Jan Přeučil ve svých rolích často ztvárňoval úlisné, záporné typy. Životem se protloukal nejprve jako syn třídního nepřítele odsouzeného na doživotí. Později, navzdory prožité diskriminaci, vstoupil do komunistické strany.
Jste prý první herec, který se u nás na jevišti ukázal zcela nahý. Jste na to prvenství pyšný?
Bylo to v šedesátých letech v Divadle Na zábradlí. Ta nahota nebyla moje schválnost, vyplynula z role ve hře Architekt a císař asyrský. Na pustém ostrově žije divoch, spadne tam letadlo a zachrání se jen císař, který začne divocha zasvěcovat do civilizačního procesu, až se jejich role pomalu vymění.
A vy jste byl ten nahý divoch?
Já jsem byl císař, který v jedné scéně divochovi ukazuje, jak je mužské tělo krásné.
Čelem k publiku?
Ano, pochopitelně jsem si zakrýval ty nejchoulostivější partie. Hra inscenovaná Jaroslavem Gillarem měla ohromnou odezvu, dokonce jsme s ní byli i ve Švýcarsku a Německu. Pak ale vyšel zdrcující článek v Rudém právu a ředitel divadla hru stáhnul.
Vaše parketa byli nevyrovnaní jedinci, poťouchlíci, vrahové, pomatenci a blázni. Toto typové zařazení nemůže být pro člověka příliš povzbudivé...
Je fakt, že hodně hraji různé pány na šikmé ploše. Dráždí mě hledat v těchto rolích určité symptomy sympatie. Hrát namaštěného, krásného plejboje na pláži - co tam chcete hrát? Mé obsazování ovlivňoval můj charakteristický hlas a také fakt, že jsem „takto ostříhán“.
Je pravda, že jste přišel o vlasy při jejich zesvětlování?
Při mém druhém filmu Valčík pro milion jsem byl prý „tvrdý na kameru“. Maskérky mi proto dělaly melír nějakými dobovými preparáty. Od té doby mi začaly odcházet vlasy. Pak nastalo období přehazovačky, velkých kotlet a klobouků. Odvahu radikálně se ostříhat jsem nalezl až po mnoha letech.
V Divadle Na zábradlí jste měl přezdívku „Johny Spray“. Jak vznikla?
Já se rád líčím. Můj líčicí stolek musí mít jasný řád - ať jsem, kde jsem. Jsou tam různé vodičky a sprejíčky. Jednou šel okolo Jirka Bartoška a říká: „Honzo, vy jste vlastně takovej Johny Spray.“ Od té doby mi tak kolegové říkali. Těch přezdívek bylo více. Mně nevadí. Mám rád optimismus, dovedu si užívat každou hezkou chvíli, a taky si umím ze sebe dělat legraci. Když mi někdo řekne „Plešoune“, mě se to nedotkne. Je to pravda, jsem plešoun, tak proč ne?
Jak zněly další přezdívky?
První byl „Thymolin“. Tu mi dal můj kamarád, herec Lexa Postler, na DAMU. On nenáviděl moje hezké zuby. Další mi vymyslel Láďa Trojan, otec vynikajícího herce Ivana Trojana, který byl o tři roky výš na DAMU. Když jsem přišel poprvé do herecké šatny, tak povídá: „Kdopak to k nám přišel z prvního ročníku? Je to Přemočil? Přebreptal? Vlastně je to Předkožka.“
Tento rozhovor vedeme v předvečer výročí popravy doktorky Milady Horákové. Za chvíli máte mít řeč na pietním setkání u jejího hrobu. Jak se cítíte mezi politickými vězni?
Budu tam číst dopis Františka Šedivého, předsedy Klubu Milady Horákové. Klub spoluzakládal můj tatínek. On byl v tom procesu odsouzen na doživotí a odseděl si patnáct let na Mírově. Pro mě je to životní trauma, které si nesu od čtrnácti let. I když já sám jsem se pak v nejrůznějších situacích zachoval proti své vůli - taková byla doba.
Jak se stal otec politicky nepohodlnou osobou?
Tatínek byl rovný, demokraticky smýšlející člověk. Vždy byl velice aktivní. Za první republiky byl sekretářem poslance Karla Pekárka. Za revoluce v roce 1945 organizoval zásobování Prahy, a poté byl za živnostníky zvolen poslancem Prozatímního národního shromáždění. Byl osobním přítelem Jana Masaryka.
Vnímal jste jako dítě, že tatínkovi hrozí nebezpečí?
