Nejdu do všeho

Stěžejní člen proslulého divadla Sklep a Baletní jednotky Křeč s nezaměnitelnou vizáží připomínající žalobníčka Bohouše z Foglarova Bratrstva kočičí pracky. Soupis ocenění a odborných aktivit Aleše Najbrta je úctyhodný. Najdeme v něm třeba i funkci staršího nosiče rakví ve skupině B. K. S. Jedna z nejvýraznějších osobností českého grafického designu toho stihne hodně.

Vaše designérská práce je často velmi elegantní, jako herec nebo performer se ale vyžíváte ve věcech téměř „eklhaftních“, ať už jde o výběr kostýmů nebo i o vlastní stylizaci. Co vás na výstředním nevkusu tak přitahuje?

Mám rád různé polohy. Mám v práci rád také ironii a humor, někdy je dobré použít pozitivní a laskavý, jindy se hodí ten ostřejší.

Nevkusných věcí existuje obrovská spousta. Jaký druh nevkusu vás oslovuje, zajímá?

Já původně netušil, že když vylezu na pódium, budou se lidi smát už jenom tomu, jak vypadám. Pak jsem pochopil, že pro to mám jakési fyzické danosti. Tak jsem se s tím srovnal, mně nedělá problém dělat si ze sebe legraci. Baví mě sám sebe různě hyzdit. Když se třeba s Tros Sketos před vystoupením malujeme a vůbec se děláme „hezcí“, už to je důležitá součást zážitku. Je v tom také nostalgie po době komunismu, kdy hnusné bylo téměř všechno, a my na to reagovali tím, že jsme se dělali ještě hnusnější. Přitom i tehdy byli lidé, kteří se snažili vypadat hezky. Když mi bylo tak šestnáct, sedmnáct, dělili se vrstevníci na somráky a veksláky a já se hrdě hlásil k somrákům. Pamatuji si, jak mi jednou máma koupila v Tuzexu nějakou bundu. Šli jsme po ulici, za námi šli kluk s holkou a ten kluk povídá: „Koukej na toho veksláka.“ Už nikdy jsem tu bundu na sebe nevzal.

Když jste v osmdesátých letech vídal módu nebo slýchal hudbu, kterou dnes používáte jako onen „retro hnus“, vnímal jste v nich už tehdy nějakou perverzní krásu? Nebo vás jenom iritovaly?

Obojí. Třeba ty roláčky, které nosíme při performancích Thomase a Ruhllera - to je perverzní krása... Pro nás je to vystupování především zábava, nevstupujeme do toho s intelektuálním záměrem, s tím, že bychom chtěli vyjadřovat nějakou myšlenku. Baví mě, s jakými interpretacemi pak přicházejí lidé. Ta představení prý vyjadřují komunismus nebo jeho pád, někdo v nich zas vidí kritiku kapitalismu... Nás to především baví.

Jaké jste měl v době normalizace oblíbené tvůrce perverzní krásy?

V zásadě mě i v tomhle oboru bavili takoví ti spíše nešťastníci. Michalové Davidové mě nikdy moc netáhli. Postavy typu Ronyho Martona nebo Petra Rezka jsou zajímavější. Nebo J. P. Břoušek, Bob Friedl anebo Dušan Grúň.

Kultura osmdesátých let v Česku zažívá už delší dobu velmi neironický revival...

To mě nechává naprosto chladným. Já jsem si tenhle svět oblíbil už před lety a nějak si v něm žiju... Vím, že ten revival existuje, ale moc mě nezajímá. Na druhou stranu mě to ani netrápí - rozumím těm nostalgickým důvodům, které lidi vedou k tomu, aby kulturu té doby oprašovali.

Současná doba produkuje zase svou verzi nevkusu. Nacházíte i v něm nějaké perverzně krásné kousky?

