Nechci se klepat v podnájmu

Když se Petra Špalková v šestnácti objevila na jevišti, bylo jasné, že jde o herecký talent. V jedenatřiceti hraje v Národním divadle, má za sebou velké role, ceny Thálie a Alfréda Radoka. Teď poprvé přijala roli v seriálu a přeje si, aby na to mohla být hrdá.

Jednou jste prozradila, že ve svém provizorním pražském bytě taháte vodu v kýblech. Máte doma televizi?

Televizní přístroj doma mám, ale slouží mi jen jako projekční plátno pro DVD. Nejsem připojená na anténu.

V den, kdy si spolu povídáme, Prima odvysílá první díl seriálu Letiště, v němž hrajete. Budete se někde dívat?

Sejdeme se s celým štábem a některými herci v jedné hospodě. Jsme na to všichni zvědaví. Viděla jsem jen posledních deset minut prvního dílu na novinářské projekci.

Vy už patnáct let hrajete velké divadelní role, ale v televizi jste se moc neobjevovala. Tušíte, kdy naposledy?

Teď o prázdninách běžel Sluneční stát. To je film o chudých lidech z Ostravy. Hrála jsem tam maminku od dvou dětí, která je utahaná nuznou finanční situací a cholerickou povahou svého manžela, kterou nedokáže zvládnout. Tady to bude něco úplně jiného. V Letišti hraju vyrovnanou letušku, která jezdí na Kanáry, má doma libanonského manžela a prožívá něco jako šťastný vztah.

Byla to vaše první seriálová nabídka?

Byla asi třetí nebo čtvrtá. Ty předchozí jsem odmítala, protože jsem si myslela, že je na to ještě čas, že nejsem ničím tlačená, abych přijala takovou práci. Přišla jsem na to, že ráda zůstávám v určité anonymitě.

Ale herci přece jen potřebují být vidět...

Nejsem typ herečky, který na sebe na veřejnosti rád poutá pozornost. Mě nepotkáte na ulici v sexy kostýmku s hlavou od kadeřníka a nalíčeným obličejem. Raději si oblékám něco, v čem splynu s davem a nejsem k poznání. Takže mně jistá anonymita opravdu vyhovovala. Teď mám trochu strach, aby účast v seriálu neodstartovala nepříjemnější stránku popularity.

Co váš odmítavý postoj k seriálům změnilo?

Stojím v situaci, kterou zná každý člověk s platem státního zaměstnance. Třeba nemám kde bydlet. Když jste mladý, tak si říkáte, že podstatné jsou ty duchovnější věci. Pak je vám třicet, vy se rozhlédnete a zjistíte, že vaši spolužáci mají byty, někteří dokonce v osobním vlastnictví, a vy se klepete v mizerném podnájmu. Tak si řeknete, že by bylo dobré nějakou práci přijmout. Seriály odmítáte, protože se bojíte, že to bude mít pokleslou úroveň. Jste hrdá. Pak se to skloubilo tak, že přišla zajímavá nabídka. Scénář píše váš vrstevník, producenti jsou vaši vrstevníci, štáb je vaše generace a cítíte, že má ambici udělat v rámci šíleného závazku 84 dílů za deset měsíců kvalitní seriál.

Proč by Letiště mělo být lepší než ostatní?

Jednotlivé záběry se poctivě třikrát až čtyřikrát zkoušejí. Třikrát až čtyřikrát se to točí vcelku a potom ještě v detailech. Nejde o ten styl práce, kdy se to bez zkoušky nakropí - a v případě, že je to snesitelné, se to vezme. Z toho jsem měla největší strach. Doufejme, že to nejen nebude ostuda, ale že na to budu moci být i trochu hrdá - ano, tady hraju já.

V seriálu se kromě vás poprvé objevuje i Aňa Geislerová. Zvažovaly jste to nějak skupinově?

Ne, rozhodly jsme se každá sama, a myslím, že ani jedna nelitujeme. Popovídaly jsme si o tom, až když jsme se potkaly na natáčení. Ale je pravda, že do seriálů jdou v poslední době všichni herci, a to k tomu rozhodnutí určitě přispělo. Když si vezmete, jak se zpočátku dívalo na herce, kteří se spustili v reklamě. Dřív se říkalo: „On vzal reklamu, to na tom musí být s prachama úplně mizerně.“ Teď to nikdo vůbec nekomentuje. Herecké prostředí se přizpůsobilo nastavené situaci. Člověk v mém věku furt čeká, že se budou točit velké bijáky, že sem někdo vtrhne a udělá tu nějaký velkofilm nebo kvalitní komedii. Všímáte si, že vaši kolegové pořád nehrajou ve filmech. A když, tak v těch nízkorozpočtových, které na nějakém festivalu posbírají ceny, ale nikdo na ně nepřijde. Televizní inscenace se teď už netočí, nebo strašně málo. Vlastně jediný způsob realizace jsou seriály, jen pro úzkou skupinku vyvolených je to český film.

