Vycházející scenáristická hvězda. Třicetiletý Marek Epstein získal několik domácích i zahraničních cen. Napsal také prvních třináct dílů k seriálu Redakce a na jaře mu vyšla novela Ohybač křížů. Minulý týden se podle jeho scénáře začal natáčet film s Bolkem Polívkou a Mariánem Labudou v hlavních rolích.
Sedíme na louce za vesničkou Choteč, kde se natáčí celovečerní film Roming podle vašeho scénáře. Původně měl režírovat Tomáš Doruška, ale producent Rudolf Biermann mu prý nevěřil a přizval zkušenějšího Jiřího Vejdělka. Jak to bylo?
Pro mě je to složité a bolavé, protože oba kluci jsou mí dobří kamarádi. Producenti koupili látku, kterou jsem napsal pro Tomáše Dorušku. Tomáš se na scénáři podílel a přinesl spoustu nápadů. Producenti s námi podepsali smlouvy, ale po čase se začali bát, že by to začínající režisér nezvládl, a dodali k Tomášovi Jirku. Jenže režírovat dohromady často nemůžou ani nejlepší kamarádi, navíc každý z nich vnímal scénář jinak. Čekalo se, kdy dojde k nějakému tření, až to dospělo k bodu, kdy byl Tomáš odejit. Nedali mu čas udělat chybu. Mně se to nezdá moc fér, na druhou stranu Jirka je režisér, kterého si vážím, a myslím si, že za stav věcí vděčíme producentům.
Můžete mu do režie mluvit?
Jirka má výtvarný a inscenační talent, já ne. Píšu věty, on dělá obrázky. Spoustu věcí cítíme podobně, tak mu věřím a zbytečně nekafrám.
Roming má být o trojici mužů, z nichž dva jsou Romové. Cestují na Slovensko podívat se za dívkou, se kterou se jeden z nich v dětství zasnoubil. Odkud se ten námět vzal?
Tomáš Doruška se delší čas zajímal o romské komunity v okolí Valašského Meziříčí. Natočil o nich pro televizi i několik dokumentů. Pak odjel s přítelkyní do Indie, odkud mi přišel e-mail: musíme natočit muzikál s Romy, co je v Indech, je v nich dvojnásob. Namítal jsem mu, že to nejde, protože o Romech nic nevím. Pak jsem jel jednou večer lesem a uviděl tam takovej obrázek: lesáci jeli na traktoru, který táhnul vlek. Na tom vleku byl oheň a chlapi opékali buřty a poslouchali rádio. Za jízdy. Projeli kolem, a jak jsem tam stál, něco na mě sedlo, něco jako průvan za tím vozem, a já už věděl, jak to napsat. No, a napsal jsem to.
Než začnete psát, míváte celý příběh v hlavě?
Mám začátek, střed a konec, což zní gymnaziálně. Vím přibližně, co chci, aby se na konci stalo, a pak tam ty postavy vypustím. Proto mě baví psát, protože přesně nevím, co mi ten který den budou vyvádět.
Máte nějaký „psací“ rituál?
Snažím se psát dopoledne, protože po obědě na mě padá stín demence. Udělám si hrnec čaje, potom přemýšlím a koukám do zdi. Rád bych vám řekl, že se třeba svlíkám a tančím na jedný ruce, ale bohužel. Já si jenom sednu a nechám třít závity. Buď to jde, nebo ne.
Scenárista a režisér Pavel Juráček ve svém deníku z šedesátých let mimo jiné popisoval, jak se nad svými slavnými scénáři trápil, prožíval je, tvůrčí krize zaháněl fenmetrazinem a alkoholem. Máte to podobně?
To byl ovšem génius a na konci tý bolesti měl skvělý filmy. Píšu teprve krátce a nemůžu říct, co se stane, až mi vyschnou zdroje v hlavě. Je klidně možný, že skončím u flaštičky. Musím zaťukat, aby se to ještě dlouho nestalo. Na druhou stranu mám pocit, že to moje štěstíčko nemůže trvat donekonečna. Teď jsem ho měl tolik, až je to divný.
Takže nejste typ, kterému by úspěch vlezl na mozek a cítil se jako „king“?
King? Rád bych se cítil jako king. Mám ale u počítače vystřižený některý recenze, který mi drží ego na uzdě. Skvěle to funguje. Myslím, že ještě není být na co pyšný.
Kde berete náměty?
Žiju.
A „vykrádáte“ sám sebe? Nebo kamarády?
Člověk existuje v nějakém prostředí, kolem něj se dějí věci a záleží na něm, nakolik je ochoten je vnímat a nasávat do osobního kontextu. Asi spíše než sebe vykrádám všechny.
