Pojď, půjdem spolu hledat démanty
06.02.2006 00:00
Vždy kolem milionu lidí sledovalo uplynulých šest nedělních večerů dokumenty Heleny Třeštíkové. Režisérka natočila rodinnou ságu šesti náhodně vybraných manželských dvojic, které se braly v roce 1980. Vznikl tak první filmový obraz společenských přeměn zachycený prostřednictvím "obyčejných" lidí a jejich konkrétních životních osudů.
O vašich Manželských etudách si lidé chatují na internetových stránkách, věnovaných speciálně reality show. Jak by se vám líbila třeba přezdívka Big Sister Helena?
Že bych byla nějaká Big Třeštíková? To mě ještě nikdy nenapadlo. V roce 1980, když jsem začínala točit, nebylo po nějakých reality show ani vidu, ani slechu. Ani v roce 1999, kdy jsme začínali s druhou sérií, jsme na nic takového nemysleli. Lidé vstupovali do dokumentu dobrovolně a náš vztah trval dvakrát šest let. Hodně jsem se snažila, aby do toho kontaktu co nejméně zasahovala kamera a abychom se k sobě chovali normálně: že si zkrátka přijdu popovídat.
Ale smyslem filmu bylo naopak proniknout do rodin, odhalit jejich intimitu.
To je snaha každého dokumentaristy, dostat se lidem co nejvíce pod kůži. Co nejhlouběji, ale současně neublížit.
Jak moc jste se musela přemáhat, když jste se během filmování snažila o milý, nepracovní vztah?
Pro mě je přirozené ptát se lidí, něco se od nich dozvídat. I když netočím. Je to lepší než odpovídat. Obě strany jsme věděly, že existují nějaké hranice. Míra toho, co jsou ochotni svěřit, je pochopitelně různá. Třeba u posledního dílu s architekty Ivanou a Václavem (Česká televize jej odvysílala v neděli 5. února, pozn. red.) byla míra důvěrnosti obrovská. Obdivovala jsem je a žasla nad tím, kam až dokážou jít.
U koho byla tato otevřenost nejmenší?
U fotografa Vladimíra a jeho ženy. V jednu chvíli jsem dokonce myslela, že ten dokument nevznikne.
Pak to ovšem vypadalo, že naopak využivá vašeho filmu k sebepropagaci.
Kdyby to dělal důsledně, vypadalo by to jinak. Kolikrát jsem mu volala, abych ho zachytila při práci, zda má něco zajímavého, odpověděl: To bylo před týdnem, teď nic.
Do dílu s ním také nejvíc kriticky vstupujete, třikrát ho necháte zopakovat hloupou historku o newyorském ateliéru..
Ono to člověka charakterizuje, když pořád vypráví totéž. Nebo jeho historka, že bude lítat soukromým tryskáčem do Tel Avivu, kde si založí ateliér... Když mám pocit, že něco nehraje, tak ten fakt naznačím v titulcích.
Jak byli aktéři příběhů spokojeni po uvedení filmů v televizi?
Reakce byly různé. Třeba když jsem volala právě fotografovi Vladimírovi, nebral telefon. Ale jeho bývalá žena mi říkala, že se na to díval i s dcerami. Po skončení prý bylo chvíli ticho a pak řekl: "No, jsem to já."
"Vaši" lidé se stali přes noc populárními. Počítala jste s tím, že z těch dvojic vyrábíte v jistém smyslu celebrity?
Nejdřív určitě ne, v poslední době snad již ano. Ten efekt umocnily reality show, celebritou se dnes může stát každý, kdo proběhne přes obrazovku. Třeba Antonín, bývalý motocyklový závodník, který teď prodává disky do aut, mi nadšeně volal, že byli se ženou na vyhlášení soutěže Auto roku a že se tam k němu chovali jako k VIP osobnosti. Nic takového se mu dosud nestalo.
Určitě je jedna postava, která po odvysílání filmu nemůže být spokojená. Jiří z předposledního příběhu, kterého bývalá manželka Marcela nařkla ze sexuálního obtěžování jejich dcery. V dalším pokračování se už neobjevil. ¨
S ním jsem po odvysílání nemluvila. On jediný nepřišel na setkání před druhým natáčením. Chtěla jsem, aby se k tomu nařčení vyjádřil. Strašně váhal, už se zdálo, že vystoupí, ale jeho současná přítelkyně mu to nedoporučila. Jen mi řekl, že si to dcera vymyslela. Řešil to i soud, ale bez výsledku. Tvrzení proti tvrzení. Výsledkem je doporučení, aby se otec s dcerou nestýkali.
