Po nevyšlapaných galerijních stezkách

Leica Gallery už léta vozí do Čech mezinárodní fotografickou špičku. Když před pár lety přišla galerie o lukrativní prostory na Pražském hradě, rozjela se za svými návštěvníky netradičně, po kolejích. Ředitelka galerie Jana Böhmerová dostala nápad zřídit galerii ve vlaku. Do vagonů dostala Sebastiaa Salgada, Antonína Kratochvíla a teď Wima Wenderse.

Proč letos padla volba na "artového" režiséra Wima Wenderse, který coby fotograf není příliš známý?

Letos jsme chtěli ukázat jiný pohled na fotografii, úplně nový žánr, který jsme jako galerie ještě nepředstavili. Současně nás oslovilo německé velvyslanectví, jestli bychom se nechtěli podílet na projektu česko-německého kulturního jara, které právě začíná. No a jako průsečník těchto dvou podnětů nám vyšel Wenders. Jeho fotografické klipy jsou možná na hranici srozumitelnosti a líbivosti přijatelné pro širší publikum, ale řekli jsme si, že to riskneme. Musím přiznat, že když jsem jeho snímky viděla před pár lety v publikacích, sama jsem si říkala: kdyby se nejmenoval Wenders, tak by ta kniha nejspíš nikdy nevyšla. Pak jsem ale objevila jeho velmi hloubavé teoretické texty o fotografii, začala si víc všímat, jak fotograficky myslí ve svých filmech. Dnes se mi ty snímky hodně líbí.

Přijede Wenders výstavu do Čech osobně uvést, podobně jako loni Kratochvíl a před tím Salgado?

Když jsem na německém velvyslanectví projekt prezentovala, usmívali se na mě jako na naivního blázna. Když jej totiž zval před dvěma lety Goethe Institut na Febiofest, odepsal velmi razantně: nepřijedeme v roce 2005, ani 2006, ani 2007, ani 2008, ani 2009. Podobně léta odmítá i pozvání na karlovarský filmový festival. Takže se přiznám, že na to jdeme trošku od lesa, přes jeho manželku. Donata je sama úžasnou fotografkou, její snímky mají kouzlo a hloubku. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že začala fotografovat až skrz svého manžela, protože se na cestách, na kterých jej doprovázela, nudila. Máme příslib, že oba dorazí, a byla bych ráda, kdyby se to podařilo skloubit s letní filmovou školou v Uherském Hradišti, kde má vlak jednu ze zastávek.

Projekt galerijního vlaku původně vznikl jako řešení nenadálé prostorové krize. Hned první výstava ale patřila k divácky nejúspěšnějším v roce 2005...

To nás úžasně překvapilo a mělo to asi dva důvody. Sebastiao Salgado je naprostá špička a v Česku byl velmi oblíbený už díky výstavě, kterou jsme udělali v Mánesu v roce 2000. Navíc výstava ve vlaku byla dosud něčím nevídaným, lidi byli překvapeni, když jsme za nimi přijeli jako kompletní galerie. Byli jsme taková exotická atrakce, občas mi to připomnělo dětství v  Mariánských Lázních, kdy jsme se celý rok těšili na prodavače cukrové vaty, kteří se v létě usadili na  náměstí. Já jsem v některých městech ve vlaku sama pracovala, protože nepřišel brigádník, což mimochodem drážní zaměstnanci nemohli vůbec zpracovat, že paní ředitelka prodává vstupenky. Takže jsem viděla, jak fungovala  šeptanda, jak si lidi posílali sms.
Loni to bylo horší, zaskočilo nás mimořádně horké léto a navíc fotbalový šampionát, takže návštěvnost byla enormně nízká. Potom jsme ale v září s vlakem zastavili na veletrhu Invex, kde vagony za pár dnů prošlo patnáct tisíc lidí. Počítačoví fanatici, kteří by na výstavu sami možná nešli. A to mě na projektu baví nejvíc. Vlak umožňuje otevřít se lidem, kteří by do galerie normálně nepřišli.

O výtvarném umění se říká, že je záležitostí elit, vy jste ale loni měli největší návštěvnost v Lovosicích...

V přepočtu na obyvatele desetinásobnou proti Praze. Bylo až dojemné sledovat, jak v letních vedrech, kdy byl vlak opravdu výhní, přicházeli místní, vyšňoření ve svátečním, za kulturou. Starosta dokonce vyzýval osobně každé dvě hodiny lidi tlampačem, že město přivezlo výstavu, ať se jdou podívat. Ve městě, které ani nemá kulturní dům, o galerii nemluvě, to byl velký impuls pro místní nadšence a snad i úředníky. Ukázalo se, že o kulturu místní zájem mají, stačí jim ji nabídnout. Nejvíc se mi líbily děti, které přišly, pětkrát šestkrát za sebou a do hloubky diskutovaly, proč je ten který portrét právě takový. Bylo vidět, že nejsou vůbec zvyklé na výstavy chodit, že mnohé ještě nikdy neviděly uměleckou fotku.

Z toho zjištění vznikla i doprovodná akce Každý z nás je umělec, kterou může fotografiemi obeslat kdokoli, ať už amatér či profesionál?

Vadí mi, že galerie zejí prázdnotou. Jelikož teď s vlakem máme šanci zasáhnout široké publikum, chci dát lidem prvotní impuls. Když začnou sami fotit, chtějí se přirozeně srovnávat, přemýšlejí o fotografii a aktivně ji dál hledají. Letos zřizujeme virtuální galerii na internetu, kde každý může umístit své snímky a jak běžní uživatelé, tak odborná porota pak vyberou ty nejlepší
Druhá rovina je sociální. Chtěla bych vytvořit jakousi fotografickou srovnávací studii, jak žijeme. A později záběr rozšířit i na Evropu. Strašně mě totiž štve česká malost a závistivost, se kterou se teď při jízdě po republice stále potýkáme. Chceme proto vzít pět sociálně rozdílně postavených skupin z různých zemí a ukázat, že jejich životy jsou vlastně obdobné. Že sice zdravotní setra v Německu vydělá víc, ale pod čárou jí zbudou stejné peníze, protože má vyšší životní náklady. Fotografie je velmi lehce čitelná a jazykově bezbariérová, takže na podobné účely ideální.

Nemáte teď, tři roky poté, co jste přišla o zavedenou galerii na Hradě, pocit, že vás to nakoplo k zajímavým, novým projektům?

Pevná galerie by mi dnes určitě nestačila. Musíme je však mít, protože jinak nezaplatím kvalitní lidi. Teď si je mohu dovolit najmout vždy na pár měsíců na konkrétní projekt. Ale na Hradě jsme měli skvělý tým, nahrávali jsme si myšlenky, a když bylo potřeba, tak jsme pracovali i dvacet hodin denně. To v jednom člověku nelze zvládnout. Navíc jsem přesvědčena, že Praha by si zasloužila místo, kde se ukáží velké mezinárodní výstavy. Kde se můžou mezinárodní hvězdy konfrontovat s českými umělci. Třeba bych chtěla přivést světoznámého válečného reportéra Jamese Nachtwye a vedle něj vystavit Jana Šibíka. Žel, zjišťuji, že lidé v kulturních komisích mají jen málokdy přímou zkušenost z kultury. Takže nevidí rozdíl mezi námi a komerční galerií, která bez jakékoli dramaturgie pronajímá prostory komukoli, kdo je ochoten zaplatit.