Dva z vašich scénářů se odehrávají v Rumunsku. Proč právě tam?
Moje bývalá přítelkyně Ruxandra Zenide je napůl Švýcarka, napůl Rumunka a studovala režii na FAMU, kde jsme se seznámili. Udělali jsme spolu tři filmy. Ten poslední, celovečerní, se jmenoval Rebarbora, byl natočený pod názvem Ryna. Teď je v distribuci tuším ve Švýcarsku, Rumunsku a Francii a myslím, že má docela úspěch. A pak jsme se rozešli a další filmeček asi nebude.
Jaké to je, spolupracovat s režisérkou a partnerkou v jedné osobě?
Pro látku konstruktivní, pro vztah destruktivní. Myslím, že režisér - muž ani žena -není ideální partie. Mají plnou hlavu fiktivních postav a na některý reálný už nezbývá čas.
Nechtěl byste si své scénáře režírovat sám?
Na FAMU jsem si natočil dva půlhodinové filmy, což je na scenáristu celkem dost, a oba byly režijně podprůměrný. To je práce pro lidi, kteří na to mají fantazii.
O studentech FAMU se říká, že se nechtějí zaprodat komerci. Vy jste napsal první díly seriálu Redakce. Šel jste do toho kvůli penězům?
No, zaprodal, to zní příliš lukrativně. Někteří mí známí si myslí, jak jsem se na Redakci napakoval, ale principem rychlokvašných seriálů je, že vás platí blbě, ale dlouho. A tak to bylo s Redakcí.
Proto jste z ní odešel?
Těch třináct dílů mi celkem stačilo. Zjistil jsem, že nejsem týmový hráč. Nejdřív jsem to celé přepsal ze španělské předlohy, upravil, a když se dělaly další verze, bylo nás asi pět scenáristů včetně Jirky Vejdělka. Hroznej kalup, museli jsme napsat jeden díl za týden. Někdy i víc. Seděli jsme a debatovali, jenže já jsem typ, který si někam zaleze a potřebuje ticho. Novinářské prostředí jsem navíc neznal, nebyl to můj příběh a postavy mě nebavily. Prostě jsem nebyl dost profesionál.
Byl tam nějaký poradce z novinářského prostředí?
V jednu chvíli se mi zdálo, že dramaturgují všichni zaměstnanci Novy od generála po vrátnýho. Každý do toho kafral a já si uvědomil, že dramaturgie v České televizi, na kterou jsem tak žehral, je asi skutečně uměleckou dramaturgií, jak to o sobě tvrdí.
Vzal byste reklamu?
Záleželo by na tom, s kým a o co by šlo. Může to být skvělá zkušenost pro režiséra a kameramana, ale nevím, jestli pro scenáristu. Bojím se, že bych začal myslet v třiceti vteřinách a devadesát minut by se proměnilo v nekonečno. Asi bych to ani neuměl.
Mluvil jste o štěstí, které se vás delší dobu drží. Závidí vám bývalí spolužáci?
Ne. Naštěstí jsou moji spolužáci fajn lidi. V ročníku jsme končili tři a dodnes spolu chodíme hrát florbal. Já jim zase závidím jiný věci, takže si tak vzájemně závidíme, a když už je toho moc, sekneme se hokejkou do holeně.
Živí vás jen psaní scénářů?
Jezdím ještě přednášet asi tak na čtvrt úvazku na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka do Písku. To je taková pojistka, abych měl na nájem. A pomáhá mi to formulovat si některý myšlenky a trochu se dovzdělávat. Jinak se snažím psát. Zatím to jde, takže si nemůžu stěžovat.
A když to nepůjde? Budete se držet psaní za každou cenu?
Nevím. Zkuste mě pak najít.
Na jaře vydalo nakladatelství Labyrint v edici Fresh vaší literární prvotinu Ohybač křížů. Proč váš pětadvacetiletý hrdina plive své babičce do kapsy?
Přišlo mi to na jednu stranu nechutný a na druhou stranu poetický.
A plivete rád?
Ano, ale jde o to, na co nebo na koho.
Do jaké míry je vaše novela autobiografická?
Sám to neumím posoudit, ale postava babičky je takový průsečík mých babiček. Jedna spíš věří, druhá ráda hraje karty a oba ty motivy jsem v knize použil. Ale jinak ten příběh autobiografický není. Je to fabule, do které jsem se pokusil naroubovat svoje zkušenosti a vzpomínky.
V jednom rozhovoru jste řekl, že vám pomáhal redaktor Petr Matoušek. Která verze rukopisu byla poslední?