Co jste to vlastně natočila? Lidské osudy, se vší vážností toho slova, anebo spíše příběhy?
Myslím, že je to pět příběhů a jeden osud. Kdysi jsem četla, že jsou archetypy různých kultur a že archetypem ruské kultury je nekonečné utrpení. Mně přišlo, že přesně tohle je osud Marcely.
Zatímco pět ostatních rodin patří do střední vrstvy, v rodině Marcely jste se dotkla sociální mizerie. Velmi chudé poměry, matka se sama stará o děti, ohrožuje ji nezaměstnanost, chlapec trpí mozkovou dysfunkcí. Přesto si Marcela jediná nestěžuje. Je životní realistka a tuší, že jiné to nebude.
Určitě. Je zajímavé, jak změna společenské situace tyto lidi nepostihne. Žijí totiž v sociální síti, ať se děje, co se děje. V prvním díle za ní chodí úřednice a Marcela jí ukazuje nuzné poměry: sedm lidí bydlí pohromadě v malém bytě. Hned v druhém díle se už řeší nezaměstnanost. O těchto lidech se dokumenty obvykle netočí. Jen o těch, kteří jsou úplně na dně, anebo na vrcholu.
Když jste v osmdesátých letech s cyklem začínala, oslovovala jste dvojice přímo na matrice Prahy 1. Odmítl vás tehdy někdo? Není přece běžné pustit si domů kameru.
Původně jsme zamýšleli vysledovat, proč se tolik mladých lidí rozvádí. Začneme svatbou a budeme natáčet prvních kritických pět let. Zhruba polovina oslovených lidí odmítla. První čtyři páry, které svolily, jsme brali s nadšením. Pak jsme si už trochu vybírali; chtěli jsme, aby byli zastoupeni lidé různého vzdělání. Původně jsme měli deset dvojic, po půlroce jsme čtyři z nich opustili. Nejdříve byli ochotní, ale pak jim do natáčení pokaždé něco přišlo a bylo těžké se s nimi domluvit. Také jsme museli trochu šetřit.
V první sérii dokumentů působí společnost úplně nivelizovaně. Ti lidé jsou skoro zaměnitelní, všechno mají stejné, dokonce i názory, plány, touhy, v podstatě velmi skromné.
To ano. Všichni mají stejnou sedačku, všichni bydlí u rodičů, případně v bytě po babičce. Žení se a vdávají co nejdřív, aby mohli zažádat o byt. Čerpají novomanželskou půjčku, za kterou si kupují ledničku a nábytek.
Jak se do první části natáčení promítla omezení daná dobovou cenzurou?
Vlastně jsem to vnímala jako realitu, s níž nemá cenu bojovat. Věděla jsem, že některé věci jsou tabu, a tak jsem o nich příliš neuvažovala. Přesto mě občas některá omezení zaskočila. Například jsme natočili svatbu v kostele a na ústředním ředitelství Československého filmu si to vyžádali vystřihnout.
Cítila jste u někoho z natáčených, že by měl potřebu pouštět se do debat o nesvobodě?
V podstatě ne. Jediný moment, který bych v této souvislosti mohla uvést, byly úvahy hvězdáře Stanislava o duchovním přesahu. Pasáž, která evokovala, že je věřící, musela nakonec pryč.
Měla jste vy sama někdy pocit, že tím dokumentem děláte nějakou podvratnou činnost? A že se raději musíte trochu cenzurovat?
Měli jsme pocit, že když se některé věci ukážou, je to už kritika. Třeba čtyřhodinová fronta na vánoční stromečky, to byl asi tak vrchol, kam jsme tehdy mohli zajít. Vzpomínám si, jak kolegyně Jana Ševčíková natáčela v roce 1985 v Krátkém filmu dokument o učních v oboru ovčáctví. A jeden kluk tam na otázku, proč se učí na ovčáka, odpověděl, že mu to přináší svobodu. Takové podvratné vyjádření muselo pochopitelně zmizet, ale Jana Ševčíková se pak odmítla pod film podepsat.
Hrdinové vašeho cyklu většinou budují kapitalismus, někteří jsou obrovsky činorodí. Když jsou ale postaveni před otázku, jestli to všechno má nějaký smysl, jsou téměř bezradní. Jako kdyby tam něco chybělo; sounáležitost se společností, se státem, vyšší smysl.