My jsme to dost dobře netušili. Tatínek rodinu chránil. Jenom nám bylo divné, proč před naším domem v Srbské ulici postává nějaký pán a kouká řadu týdnů do našich oken. Jednou v listopadu 1949 v pět ráno zazvonil zvonek. Vlítlo k nám sedm chlapů a tatínkovi nasadili pouta. Potom jsem ho viděl až za dva roky při návštěvě na Mírově. Zavření tatínka znamenalo komplikace pro celé široké příbuzenstvo. My se museli během 24 hodin vystěhovat. Měli jsme jít do polorozbořeného domku v Rusové u Kadaně. Nakonec se nám podařilo uchýlit se do malého suterénního bytu v Braníku.
Co jste pociťoval k věznitelům svého otce? Logický by byl odpor, nenávist, pohrdání...
Uvědomoval jsem si, že to jsou lidé, kteří kolikrát ani nevěděli, co dělají. Byli zmanipulováni. Bylo mi jich i trochu líto. Jako syna třídního nepřítele mě poslali do učení, do továrny, abych „smyl vinu svého otce“.
Vy jste v ČKD začal hrát divadlo, dokonce hru o Fučíkovi, taky jste hlásil do závodního rozhlasu. Takže jste se snažil takříkajíc zapojit?
Tyto aktivity jsem musel dělat, aby se dostal na gymnázium pro pracující a abych získal doporučení na divadelní školu.
Někde jsem četla vaši vzpomínku, že jste si jako student DAMU v letech 1956-1960 „vychutnával“ prvomájové veselice. To zní dost absurdně...
My jsme to nebrali jako oslavu režimu, vychutnávali jsme si to jako velikou recesi. Vzpomínám si například, že jsme tancovali v divadelních krojích po Václavském náměstí. Pak se naše skupinka zastavila před hotelem Jalta, čerstvě postaveným v duchu socialistického realismu, a volali jsme: „Fuj, fuj!“
Co se vám vybaví, když se řekne Divadlo Na zábradlí?
Krásné, ale i naprosto stresové a problematické situace. Prožil jsem tam 33 let. Troufám si říci, že kdo dnes v uměleckém světě něco znamená, musel se nějak o Zábradlí „otřít“. Nebylo jen divadlem, ale kolébkou tvůrčího ducha a impulsů. V šedesátých letech tu vznikala pod vedením režiséra Jana Grossmana představení, která byla vysoce hodnocena i na Západě. Na jeho práci pak navazovali další režiséři. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1964 poprvé vyjeli na Západ s inscenací Král Ubu. Druhý den vyšla recenze, že museli přijet neznámí Češi, aby ukázali západnímu světu, jak se má hrát divadlo. Král Ubu vznikl ve velkém soustředění, v tvůrčí svobodě všech zúčastněných. Na základě této inscenace jsme byli zváni do celého světa. Komunistický režim náš soubor velice lišácky ukazoval jako svoji vizitku. Pro nás byla klika, že jsme mohli vnímat i západní kulturu. Mělo to i ekonomické dopady. Mohl jsem ženě přivézt lak na vlasy, mýdlo Palmolive a byl jsem králem. Na jednom zájezdu jsem si našetřil na své první autíčko - Fiat D 34. Díky představením Král Ubu, Proces a Timón athénský jsme projeli takřka celou Evropu.
Jan Grossman musel po roce 1968 odejít, tři šéfové činohry postupně emigrovali...
...a já jsem se pak stal čtvrtým. Vím, kam míříte.
Vyčítáte si dnes něco?
Samozřejmě. Vyčítám si, že jsem v roce 1979 podlehl nátlaku a vstoupil do strany. Tehdejší dobu a poměry si dnešní mladá generace dost dobře neumí představit. Bylo to takřka na ostří nože. Moje nabídka na vstup do strany vznikla absolutně paradoxně. Na toaletě mi ředitel divadla Vladimír Vodička řekl: „Rozhodli jsme se, že bys měl vstoupit do strany.“ Byl jsem v šoku. Radil jsem se o tom doma, pak jsem šel za kádrovačkou a řekl jsem, že to nejde, že otec byl patnáct let zavřený - a právě komunisty. Ta dáma mi odpověděla: „Uvědom si, do jaké situace bys mohl celé divadlo dostat, kdybys tam nevstoupil.“ Pod vlivem této situace, celkového tlaku, vnitřního stresu i určitého bloku strachu jsem to podepsal. Díky tomu jsem kryl Štěpánku (Haničincovou, pozn. red.) - její dcera Saša si vzala chartistu Jiřího Chmele. I když Štěpánka měla po jejich odchodu do Vídně stejně zakázanou televizi. Když jsem šéfoval divadlu, mohl se vrátit Evald Schorm, v divadle mohl být dramaturg Ota Roubínek, mohla se dělat řada inscenací, Jan Kačer mohl režírovat Ifigenii v Aulidě, v divadle mohla být výstava Olbrama Zoubka. V lednu 1989 jsem jako jeden z prvních podepsal petici za propuštění Václava Havla, druhý den jsem byl hlášen s dalšími čtyřiceti signatáři na Svobodné Evropě. Tak myslím, že jsem tímto ten svůj blok strachu trochu odčinil. Více bych k tomu už nechtěl říkat.