Pořád. Nedávno jsem měl jednání se dvěma manažery, vedli jsme seriózní rozhovor a vážně se u toho tvářili. A najednou jsem si uvědomil, že jeden z nich - mladý člověk kolem třiceti - má na sobě světle modrý oblek a k němu si vzal naprosto neuvěřitelnou růžovou kravatu. V tu chvíli jsem se přestal soustřeďovat na jednání a musel bojovat se smíchem. Říkal jsem si: „To se mi snad jenom zdá, tady přede mnou sedí chlap, který se chce se mnou o něčem seriózně bavit a přitom má kolem krku uvázanou růžovou mašli.“

Stává se vám, že nějaký manažer, se kterým jednáte o zakázce, ve vás pozná toho výstředního chlapíka z televize?

Někdy. Takovéhle zjištění může třeba odlehčit atmosféru. Nakonec jde ale stejně především o ten který projekt, o věc. Nemyslím si, že by moje trochu známější tvář studiu zajišťovala práci.

A neškodí to naopak?

Nikdy mi nikdo neřekl, že by se mnou nechtěl spolupracovat proto, že jsem se někde pitvořil.

Práce vás přivedla do kontaktu s představiteli skutečně velkých firem - vaše studio pracovalo třeba pro ČEZ nebo PPF. Byl pro vás svět velkých šéfů v něčem překvapivý?

Překvapilo mě, jak intenzivní boje uvnitř některých těch firem mohou probíhat. Člověk, který se dostane zvenku k nějaké zakázce, se pak stane součástí těch bojů, i kdyby tisíckrát nechtěl. Už jenom to, že v rámci té firmy s někým spolupracuje nebo jím byl osloven, dělá z jiných lidí uvnitř podniku jeho nepřátele. Nicméně tenhle svět velkých obchodů mě v něčem překvapil i pozitivně. Člověk, který tam přichází z uměleckého prostředí, nečeká, kvůli předem utvořeným názorům, že by tam narazil na zajímavé lidi. A oni tam jsou, setkal jsem se v prostředí byznysu s mnoha lidmi, kteří mi v některých ohledech otevřeli oči.

Jak vlastně taková jednání o logu pro velkou firmu vypadají? Dělá se kolem nich velká věda?

Různé sociologické průzkumy se dělají především u obalů nebo reklam a těmi se naše studio zabývá naprosto okrajově. Jednání s velkými firmami často probíhají docela normálně a z jejich strany racionálně. Čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří jsou ochotni rozhodnout a nést za to odpovědnost. Říct: „S tímhle člověkem chci dělat, protože se mi jeho práce líbí.“ Ne jako to někdy bylo dříve, že se kvůli soutěži osloví dvacet grafiků a pořádně se jim neřekne, co se po nich vlastně chce.

Zvažujete u pracovních nabídek od velkých firem i to, co dělají?

Každý má hranici někde jinde. Já třeba ze zásady nedělám pro politické strany, i když nějaké nabídky na kampaně jsme měli. Já s politikou nechci být spojovaný, nelíbí se mi způsob prezentace politiky a nechci s tím nic mít. U těch velkých firem je to složitá věc. Práce pro společnosti, jako je třeba ČEZ nebo Telecom, pro které jsme pracovali, může významným způsobem ovlivnit životní prostředí. Ještě jednou chci zdůraznit - nejdu do všeho. A dost tady ve studiu o těchhle věcech diskutujeme.

Myslíte, že když uděláte pro nějakou firmu přátelský vizuální styl, bude se k lidem i přátelštěji chovat?

Nejsem naivní, ale na druhou stranu si myslím, že z dlouhodobého hlediska může naše práce tyto věci také ovlivňovat.

Stává se vám, že nějakou práci pro firmu odevzdáte, a pak jenom zíráte, jak ji zákazník dotvoří?

Samozřejmě se takové věci dějí. Člověk třeba pro někoho navrhne logo a pak se diví, jakým způsobem s ním lidé z firmy nakládají. Já se snažím si tyhle věci moc nepřipouštět, smířit se s tím, že takhle to prostě chodí, protože jinak bych se asi zbláznil.

