S kinžálem na čerta
03.04.2006 00:00
Ve skříni má za práci pro ministerstvo obrany USA medaili od prezidenta Ronalda Reagana. Za sebou čtyři roky v komunistickém kriminále a řadu pozoruhodných zaměstnání. Svědkem na svatbě mu byl Václav Havel, kterému ale už dnes nechce podat ruku. Pro někoho je fabulátorem vlečeným nezkrocenou fantazií, pro jiného poctivým chlapem s duší kovboje. Spisovatel Jan Beneš nedávno oslavil sedmdesátku. Pořád píše.
Váš otec byl ruský legionář. Ovlivnilo vás to?
Zásadně. Žili jsme v Praze na Hanspaulce. Kolem bydlela spousta dalších legionářů. Třeba spisovatel Josef Kopta (autor románu Třetí rota a dalších "legionářských" próz, pozn. red.). Legionáři pro nás byli příkladem. Člověka uráželo, že se o nich po roce 1948 nesmělo mluvit. Mimochodem, otec v roce 1973 doplatil na kulku, kterou měl v těle z dob bojů v legiích. Zarostla mu v těle, postupně se rozkládala, až zemřel na otravu olovem.
Je poněkud paradoxní, že vy, syn legionáře, který bojoval za vznik republiky, jste byl v 60. letech souzen za vlastizradu.
Když to mým rodičům komunistická prokuratura nebo StB sdělila, otec jim odpověděl, že v mém případě vlastizradu vylučuje, protože mě vychoval v duchu prezidenta Masaryka. Soudce Fajstavr, kterého mimochodem ještě v roce 1992 prezident potvrdil ve funkci, na mě u soudu řval, že otec byl starý sluha buržoazie. Na to jsem mu řekl: "Pane předsedo, můj otec byl sedmnáctkrát vyznamenán a pětkrát raněn ve službách tohoto státu. Kolikrát jste byl raněn vy?" Díky otcovu vlivu jsem se naučil se nebát. Což někdy mělo nepříjemné důsledky. Když jsem chodil do první třídy, přišel k nám Mikuláš, čert a anděl. Můj starší bratr už věděl, že to nejsou opravdové pohádkové bytosti. Kvůli mně ale dělal, že se bojí. Čert vyhrožoval, že si ho odnese do pekla. Strhnul jsem ze zdi otcův legionářský kinžál a čerta jsem asi šestkrát seknul. Načež prasklo, že to je obchodní příručí odnaproti. Od té doby nevěřím na Mikuláše a jiné dobrotivé bytosti.
Když v roce 1945 přijeli Rusové, neměl z nich otec obavy? Přece jen je znal z legií.
Otec uměl rusky, takže za osvobození pracoval jako styčný důstojník. S Rusy jsme proto měli dobré vztahy. Bydlel u nás jeden oficír, který na klavír neustále hrál Čajkovského. Jednou, když domovnice na dvorku prala prádlo, ji začal jeho sluha honit kolem necek. "Davaj pizdu!" Oficír se zvedl od klavíru, vytáhl mausera a toho vojáka třikrát střelil. Pak k němu postavil stráž a nechal ho dva dny umírat.
Byl jste svědkem excesů spáchaných na pražských Němcích?
Excesy páchali ti i oni a jdou na vrub těch, kdo vyvolali válku. Jinak přímo u nás v domě byl byt po židovské rodině, které se podařilo 14. března 1939 v noci uprchnout. Obsadil ho pan Planck, pražský Němec. Vzpomínám si, že jsem si hrál na dvorku s vojáčky, kolem šel Planck v černé uniformě a v čepici se smrtihlavem. Česky se mě ptá: "Na copak si to, Jeníčku, hraješ?" Říkám mu: "Jsem československý generál a zabíjím Němce." Šel za matkou a řekl jí, ať na mě dává bacha, aby to neslyšel nikdo jiný. Asi to nebyl špatný člověk. I když měl na konci války byt plný zbraní, na rozdíl od jiných Němců po nikom nestřílel. Během povstání k němu přišel holič pan Šlajchrt, zazvonil, a když mu Planck otevřel, praštil ho sekerou mezi oči. Dlouho jsme si jako rodina vyčítali, že jsme tomu nezabránili. Jenže otec s bráchou byli někde na barikádách a já byl s matkou zalezlý ve sklepě.
25. března 1945 zažila Praha největší bombardování za celou válku. Jak na ně vzpomínáte?
Byla neděle a slavily se mé deváté narozeniny. Seděli jsme doma, hrálo se loutkové divadlo, měl jsem na návštěvě spolužáky. V rádiu hráli árii Vodníka z Rusalky. Když zpívali "Ubohá Rusalko, bledá, běda, běda", náhle se ozvalo "Achtung, Achtung!", a už to padalo. Musím ale říct, že jsme se z bombardování radovali, protože Němci dostávali na frak.