Asi třetí. Ale nejzásadnější byla první úprava. Text jsem musel rozšířit, protože to původně byla jen filmová povídka. S panem Matouškem jsme hodně upravovali jazyk. Psal jsem původně jen částečně v hovorové češtině. Dohodli jsme se, že když se příběh odehrává v Praze a je v ich-formě, bude celá kniha psaná hovorově.
Co jste říkal na kritiky?
Ty milé mě potěšily, ty negativní naštvaly. Některé jsem ani nepovažoval za kritiky, protože v nich chyběly argumentace. Rád si přečtu, kde jsem udělal chyby, protože je jich tam dost, ale když někdo jen převypráví děj a na konci řekne, že papír nic tak hrozného ještě nepotkalo, není to podle mě recenze. Je to hnůj.
Například můj kolega z TÝDNE Pavel Mandys napsal, že jde o juvenilii, jejíž vydání možná bude autora za několik let mrzet. Bude vás to mrzet?
Tak to byl pan Mandys? Mě to asi mrzet nebude, ale třeba bude mrzet pana Mandyse, že to napsal. V nejhorším případě nás to bude mrzet oba.
Říkáte o sobě, že jste neúspěšný herec. To je součást image, nebo to byl opravdu takový průšvih?
Byl to průšvih. Když jsem skončil střední školu, nevěděl jsem tak úplně, co dál. Na dni otevřených dveří FAMU mi Dušan Klein řekl, ať nejdřív zestárnu a přijdu, až mi bude aspoň dvacet. Tenkrát se právě otvírala soukromá herecká škola, kde měli spousty užitečných předmětů k přijímačkám na FAMU. Vzali mě a chodil jsem tam tři roky. Hrál jsem půl roku v divadle Rokoko a myslím, že to bylo traumatický pro diváky i pro mě.
Do osmnácti let jste vrcholově běhal sprinty. Proč jste toho nechal?
Když je vám osmnáct a nezaběhnete stovku pod deset padesát, nemůžete se tím živit. A já se k tomu času ani neblížil.
Sportovci většinou moc nečtou. Nechybělo vám to jako začínajícímu scenáristovi?
Myslím si, že je to mýtus. Nebo jsem nebyl tak vrcholový sportovec. Já prostě četl. Akorát ne ty správný knížky. Teď to doháním.
Co jste četl?
Hlavně cestopisy. A víte, že už nevím proč? Asi mě bavilo, že když čtete cestopis, tak si tu zemi v hlavě sami poskládáte. I když tak ve skutečnosti vůbec nevypadá. Je to pak taková vaše země, kde autor knihy nikdy nebyl.
Kdy jste začal souvisle sám psát?
Až když jsem přišel na FAMU. K přijímačkám jsem musel odevzdat povídky.
Epstein je typické židovské příjmení. Kde se vzalo?
To je po dědovi. Pocházel z jižních Čech. Vzal si ale Nežidovku a tím naše semitská linie skončila. Nám už zbylo jenom jméno a bohužel žádné majetky. Byli jsme asi nejchudší Židi v Čechách.
Máte v rodině umělce?
Ne, my jsme slušná rodina. Můj táta je revizní technik a mamča dělá laborantku na 1. lékařské fakultě. Naše rodina tíhla spíš ke sportu. Táta s bráchou hráli fotbal a já šel na sportovní školu, i když jsem byl poměrně tlustý dítě. Rodiče mi nikdy v ničem nebránili, jenom se později divili, že chci jít na hereckou školu a pak na FAMU, když jsem nikdy nikde nehrál a nic nenapsal. A já se jim nedivím. Mamče dávám všechno přečíst. Když řekne, že je to blbý, tak je to blbý. Ona je taková moje první brána, nejširší síto.
Když píšete, připadáte si jako řemeslník, nebo umělec?
Jsem spíš zachytávač. Prostě píšu, jak mě myšlenky navštěvují. Jestli je to řemeslo, nebo umění, ať posoudí jiní.
A bojíte se něčeho?
Všeho. Nejvíc první prázdný stránky... A pak tý druhý.
* * *
Marek Epstein (30)
Narodil se v Praze. Maturoval na sportovním gymnáziu. Běhal sprinty za Slavii. Tři roky chodil na soukromou hereckou školu, poté studoval FAMU, kde absolvoval v oboru scenáristika a dramaturgie. Napsal scénáře k televizním inscenacím Igua Trosečníci. Dvakrát získal cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář, zvítězil také v mezinárodní soutěži Hartley Merril Prize. Podle prvního scénáře byl natočen film Ryna ve švýcarsko-rumunské koprodukci, druhý jménem Roming se právě natáčí. Přednáší na Filmové akademii v Písku. Je svobodný.
Foto: Karel Šanda