Můžete si práci vybírat?

Do jisté míry ano. I když je samozřejmě člověk rád, když v určitých oblastech dostává nabídky - třeba pokud jde o kulturní zakázky. Práce, která by člověka skutečně bavila, v Česku zase tolik není, takže třeba nabídku na filmový plakát rád přijmu.

Při práci na filmových plakátech jednotlivé snímky důkladně poznáte. Je snadné vyjádřit současný český film zkratkou plakátu?

V Česku ještě pořád vznikají docela dobré filmy, byť jim třeba z mého pohledu něco ještě schází. Vždycky chci, aby plakát byl silný, aby ukazoval nějakou pro film podstatnou věc a aby v sobě také měl něco jako tajemství. Samozřejmě že člověk nesmí zapomenout na jednoduchou věc - účelem plakátu je přitáhnout co nejvíce lidí do kina. Naplnit tohle všechno grafickou formou je docela těžké. Ale snažíme se.

Jaký typ filmu, k němuž byste třeba rád dělal plakát, vám tady chybí?

Dobrá bláznivá komedie. Nějaký pěkný absurdní úlet. Takové věci tady skoro nejsou, a pokud se o ně někdo pokusí, tak se mi to většinou moc nelíbí. Film, který by se nesnažil sdělovat nějakou myšlenku a byla by to jenom bohapustá legrace. Na takový bych rád dělal plakát.

Máte hodně kamarádů mezi umělci, kteří se zaměřují na volnou tvorbu. Nepřipadáte si ve srovnání s nimi méně svobodný?

V určitém ohledu ano. Samozřejmě že odpovědnost za firmu člověka svazuje, musí pořád fungovat, nemůže si dovolit třeba na tři měsíce vysadit. Ale nestěžuju si, nějaké svoje volné věci taky dělám.

Ale na škole jste si asi maloval kariéru volného nespoutaného umělce...

Ano. Jenomže hned po škole jsem se rozhodl, že se budu zabývat užitým uměním. Také proto, že svět volného umění mi připadá... umělý. V něčem manipulativní. I umělci podléhají trendům, z ničeho nic se třeba vrátí k malbě, protože mají pocit, že se to po nich chce. Pro mě je to znak neupřímnosti nebo nepoctivosti těch tvůrců. Vadí mi diktát kurátorů, kteří přicházejí s koncepty výstav, umělci jsou pak rádi, když se v rámci toho konceptu nějak uplatní, ale jsou jím taky manipulováni. Samozřejmě to tak není vždycky. Já mám rád tvůrce, kteří vytvářejí svůj svět, ze kterého je cítit nějaký celoživotní postoj. Možná jsem v tom jenom staromódní. Každopádně jsem si vybral užité umění a volný trh, na kterém se pohybuju, mi připadá průhlednější.

Připadá vám, že se z vás v oboru stává autorita, vůči které se nastupující tvůrci cítí potřebu vymezovat?

Jasně, už docela dlouho. Je to přirozené.

Baví vás tenhle typ konfrontace?

Určitě. Samozřejmě pokud ten kritik je schopen zformulovat, co mu vadí. Taková ta šťouchnutí, kterými se jenom dává najevo nějaký přezíravý postoj, mě moc neberou. Na druhou stranu by asi bylo nenormální, kdyby se vůči mně - starému páprdovi - nevymezovali.

Baví vás být starým páprdou?

Někdy mě to docela baví, jindy sám sebe vidím spíš jako toho mladého. Nepřipadám si nijak staře, ale dobře vím, že mi není dvacet.

Když se vrátíme do doby, kdy vám těch dvacet bylo, co pro vás v osmdesátých letech znamenala příslušnost k partě kolem divadla Sklep?