O tři roky později přišel únor 1948. Jak jste se svým kádrovým původem prožíval "vítězství pracujícího lidu"?
V březnu 1948 jsem zažil podivnou story. Otec mě vzal do knihkupectví Kraus a syn na Vítězném náměstí. Vybírali jsme si knížky, do toho tam najednou zastavilo auto, z něj vyběhli dva mladí klackové a jeden postarší pán. Začali z regálů vytahovat knížky jako Kája Mařík nebo Čapkova díla a házet je do auta. Že takový buržoazní škvár se prodávat nebude. Otec, který si vždycky věděl rady, byl tehdy úplně bezmocný.
Kde jste strávil padesátá léta?
Pracoval jsem jako výtvarník v národním podniku Hamiro Příbram, kam jsem po škole dostal umístěnku. To už otce vyhodili a vystěhovali nás z Hanspaulky. Bydleli jsme v Bohnicích, ale až dole u vodárny psychiatrické léčebny. Když jsem chtěl být v Příbrami v šest hodin ráno, musel jsem vstávat ve tři čtvrti na dvě a jít devět kilometrů pěšky do Kobylis na tramvaj. Ve čtvrt na pět jsem musel být na autobusovém nádraží na Smíchově, tam jsem se narval do autobusu a za deset minut šest autobus dojížděl na příbramské náměstí. Práce v Hamiru byla úplně zbytečná a nesmyslná. Nikdo mi nikdy neřekl, co má být mojí pracovní náplní. Může se to zdát divné, ale čekal jsem na vojnu jako na vysvobození.
Kdy jste narukoval?
V roce 1956 k výsadkářům. Skákal jsem ve Svazarmu s padákem už před vojnou. Vojáci na mně ušetřili za výcvik.
Na vojně jste byl poprvé odsouzen. Co jste provedl?
Když Rusové v roce 1956 obsadili Maďarsko, politruci tvrdili, že přišli na pozvání. Oponoval jsem, že tedy pošlu pozvání americké armádě. Narušoval jsem bojovou morálku, vzpomínal jména buržoazních vůdců a legionářů... Když jsem v Praze dělal přijímačky na UMPRUM, hoši z jednotky, u které jsem sloužil, vykradli armu (vojenská prodejna, pozn. red.). Kromě toho ukradli také samopal a promítačku. Věděl jsem o tom, ale necítil potřebu to hlásit.
Kolik jste si odseděl?
Dostal jsem pětadvacet měsíců. Moje věznění mělo nádherný komunistický konec. Měl jsem být propuštěn 8. května. Leč 7. května byla vyhlášena amnestie, která se na mě vztahovala. Protože se na amnestii propouštělo až od desátého, seděl jsem o dva dny déle.
Po vojně jste prošel zaměstnáním kulisáka v loutkovém divadle, 28 dní jste strávil v redakci časopisu Voják. Nakonec jste se stal spisovatelem. Jak se člověk ve svobodném povolání tehdy uživil?
Docela slušně. V šedesátých letech bylo v Československu asi šestnáct literárních časopisů. Lidé četli povídky, protože ty suplovaly politiku. Byl tu rozhlas, film a televize. Psal jsem, abych připomínal věci, o kterých se v té době moc nemluvilo. Společně se spisovatelem Pavlem Buksou alias Karlem Michalem jsme razili heslo: Alespoň jednou denně nasrat bolševika.
Kdy jste se seznámil s Václavem Havlem?
Někdy v roce 1963 nebo 1964 v redakci časopisu Tvář.
Když jste byl podruhé ve vězení, Havel vám a vaší ženě prý hodně pomáhal...
Ano, napsal mi do kriminálu, přivezl za mnou ženu na Bory, svědčil u soudu. Ale co bylo, bylo. Jako prezident zklamal všechny. Přestal s ním mluvit Karel Pecka a další lidé. Nedávno jsem se s ním sešel v rozhlase a odmítl mu podat ruku.
Co vám na něm vadí?
Nenaplnil mé - a nejen mé - naděje. Chartu začínal s prohlášením skončit s vychcaností, ale pak předvedl a dosud předvádí právě jen tu. Osobně mě zklamalo i to, že místo tradičních uniforem legionářů, které vadily Němcům i komunistům, zavedl na Hradě tu parádu cirkusu Kludský.
Kdo vám byl v šedesátých letech ze spisovatelů nejbližší?
Již zmiňovaný Karel Michal a profesor Václav Černý.