V roce 1977, po zveřejnění Charty, jste vystoupil v televizním dokumentu o Václavu Havlovi. Jak na tu situaci vzpomínáte?
Byli jsme jmenováni já, Václav Sloup a ředitel Vodička, že jsme v divadle nejdéle a že se máme vyjádřit k Václavu Havlovi, který v divadle pracoval jako technik a posléze dramaturg. Sekretářka divadla mě pět dní zapírala, utíkal jsem před tím všemožně, až mě dohnali na divadelní fakultě. Ředitel mi řekl: „Podívej, jde o existenci divadla. To divadlo se může zavřít.“ Já jsem tam tedy vystoupil, ale mám čisté svědomí, protože jsem řekl jednu větu. „Ano, znám Václava Havla od počátku, kdy tady pracoval jako technik Divadla Na zábradlí.“ Za čtrnáct dní potom jsme se potkali s Vendou v sauně a on mi pod sprchou řekl: „Děkuji ti, žes promluvil jen takto. Ostatní mluvili hůř, ty ses zachoval férově.“ Troufám si říci, že je to stále můj přítel.
Jak viděl tyto vaše složité situace váš otec?
Tátu pustili z Mírova na Vánoce v roce 1964. O věcech, co tam prožil, nerad mluvil, ale nebyl nijak zahořklý. Díval se na svět s ohromným nadhledem. Stejně bral i to, že jsem v určitou chvíli „byl u nich“. Já to s tátou pochopitelně všechno probíral. Konstatovali jsme, že doba je zoufalá. Bylo to těžké zvažování: mám rodinu, určitou zodpovědnost, mám mít tu sílu z divadla odejít a jít topit?
Po revoluci jste hrál menší role v řadě českých komedií, které u kritiky i u diváků propadly. Scházejí vám velké divadelní role?
Vážné divadlo momentálně hraji na Letních shakespearovských slavnostech, kde mám po boku Bolka Polívky roli Žida Tubala v Kupci benátském. Jinak hraji se svojí ženou Evou Hruškovou divadlo pro děti, vedu kursy rétoriky pro manažery, jednou měsíčně dojíždím přednášet na vysokou hereckou školu do Banské Bystrice. Já jsem období své největší herecké síly prožíval ve zcela jiné době. Tlak vytvářel protitlak. Snažili jsme se v podtextu her ukazovat zrůdnost té doby. Inscenace měly obrovskou odezvu, stály se čtyřiadvacetihodinové fronty na lístky. Dnes máte veškeré možnosti, ale koncentrace na tvůrčí práci je mnohde menší. Herecká profese se dostala do obrovského rozptylu. Každý se musí nějak uživit.
Vy jste se například před volbami zúčastňoval pořadů Premiéra s premiérem, putovní show Jiřího Krampola s Jiřím Paroubkem...
Byl jsem tam s nimi několikrát. Oslovil mě Jirka Krampol, jehož talent pro zkratku a vybudování mikrokomediální situace považuji za jedinečný. Nesčíslněkrát jsem s ním vystupoval v pořadu Nikdo není dokonalý. Tak mi nabídl, jestli nechci do této šňůry s tím, že tam bude malý zádrhel. Proč ne, mě by jako herce zajímalo tohoto pána poznat, řekl jsem.
Takže vy jste to nebral jeho předvolební podporu pana Paroubka, ale jako příležitost se seznámit?
Přesně tak. Když jsem se připravoval na Bláznovy zápisky, tak jsem byl několikrát v psychiatrické léčebně, když jsme dělali Kupce benátského, tak jsem zavítal do židovské komunity... Je dobré poznat člověka, jak vám podá ruku, jaká ta ruka je, jak se vám podívá do očí. Tím si uděláte obrázek o jeho povaze. Jeho povolební projev mě v mých pozorováních jenom utvrdil.
* * *
Jan Přeučil (69)
Narodil se roku 1937 v Pardubicích, kde byl otec redaktorem místních novin. Matka byla v domácnosti. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy. V roce 1950 byl Janův otec František odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na doživotí. Jan musel jít do továrny, vyučil se dřevomodelářem v ČKD Stalingrad. V letech 1956 až 1960 studoval na DAMU v ročníku Radovana Lukavského. Od roku 1960 do roku 1993 působil v Divadle Na zábradlí, kde sehrál desítky rolí. V letech 1982 až 1987 tam byl šéfem činohry. Od roku 1994 je na volné noze. V roce 1971 se oženil se známou televizní herečkou pro děti Štěpánkou Haničincovou, která v roce 1999 zemřela. Od roku 2001 žije a spolupracuje s loutkoherečkou Evou Hruškovou. Ztvárnil také desítky filmových a televizních rolí.
Foto: Robert Sedmík