Nic takového tam skutečně vůbec není. Cítila jsem jako problém ptát se těch lidí na věci, které nepovažují za své téma. Například o politice jsem s nimi zkoušela mluvit jen v době kolem vstupu do Evropské unie.
Co je tedy podle vás ústředním tématem života těch lidí?
Rodinné věci. Jak se postarat, aby se člověk měl ještě lépe.
Jakmile chcete, aby začali mluvit o něčem jiném, opakuje se univerzální moudro: To neřeším.
Ano, takové to normalizační žití ve svých domečcích vlastně stále pokračuje. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím absolutní apatie a rezignace na nějaké hodnoty; a s tím asi budeme žít ještě dlouho.
Přitom by se dalo říci, že snad všichni - až na samoživitelku Marcelu - se mají skvěle. A pořád si stěžují.
Viditelné je to třeba v příběhu kadeřnice a její dcery. Životní úroveň té mladé rodiny byla velice vysoká, přitom v dokumentu zaznívají permanentní a programové stížnosti. Absolutní nedostatek idealismu je asi skutečně český povahový rys.
Proč z toho všeho na člověka padá takový pocit tísně?
Nemám nadhled, protože ty filmy znám až příliš podrobně, ale je fakt, že na pocitu tísně se shodují snad všichni diváci. Asi proto, že je to všechno jako Ze života hmyzu. Že ten život proběhne - a nic.
Divák si také povšimne, že nikde v domácnostech není - alespoň nějak viditelně v popředí - žádná knihovna.
Někteří ji možná mají, třeba dva architekti. Ale ti zase ve svém vytížení nemají čas číst.
Jaká proměna vás nejvíce překvapila?
Právě manželská dvojice architektů. V prvním díle byli příkladem pozitivního přístupu k životu, všechno zvládali. Ve druhém díle vidíme lidi, kteří toho na sebe naložili tolik, že není v jejich silách to zdolat. Navíc mají pět dětí. Rozpor mezi ambicí být ve všem perfektní a realitou je zákonitě přivedl ke krizím, kolizím, k pocitu vyčerpání.
Oni to budovatelství asi trochu "přepískli". Nemáte někdy pocit, že jste natočila vlastně jakousi kritiku kapitalismu? Jeho náročnosti, nesmlouvavosti...
To je váš výklad. Když jsem ten film dělala, nevkládala jsem do toho své záměry. Jsem pozorovatel, zaznamenávám realitu a doufám, že to pro někoho snad bude materiál k přemýšlení.
Příběh Marcely vyústil v tragédii dcery Ivany, která za nejasných okolností zemřela. Film končí tím, že Marcela ani neví, jak přesně k úmrtí došlo. Zjistilo se od té doby něco dalšího?
Oficiální verze zní, že ji srazil vlak. Vracela se vlakem po práci z Prahy do Českého Brodu. Volala, že veze nákup na víkend, měla být doma kolem jedenácté večer. Její tělo našli po více než čtrnácti dnech u trati pár kilometrů od místa bydliště.
Když si takhle povídáme o Marcele, nepřijde vám to podobné, jako když si lidé vyprávějí o Vladkovi?
V domku VyVolených byli lidé zavřeni v teráriu a byli manipulovaní. Já mám pocit, že Marcelu známe lépe. V dlouhém časovém úseku, z různých situací. Cítím k ní až něhu, když si vzpomenu, co všechno jsme spolu prožily! V bytě jejích rodičů, rozvodové soudy... Přes televizi se jí teď ozvala spousta lidí, vzniklo bankovní konto. Myslím, že je to i důsledek jejího rozhodnutí, že ty vypjaté scény o smrti dcery dovolila natáčet.
Jak jste vy osobně spokojena s tím, co jste natočila?
Pro mě byly všechny ty nedělní večery hlavně přehlídkou neúspěchů. Vidím, co se nepovedlo, co jsme nenatočili, co jsem nedomyslela. Po skončení vysílání dalšího dílu jsem vždycky úplně na dně. Ale jinak se domnívám, že ta časosběrná metoda je úžasná. Obvlášť když zachycuje běžný život.
Asi je tu hlad po "opravdových" příbězích. Můžete navíc pokračovat dál, natáčet osudy bez konce. Chystáte něco takového?
Mluvili jsme o tom na FAMU a kolegové se ptali, kdy to skončí. Asi mou smrtí, odpověděla jsem. Oni oponovali, že je to hloupost, že by mohla vzniknout rodová kronika, která by zachycovala třeba dvě stě let. Prý uvažuji příliš sobecky, v dimenzích vlastního života.