Nyní je čerstvě v distribuci nízkorozpočtový film Marta, kde hrajete hlavní roli. Jste zraněná partyzánka, kterou ukrývají dva muži. Měsíc jste zadarmo pobíhala ve vojenském mundúru po lesích či ležela na pryčně nehostinné chalupy. Proč?

Existuje tichá dohoda se studenty FAMU, že když vás poprosí, abyste hrála v jejich filmu, herci se jim snaží vyhovět. Předtím šlo většinou o ročníková cvičení, která zabrala maximálně osm natáčecích dnů někde v Praze. Jen jsem neměla zkušenost, co to znamená roztočit s touhle partou celovečerní film. U Marty bylo pro mě z patnácti natáčecích dnů nakonec třiatřicet. A já jsem samozřejmě v půlce nemohla říci: „Vy jste se zbláznili, já už nemám čas.“

Čím vás ten příběh zaujal?

Je to komorní drama úzce zaměřené na herectví. Tři postavy se nacházejí v mezních situacích na hranici života a smrti. Není to tlachání nad kafem. Oč se vlastně bojuje v současných českých filmech? Ze stejného důvodu se mi taky líbil Sluneční stát, kde se bojuje o pozici, o existenci, a tak se dotýkáte vážnějších poloh v životě člověka.

Jakým zvláštním jazykem jako Marta mluvíte?

To byl uměle vytvořený jazyk, směsice arménštiny, ukrajinštiny, polštiny, latiny. Aby to nebylo zařaditelné do žádné konkrétní země a války. Novináři si stěžovali, proč to není titulkované. To byl záměr. Marta má být cizinkou pro všechny. Všichni mají být ve stejné situaci jako Marek, který ji najde v lese s přeraženou nohou a pečuje o ni.

Poselství toho filmu nevyznívá příliš humanisticky. Marta svého dobrodince nakonec zahubí…

Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán... Nakonec se to tak sestříhalo, ale není jednoznačné, kdo střílí.

Proč by na to měli lidé chodit do kina?

Sice je to famácký film, ale byla odvedena plně profesionální práce. Je tam zajímavá kamera a zvuk. My snad taky dobře hrajeme. Nebudeme si nalhávat, že je to film pro širokou veřejnost. Spíše pro vymetače klubové scény, pro milovníky Tarkovského Stalkera.

U divadla letos zahajujete šestadvacátou sezonu, pokud budeme počítat vaši první roli v brněnském Divadle Na provázku v Lišce Bystroušce. O tu první roli jste si režisérovi prý řekla sama…

Myslím, že kamarádi mi tuhle historku už omlátí o hlavu. Do divadla jsem přišla s tátou pro bráchu na zkoušku. Jemu tehdy bylo dvanáct a hrál v Lišce Bystroušce ptáka Drozda či Strnada. Mně bylo pět a chtěla jsem taky hrát. Slyšel mě herec Jiří Pecha a poradil mi, že je to jednoduché, že stačí dojít za režisérem a říci si mu o roli. Stala jsem se pak šestým kuřetem.

Ale v Národním divadle, kde jste od loňského roku v angažmá, to asi takhle jednoduše nefunguje, že?

Že bych jako přišla a řekla: Já chci hrát v tom a v tom, tak mi to dejte? Chodí to tak, že si s vámi šéf činohry dá před koncem sezony schůzku, kde vám předestře, pro co s vámi do příští sezony počítá. Je tam prostor o tom diskutovat. Jednou se mi stalo, že jsem roli vrátila. Měla jsem v té době psychicky dost rozvrtané období a ukázalo se, že by mě spolupráce s paní režisérkou naprosto zničila.

Existuje nějaká nabídka, kterou byste chtěla dostat?

Je pár rolí, které bych si chtěla zahrát. Ale to člověk nikomu neříká, o tom si jen tak sní. Jak se přehupuje věk, tak už mi také některé pomalu mizí. Člověk si říká: Tak tohle ještě tak letos, pak už na to budu stará. Třeba Nina z Maškarády. Ale na role mladých, osmnáctiletých, naivních už v Národním máme jiné herečky.

Pamatuji si vás ze začátku devadesátých let. Třeba jak jste hrála milou vyděděnce, básníka Villona. Bylo to velmi naléhavé. Nikdo nepochyboval, že vy dva se skutečně nacházíte „mezi psem a vlkem“. Jak pohlížíte na dobu před deseti, patnácti lety?

Tehdy pro mě existovalo jen divadlo. Každou roli jsem neuvěřitelně prožívala. Čtrnáct dní před premiérou jsem chodila jako v transu a myslela jen na svou postavu. Člověk do toho na jevišti dával úplně všechno.

A teď už ne?

Samozřejmě, že ano. Ale už s tím nějak lépe v sebezáchovném pudu umíte hospodařit.

