicích divadlo a zkoušejí činohru. Pak jsme dostali Radoka za Sestru Úzkost a od těch samých lidí jsem slyšel, jak nám to vždycky přáli. Nějak jsem cítil, že mezi ně nepatřím. Když se stali členy prezidia asociace Ivan Trojan a další herci mé generace, změnil jsem názor.
Chcete bojovat, aby měli herci větší platy?
Štve mě, že se politici rádi nechávají fotit s herci, ale ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, jsou schopni říct: Zrušíme divadla. Vadí mi, že když se sníží platy horníkům, je z toho celonárodní problém. Když se totéž stane hercům, nic se neděje. A ještě hůř jsou na tom baleťáci. Divadla sice mají povinnost hercům přidat, ale nikdo neřekl, kdo jim na to dá peníze. Tahle profese je u nás velmi nedoceněná a lidi si neuvědomují, jaké je to nejisté povolání.
Podpořil byste kvůli tomu nějakou politickou stranu?
Ne, svůj ksicht bych žádné straně nepropůjčil, přestože vím, koho budu volit, což jsem ještě před půl rokem nevěděl a myslel si, že už nikdy nepůjdu k volbám.
Smím hádat? Je to Strana zelených?
Ano, jsou tam lidi, které znám a trochu víc jim věřím. A navíc jejich preference velmi podráždily naše současné politické prasopsí hejno, z čehož usuzuji, že by tam mohli být snad i poctiví a nezkorumpovatelní lidé. Ale nedělám si iluze, jde o to, zvolit menší zlo.
Tak se zase vraťme k divadlu. Když hrajete popadesáté to samé představení, je to už jen řemeslo?
Když je mi blbě, je to jen řemeslo a strašná dřina. Když je mi dobře, baví mě, že každý večer je vlastně takový večírek.
A co když se ten večírek nemůže rozjet?
Někdy je to naše chyba, jindy chyba diváků, to je nevyzpytatelné. Někdo to zabalí a hraje jen, aby už to měl za sebou. Já se snažím být na jevišti ještě přesnější a důslednější, víc prokresluju figuru, aby ji diváci pochopili. A když to nepochopí, nedá se nic dělat. Někdy přijdou do divadla lidi, kteří v něm nikdy nebyli, případně jsou zválcovaní komunálním humorem a nejsou schopní vnímat nic jiného.
Stalo se vám, že jste hrál před prázdným hledištěm?
Stávalo se nám to ze začátku v Dejvickém divadle. Hráli jsme i pro šest diváků. Každý z nich pak někoho přivedl a za půl roku už bylo divadlo plné.
Nevadí vám, že jako herec pořád jen reprodukujete cizí životy?
Mě to baví. Když jsme jednou se ženou měli Vánoce bez dětí, na Štědrý večer jsme chodili po Praze a koukali do oken, jaké mají lidi stromečky a jak rozbalujou dárky. U divadla mi to přijde podobné. Člověk nahlíží někam jinam a je to takové zvláštní cestování.
V Dlouhé hrajete jak pro dospělé, tak pro děti. Dá se to porovnávat?
Přijde mi to podobné. Nemám rád pitvoření a mám pocit, že děti chtějí být brané vážně. Proto z nich nechceme dělat debily. Když má představení bavit děti, musí bavit i nás. Někdy se ale stane, že se učitelé chovají hůř než ty děti. Courají během představení kouřit a na kafe a jedna „vychovatelka“ si vyřizovala i telefonát přímo v hledišti: „Nó, jsme na tom Skoumalovi... Jo, pěkný... A co chceš k večeři?“
Soubor Divadla v Dlouhé je částečně složen z vašeho divadelního ročníku. Spolu jste hráli na škole, pak v Dejvickém divadle, posledních deset let v Dlouhé. Jak to, že pořád fungujete pohromadě?
Po roce 1989 přišla spousta možností. Vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla Josef Krofta nám sehnal kontakty a my jezdili po evropských divadelních festivalech, kde jsme měli možnost hodně vidět. Vznikla tak parta lidí, kteří mají podobné názory, vkus a jsou rádi spolu.