Donášel na vás někdo z kolegů?
V rámci takzvané Akce Spisovatel na mě byli nasazeni doktor Josef Nesvadba a doktor Miroslav Plzák. A další. Plzáka by měla lékařská komora vyhodit, protože chorobopisy svých pacientů za odměnu odevzdával Státní bezpečnosti. V jeho svazku, který mám okopírovaný, se dočtete, že již 22. srpna 1968 se iniciativně hlásil o další úkoly a byl odeslán do Mnichova. 12. září se vrátil a přinesl cenné poznatky z Rádia Svobodná Evropa. Nepěkný člověk.
Zatímco mnoho dalších spisovatelů si užívalo liberalizace šedesátých let, vy jste skončil podruhé ve vězení. Proč?
Posílal jsem materiály Pavlu Tigridovi do Svědectví. Seznámil jsem se s ním při výjezdu na Západ v roce 1964. Nechtěli mě pustit, ale nakonec jsem si cestu doslova vyřval. Ale především jsem inicioval petici proti odsouzení Siňavského a Daniela, které tehdy v Rusku zavřeli.
Režim se během soudu snažil dokázat, že jste obyčejný podvodník. O co šlo?
Tak docela to nebylo. Vlastizradu mi pak překvalifikovali na podvracení, ale jak známo, z politických zločinců tehdy dělali obyčejné kriminálníky, a já tedy vyfasoval "pokus o podvod". Čtrnáct dnů předtím, než mě zavřeli, jsem se ženou seděl ve vinárně U Markýze. Jediné světlo obstarávala lampička na baru a svíčky na stolech. Přišel tam nějaký člověk a cosi ukazoval vrchnímu. Vrchní pak přikráčel za mnou s obrázkem a ptal se mě: "Co myslíte, mám to koupit? Prý je to Toulouse-Lautrec. Chce za to pět tisíc korun." Odpověděl jsem mu: "Jestli to je ToulouseLautrec, tak za pět tisíc to kupte. Ale dejte si to ověřit." Samozřejmě, že nešlo o Toulouse-Lautreka, nýbrž o akvarel neznámého "mistra" v hodnotě padesáti korun. A já jsem byl odsouzen za pokus o podvod. Rozsudek to specifikoval tak, že jsem doporučoval ke koupi obraz, ačkoli jsem nebyl přesvědčen o jeho pravosti, jak to dosvědčují má slova "dejte si to ověřit". Samozřejmě, vrchní byl agent StB a ten pán s obrazem také. Jmenoval se Sochor, a souzen nikdy nebyl.
Ve vězení jste byl dvakrát. Kdy to pro vás bylo horší?
Podruhé jsem se bál o rodinu. Tady se pořád oslavují muklové, ale hrdinky jsou ženy, které měly muže v kriminálech. Manželku okamžitě vyhodili z práce, dvě děti na krku, neměla kde bydlet, do toho různé provokace. Samotný kriminál byl horší v padesátých letech. V roce 1958 se na Ruzyni šeptalo, v celách pro jednoho nás bylo jedenáct. V šestašedesátém na sebe čórkaři volně hulákali z oken. Seděl se mnou Libanonec, který měl na cele 200 kartonů cigaret a každý den mu nosili z hotelu Palace oběd. Podmínky nesrovnatelné.
Když vás pustili, asi jste nesdílel nadšení pro socialismus s lidskou tváří.
Z vězení mě propustili v poslední den vlády prezidenta Antonína Novotného. Aktem jeho milosti, prý jeho posledním státnickým aktem vůbec. A hned jsem byl i s otcem pozván na volbu prezidenta Ludvíka Svobody. Svobodovy jsme znali. Po válce jsme k nim občas chodili na odpolední čaj.
Kdy jste z Československa odešel?
Poprvé 27. srpna 1968. Když přijely tanky, žena zrovna pracovala v Brně. Za dramatických okolností jsem za ní se synem dojel. V Brně jsem potkal spisovatele Milana Jariše, komunistu až na půdu, který předtím vyhrožoval, že pokud budu ve Svazu spisovatelů, on odejde a založí si jiný, leninský. Jariš se ke mně vrhl a ptal se, jestli už mám nějaký ilegální byt a jak mi může pomoci. Dovedl mě k policajtům, ti mi ženu našli, a ubytovali nás. 27. srpna za mnou přišel jejich velitel Skála a řekl: "Je to v prdeli, pane Beneši, jeďte." Esenbáci nás doprovodili až na hranice v Mikulově.
Kde jste zakotvil?