Hodně mě to ovlivnilo - atmosféra, pocity, způsob vyjadřování. Než jsem do toho prostředí přišel, bral jsem umění hodně vážně, mezi výtvarníky to tehdy tak bylo. A najednou jsem byl mezi lidmi, kteří si ze všeho dělali legraci. Našel jsem se tam. Nejenom kvůli tomu, že jsem měl šanci hrát v divadle, že jsem tak objevil svůj exhibicionismus.

Existuje to prostředí ještě? Nebo jsou akce Sklepa spíš schůzky starých známých?

Starou sílu už to nemá a ani to nemohlo jinak dopadnout. Lidi stárnou, mají rodiny, nemůžou dávat tolik energie a být spolu tolik jako v době mládí. To divadlo sice existuje, ale už skoro nic netvoří. Člověku se nestane, že by přišel na představení a viděl něco skutečně nového a ohromujícího. Zůstávají jen silní jedinci, kteří si tu energii a kvalitu udržují.

Lidem, kteří v mládí nějak kritizovali nebo zesměšňovali establishment, se postupem doby nevyhnutelně stává, že se sami stanou jeho součástí. Jak vaše parta tenhle přechod zvládla? Důstojně?

Málokomu se to povedlo. Obecně si myslím, že pro lidi, kteří pracují v zábavním průmyslu, jako jsou třeba herci nebo režiséři, je to těžší než, dejme tomu, pro malíře. Samozřejmě je to ale hlavně věc individuálních rozhodnutí - jakou práci vezmu a jakou už třeba ne. Nejde totiž jenom o to, že člověk těmihle rozhodnutími vytváří nějaký svůj pracovní profil. Také ho ta práce mění, vybírá si pak třeba stále snazší věci, snižuje nároky, jaké na sebe uplatňuje. Sám sebe hodnotit nemůžu, přinejmenším se ale snažím o těchhle věcech přemýšlet, klást si otázky. K celé té naší partě jsem vlastně docela kritický.

Bavíte se o těchto věcech?

Bavíme, třeba s Tomášem Hanákem nebo Robertem Nebřenským docela často. Upřímně řečeno, mnoha lidem z Pražské pětky jsem předpovídal zajímavější kariéru.

Kdy jste si uvědomil, že jste podobný Bohoušovi z Rychlých šípů?

Když jsme ve Sklepě dávali dohromady sestavu na představení, které jsme dělali Foglarovi k osmdesátinám, bylo naprosto automaticky a od začátku jasné, že Bohouše budu hrát já. Stejně jako bylo jasné, že David Vávra bude Dlouhé Bidlo. Oba máme ty správné fyzické předpoklady.

Přemýšlel jste o té postavě? O tom, jak ji uchopit?

No určitě. On ten Bohouš má v Rychlých šípech tak specifickou roli a charakter, že není až tak těžké se s tou postavou poprat. Je v něm na jednu stranu velká naivita, zároveň je to takový hajzlík, který jenom přemýšlí, ke komu se přidat. Při tom všem pořád hraje toho naivku, jímž vlastně tak trochu je. Zábavný chlapík.

* * * 

Aleš Najbrt (44) 

Grafik, designér, herec, tanečník, hudebník a performer. V osmdesátých letech se seznámil s lidmi z okruhu divadel takzvané Pražské pětky, vystupoval s Baletní jednotkou Křeč a divadlem Sklep. V současnosti mimo jiné působí ve dvojici s Janem Slovákem jako duo Thomas a Ruhller, je zpěvákem kapely MTO Universal. Od počátku devadesátých let se jako grafik věnuje užité tvorbě. Studio Najbrt, které spoluzaložil a kde působí jako ředitel, zpracovává firemní loga, vizuální styly, design výstav či grafickou úpravu knih. Je mimo jiné trojnásobným laureátem Českého lva za filmový plakát (Pelíšky, Rok ďábla, Horem pádem), za obal desky Jaromíra Nohavici Babylon dostal Anděla, v roce 1996 dostal Grand Prix na bienále v Brně.

Foto: Petra Mášová