Co pro vás teď oproti předchozím letům ještě existuje?

Život sám. Více se rozhlížím kolem sebe. Začala jsem jezdit na koni. Dojíždím na jeden statek u Mladé Boleslavi. Spravují ho dvě holky, které přestalo bavit bydlet v paneláku. Když s nimi v pět ráno zachraňujete tele, tak je to všechno doopravdy. Koně, prasata, kozy, kráva, ovečky, psi, králíci, kočky, slepice. Všichni žijí na jednom dvoře v naprosté symbióze. To se jen podíváte na ten dvůr a máte pocit, že ráj existuje.

Máte nějaké podobné vzpomínky z dětství?

Bydleli jsme v Brně, ale jezdili jsme za rodinou na Valašsko a do Němčiček u Velkých Pavlovic. Tam sice více dominovala starost o vinohrad, ale příbuzní měli prasata a malé hospodářství. Než šli do práce, museli vše „pokludit“.

Ale tato představa života na vesnici je dost vzdálená vašemu pražskému divadelnímu světu, který jste si zvolila.

Já jsem odmala hrozně chtěla hrát divadlo. Vím, že kdybych tu touhu nějak potlačovala a odešla od toho, byla bych hrozně nešťastná.

Do divadelního světa jste vstoupila se svým bratrem Jakubem, vedoucím divadelního spolku Kašpar. Dnes se zdá, že už nemáte tolik společného.

No, přinejmenším máme pořád ty společné rodiče ... S bráchou se pořád sledujeme, chodím na jeho představení. Ale musím říci, že jsem ráda v divadle bez dalších rodinných příslušníků. Pokud jste sestra nebo manželka šéfa či režiséra, je to trochu komplikovaná pozice.

Jak vás napadlo, že budete učit herectví?

S tím návrhem za mnou přišel před pěti lety Ivan Řezáč, že bych s ním měla vést ročník herectví na konzervatoři, tedy lidi od patnácti do dvaceti let. Trávila jsem s nimi pět let vždy dvě odpoledne týdně, někdy i víkendy. Herectví je obor, který nemá žádná pravidla. Nemáte k dispozici žádnou exaktní vědu. Někdo má k něčemu talent, ale je to křehká věc, jak s ním zacházet. Existuje pár metod a technik, ale pak je to na tom daném člověku, na jeho osobnosti, práci se sebou samotným. Jsou to jen návody.

To jste možná byla nejmladší, navíc sama hereckou školou netknutá pedagožka…

Já měla spíš tu školu života, ale nejmladší jsem nebyla. Vlasta Chramostová mi říkala, že učila v pětadvaceti.

Na co se studenty snažíte připravit?

Že divadlo je dřina, že to prostředí je tvrdé, nekompromisní. Může se vám stát, že budete zkoušet s lidmi, kteří vám nesedí. Vy si musíte najít tu svoji cestu, která vám umožní vytrvat. Nesmíte se hroutit z každé blbosti.

Snažíte se jim to někdy rozmluvit?

Ne. To je každého věc. Někomu se může stát, že po škole zjistí, že na to nemá. Ale přebírat za něj odpovědnost a říkat mu to by byl totální nesmysl. U některých jsem si říkala: „Ty se budeš hodně trápit“, a u jiných zase „Ty někoho ještě hodně potrápíš.“

Budete při Letišti sledovat „koláče“?

Myslela jsem si, že když kámošům řeknu, ať si v osm pustí televizi, máme vyhráno a nezakážou nás po desátém díle. Ale zjistila jsem, že rozhodující je, na co se kouká jedenáct set pečlivě utajených lidí, co mají peoplemetry. Na těch teď závisí náš osud - a já na ně nemám adresy!

A co byste dělala, kdybyste je měla?

Tak je okamžitě obešlu, ať to začnou sledovat. Mám pocit, že by to mohl být dobrý seriál. Přeju si to. Když čtu scénář, směju se, a to je základ. My herci už to můžeme jen domrvit, nebo pozdvihnout. 

* * *

Petra Špalková (31)

Narodila se v Brně, kde od pěti let účinkovala v Divadle Na provázku. Do divadelního světa pronikala společně se starším bratrem Jakubem, vedoucím spolku Kašpar. V Praze na sebe poprvé upozornila v šestnácti letech v titulní roli Giraudouxovy Ondiny. Později byla ve stálém angažmá v Činoherním klubu a v Divadle Na zábradlí. Tři roky hrála na Letních shakespearovských slavnostech, od roku 2005 je členkou Národního divadla. Hostuje v Dejvickém divadle, ve Švandově divadle a v Divadle Na zábradlí. Sehrála roli matky v Tycově filmu Smradi. Je rozvedená. Rozhodující je, na co se kouká jedenáct set pečlivě utajených lidí, co mají peoplemetry. Na těch teď závisí náš osud - a já na ně nemám adresy!

Foto: Lucie Pařízková, Petra Mášová