Měl jsem francouzské vízum, protože jsem tam v září měl jet na stipendijní pobyt. Francouzština byla také jediný jazyk, kterým jsem se trochu domluvil. Ve Francii jsme získali azyl. Žena načerno pracovala pro ateliér Štys, jehož reklam byla tenkrát Paříž plná, a já jsem skládal mořské ryby. Od té doby je nejím, když nemusím. Po upálení Jana Palacha jsme se vrátili zpátky. Ještě mi tu vycházely knížky i články v novinách. Znovu jsem odešel 9. října 1969. Na poslední chvíli, protože se chystalo mé další zatčení.
Ve Francii jste dlouho nepobyl a zamířil do USA. Proč?
Když má člověk ve Francii akcent, společnost se na něj dívá spatra. Do Francie jsem odjížděl jako přesvědčený frankofil a odjížděl z ní jako přesvědčený frankofob. Jednou jsme si se ženou šli sednout do Café Odeon nedaleko Sorbonny. Objevili se tam tři Američané, které napadala asi patnáctičlenná skupina nějakých pobudů a volala: "Ami, go home!" V té době se válčilo ve Vietnamu. Rozčílilo mě to, říkal jsem si: "Vy mizerové, že jsou Rusové v Československu, vám nevadí, ale vadí vám Američani." Vletěl jsem tam, trochu jsme se servali, a pak jsem se s Američany vrátil do Café Odeon. Ptali se, co pro nás mohou udělat. Odpověděl jsem, že bych se rád dostal do Ameriky. Jeden z nich řekl: "Víte, kde je americký konzulát? Tak tam zítra přijďte v deset hodin." Podal mi vizitku. Z ní jsem zjistil, že je to americký konzul.
V USA jste se zpočátku živil manuálně. Bylo to těžké?
Ne. Usadili jsme se v Chicagu. Nejdřív jsem sekal trávu a přiznám se, že bych u toho klidně vydržel dodnes. Mělo to jedinou nevýhodu. V zimě nebyla práce.
Jak jste od dělníka poskočil na Harvardovu univerzitu?
Když Henry Kissinger udělal s Moskvou ten báječný obilní kšeft, namíchlo mě to a napsal jsem mu dost hrubý dopis špatnou angličtinou - jak dnes už vím -, že by je neměli krmit třeba za to, že okupují Československo. Odepsali mi, zda bych se nechtěl stát výzkumným chlápkem, "research fellow", v Ústavu mezinárodních vztahů na Harvardu.
Nedávno uplynuly tři roky od americké invaze do Iráku. Jak se coby přesvědčený amerikanofil díváte na kritiku této operace? Viděl jste třeba oceňovaný film Fahrenheit 9/11 od Michaela Moora?
Zajisté, dokonce jsem byl na diskusním panelu v kině Světozor. Pan Moore je docela obyčejný podvodník. Například vystřihl odpověď jednoho senátora na otázku, zda by do Iráku poslal svého syna. Zněla totiž "ano". Tohoto pána "e tutti quanti" vystihl už sám veliký Lenin svou frází o užitečných idiotech. V zemi, jako jsou Spojené státy, se velmi lehce hraje na hrdinu "plujícího proti proudu". Velký, uměle produkovaný patos a dobrý kšeft hlavně u levičáků v Evropě. Co takhle kdyby to šli zkusit třeba k Lukašenkovi, když už ne do Teheránu? Hezká ukázka dialektického materialismu, který se nikdy nedává mýlit realitou a hlavně schovává velké lži za malé pravdy.
Sledujete současnou českou literaturu? Zaujal vás někdo?
Málo, jsou i jiné starosti; občas se dám svést barnumským humbukem. Zajímavý byl prvý Ivan Landsmann. Jeho Pestré vrstvy, to je literatura par excellence. Určitě mě zklamaly bohatě doporučované Želary. Číst je co, ale je to tak řečeno mimo moji hrací plochu, třeba Jáchym Topol.
Píšete nyní sám něco?
Tak o tomhle z pověrčivosti nikdy nemluvím. Ze zkušenosti vím, že bych to zakřikl, takzvaně se z toho vykecal a už to nikdy nedopsal.
* * *
Jan Beneš (70)
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze. Dvakrát vězněn (1958-1960 a 1966-1968). V roce 1969 emigroval. V letech 1970 až1972 pracoval v různých dělnických profesích v USA. 1972-1974 zaměstnán v Ústavu pro mezinárodní vztahy Harvardovy univerzity, v letech 1974-1993 na ministerstvu obrany USA. Po roce 1989 přispíval do různých novin a časopisů: Metropolitanu, Českého deníku, Českého týdeníku. Autor řady knih, mimo jiné Druhý dech, Disproporce, Ve znamení lva, Banánové sny, Indolence, Americký pitaval.
Foto: Jan Schejbal
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.