Vy se nehádáte?
Jasně, ale je to jako v manželství. Pokud má fungovat, nedá se nehádat. Samozřejmě se někdy pohádáme do krve, ale zaplaťpánbu nepřestaneme být kamarádi. Od školy jsme k sobě byli drsní, problémy jsme hned ventilovali a byli schopní si je vyříkat. Udržujeme se tím v kondici. Když má někdo z nás úspěch, tak mu všichni řeknou: No to je skvělý! Ale hlavně se z toho neposer. Bude to znít pateticky, ale mám ta děcka upřímně rád... Když mi zrovna nelezou krkem.
Kdybyste teď dostal nabídku do Národního divadla, šel byste tam?
Ne, možná bych vzal hostovačku, ale Národní není mým snem.
Kromě hraní skládáte divadelní hudbu. Na co jste se učil hrát?
Chodil jsem jako kluk do lidušky na housle, ale byl jsem líný v tom pokračovat. V pubertě jsem začal hrát s kapelou.
Jak se ta skupina jmenovala?
Zero. Byla to doba punku a nové vlny. Zpívali jsme o pračkách na lidi, dvě písničky nám zakázali hrát na koncertě a my byli takzvaně odvážný. Hrál jsem na kytaru, zpíval, psal písničky a texty. Muzika mě vždycky hrozně bavila. Možná je to tím, že když táta brzo umřel, zkoušel jsem všechno možné, abych to skousnul. Nevěděl jsem, co se sebou, takže jsem lítal od punku ke klasice přes jazz, folk a country. Skladatel Vladimír Franz si ze mě nedávno dělal legraci: Konečně máš cenu, tak už nám nebudeš vandrovat do muziky. Je pravda, že bych se do toho nehrnul, kdyby mě nepožádal nejprve Jan Borna v Dejvickém divadle, pak Arnošt Goldflam, Hanka Burešová a další. Kdyby mě ale někdo zkoušel z hudební teorie, bude to propadák. Dělám to jen ušima a citem. Před muzikanty se stydím, protože je to těžká šumařina.
Ale asi ne úplná, když pořád dostáváte nabídky...
No, to si říkám taky, že to třeba tak blbý nebude. Má to výhodu, že mě má režisér vždy po ruce. Je to ale dvojnásobná práce, protože když zkouším a zároveň píšu muziku, občas nevím, co dřív.
Váš otec, který byl původním povoláním pánský krejčí, hrál v kabaretech a také ve filmu Petrolejové lampy ztvárnil syfilitika Machoně, kterého jsem se hrozně bála. K divadlu jste se tedy dostal díky němu?
Určitě. Táta hrál v různých ochotnických spolcích, v Kabaretu u Svatého Tomáše a pár filmech Juraje Herze, se kterým se znal. Na roli syfilitika byl dokonce pyšný. I když jsem tátu zažil krátce, protože umřel, když mi bylo osm, hodně mě ovlivnil. Taky proto děláme v Dlouhé kabarety (inscenace Kabaret Vian - Cami a Kabaret Prévert - Bulis, pozn. red.).
Vojnu jste si odbyl v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (AUS). Jak jste se tam dostal?
AUS byla zašívárna a spousta muzikantů tam toužila jít, aby nemuseli na klasickou vojnu, kde nemohli dva roky cvičit a hrát. Mě to tehdy vůbec nenapadlo, protože v punkovém období „no future“ jsem se nezajímal o budoucnost. Kamarád, který tam šel zpívat ještě v civilu, mě ale přemluvil, ať přijedu na konkurs. Měl jsem šílenou angínu, zazpíval jsem skoro o oktávu níž a jim zrovna chyběly basy. Strávil jsem v AUS dva roky jako zpěvák a s Lukášem Vaculíkem jsme konferovali vojenské programy, což byl takový absurdistán, že by se z toho dal natočit film.
Co jste zpívali?