Možná že za dvacet let nastane éra totálního voyeurismu, každý bude napojen na vlastní soukromý kanál a bude vysílat sám sebe. Když jste v roce 1986 končila první sérii, pomýšlela jste na to, že budete pokračovat?
Vždycky mě napadalo, že by to šlo. Jenomže prosadit takové věci v televizi není úplně jednoduché. Mně se to podařilo díky šéfdramaturgyni Aleně Müllerové.
Nechala byste se vy sama natáčet?
Ne. Zaprvé se nerada fotím, a když jsem se náhodou někde zahlédla, byla jsem zdrcena. Opravdu mi to nedělá dobře. Vím, je to možná lehce trapný důvod, ale co nadělám. Zadruhé, jsem do filmování ponořena a vím, oč při něm jde, takže bych věděla až příliš přesně, co člověk za kamerou očekává. A nebyla bych ochotna mu to vyplnit. A zase: vím, že je to hloupé, když celý život někoho přesvědčuji, aby to udělal. Teď jsem se dívala na film Olgy Špátové, která natáčela (Ne)cenzurované rozhovory se svojí matkou Olgou Sommerovou. To mě ještě více přesvědčilo, jak je vystoupení před kameru zrádné, proč do něčeho takového nechci jít. A pak, jsou věci, které jsou strašně určující a které bych neřekla nikdy.
Jak tedy mluvit o životě, aby člověk nelhal a nestylizoval se?
Nejkrásnější je, když se to podaří tak nějak mimoděk. Když narazíte na sdělení, které je opravdu velmi závažné, ale které není prvoplánově vyřčeno.
Vidíme také výraz tváře. Opuštěná paní, která pomáhá v lékárně, rezignuje na život, přibírá na váze a najednou jí není ani rozumět, protože je líná i mluvit. A po čase si najde přítele a jazyk se jí rozváže.
Vidíte, takhle jsem si to ani neuvědomila.
Říkáte, že byste se nenechala natáčet. Pokuste se alespoň načrtnout, jak by vypadaly vaše osobní Manželské etudy?
Asi bych tam vnesla téma ženské seberealizace versus péče o rodinu a děti. Myslím, že zrovna tohle by dobře doplnilo naši sérii, téměř nic takového tam nemáme. Pak téma člověka, který si je nejistý, pochybuje a nějak s tím bojuje. Kdy je ta pochybnost užitečná a kdy limitující a nevýhodná. Pak přemýšlím také o tom, nakolik mě ovlivnilo, že jsem nebyla vychovávaná ve víře, ani jsem k ní sama nepřišla. Jak určitá životní racionalita člověka limituje a nakolik je schopen si duchovno budovat jinak. Anebo bych otevřela téma, jak se vypořádávat se stárnutím.
Jak to děláte vy?
Těžce. V tomto ohledu je společnost k mužům daleko tolerantnější. Starší muž je stále atraktivní, kdežto starší žena? Samozřejmě jsou různé boje se stárnutím. Některé mi připadají trochu odpudivé, například když Helena Vondráčková tančí a zpívá píseň Dlouhá noc. Na druhou stranu je rezignace taky strašná.
V Manželských etudách v jednu chvíli pustíte song Karla Gotta Pojď, půjdem spolu hledat démanty. Do toho jdou záběry českého blahobytu, jízda v autě, okrajová čtvrť za Prahou. Co Karel Gott v tomto případě symbolizuje?
Karel Gott byl favorit dotyčné dvojice už před čtvrtstoletím a je jím dodnes. Za dvacet let ti lidé zase pojedou autem, už ho bude řídit ten malý vnuk Patrik, a zase budou všichni poslouchat Karla Gotta. Zpívá pořád, je tu stále s námi, symbol věčnosti.
* * *
Helena Třeštíková (56)
Vystudovala FAMU, od roku 1974 natočila kolem padesáti dokumentárních filmů, většinou s tematikou mezilidských vztahů a sociálních problémů. Kromě Manželských etud zachytila časosběrnou metodou rovněž životní příběhy mladých delikventů (Řekni mi něco o sobě), podobně vznikl i cyklus Ženy na přelomu tisíciletí. Odpočívat jezdí na chatu do Vyžlovky u Jevan. Její manžel Michael má obchod se starožitnostmi a vydává biografický slovník Kdo je kdo. Dcera Hanka studuje na FAMU produkci, syn Tomáš dokončuje katedru fotografie.
Foto: Robert Zlatohlávek
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.