Už je ze mě muž, muž, co má svá práva, už je ze mě muž, zdráv a schopen, sláva. Prostě neuvěřitelný ptákoviny. Všechny možné budovatelské a vojenské písně, ale také Bohuslava Martinů. Když to slyšel jeden podplukovník, říkal sbormistrovi: Ty vojáci nepoznají, kdy je konec, a neví, kdy mají tleskat, nešlo by to nějak změnit? Sbormistr znejistěl a řekl: Ale vždyť to je Bohuslav Martinů, toho nemůžeme změnit. Načež ten podplukovník prohlásil: No tak snad se dá se soudruhem Martinů normálně domluvit, ať tam napíše tečku - a je to!
Po AUS jste šel hned na DAMU?
Měl jsem jít do Ha Divadla, ale nevyšlo to. Kolega Tomáš Turek mě přivedl k Honzovi Bornovi, který pracoval v rámci takzvaného Volného spojení režisérů. Tam jsem hrál rok a zároveň na konzervatoři pracoval v archivu. Potom jsem šel na rok do Mostu, abych poznal, jak divadlo funguje, což mi poradil Arnošt Goldflam. Tam jsem ale nechtěl zůstat, měl jsem ještě nabídku z DRAKU, ale nakonec jsem šel na DAMU na loutkoherectví. Půl roku nato přišla revoluce a z loutkárny se stala katedra alternativního a loutkového divadla.
Studium činoherního herectví vás nelákalo?
Zjistil jsem, že nechci hrát v tehdejších televizních inscenacích a pohádkách, bližší mi byly scény jako HaDivadlo, DRAK, Ypsilonka, Naivní divadlo, Sklep. Na loutkařině a alternativním divadle mě bavilo, že nejsou tak okázalé.
Projevují se už u vašich synů sklony k herectví?
Třináctiletý Kryštof je racionálnější, ale o dva roky mladší Vojta dělá od tří let všechno pro to, aby mohl být u divadla. Kdyby byly kočovné společnosti, tak s nimi jezdí. Že je to s Vojtou „nahnutý“, jsem pochopil, když jsme před lety hráli Obrazy z Francouzské revoluce, Hanka Burešová dělala konkurs na dětské role, a když Vojta zjistil, že jsem mu to neřekl, tři hodiny plakal. Když jsme začali zkoušet Lháře, vysvětlil Hance, že když tam má psy, musí tam mít i děti. Hanka to akceptovala a Vojta hraje malé roličky a dělá křoví. Při zkouškách jsem zjistil, že se o něj vůbec nemusím starat. Přesně ví, na kterou repliku má jít a v jakém kostýmu. Dnes chodí k Janě Hlaváčové na „dramaťák“ a je šťastný. Má taky s bráchou a synem našeho bubeníka bigbítovou kapelu. Podobně jako já kdysi zkouší všechno, co se týká kumštu, organizuje loutková divadla, vyrábí animované filmy.
Divadlo mu tedy rozmlouvat nebudete?
Pokud to tak cítí, bránit mu nebudu. Ale budu rád, když si uvědomí, co nás učil Krofta na katedře: že alternativní divadlo jsme studovali proto, že si musíme hledat alternativní zaměstnání. Kdyby herců bylo moc.
* * *
Jan Vondráček (40)
Narodil se roku 1966 v Praze. Po maturitě strávil dva roky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Po vojně působil jako elév v Divadle Rozmanitostí v Mostě. Na DAMU vystudoval katedru loutkového a alternativního divadla. V roce 1992 nastoupil se spolužáky do Dejvického divadla. V sezoně 1996-1997 všichni získali angažmá v Divadle v Dlouhé. Hraje na několik hudebních nástrojů a skládá hudbu k divadelním inscenacím. Hrál ve filmech Jiřího Svobody Udělení milosti se zamítá a Sametoví vrazi nebo ve snímku Martina Šulíka Sluneční stát. Za roli Lelia ve hře Lhář od Carla Goldoniho dostal letos Cenu Alfréda Radoka pro nejlepšího herce. Je ženatý, má dva syny.
Foto: Lucie Pařízková
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.