Temný veletrh elektroniky i hospoda U slepého kocoura
31.01.2010 09:00 Původní zpráva
Dva dnešní hudební tipy nabízejí dva zcela opačné póly i přístupy k hudbě. Jeden představuje technologickou současnost, snahu o zvukovou dokonalost i reflexi všeho negativního, co pokročilá civilizace s sebou přináší. Druhý pak naopak svět, který přesně toto neguje, důraz klade na akustické nástroje a přirozenou obyčejnost.
Peťo Tázok & Karaoke Tundra - Neuveriteĺne smutný album (Deadred /Starcastic)
Abstraktní hip-hop, který rapper nebo spíš vyprávěč Peťo Tázok aka Bene a producent i tvůrce hudební složky Karaoke Tundra už hezkých pár let vytvářejí, je už dnes mezi hudebními fanoušky pojmem. Jejich síla je bez debaty v tom, že dokáží díky přesahu své tvorby oslovovat nejen hip-hopové fanoušky i otevírat třinácté komnaty témat.
Pro ty dva je jednoduché mít slabost. Na co sáhnou, to je událost. Odvrácená tvář Rytmuse a jeho komerčně úspěšné a dost často i schématické tvorby. O většině českých plus/minus žánrových kolegů, jejichž ramena a macho pózy jsou mnohdy akceptovatelné pouze a jen pro fanoušky a žánrovou scénu, a která je tak uzavřená do sebe, že ani moc nevnímá, co se děje jinde, ani nemluvě. Zajímavé tak s podpisem těchto dvou může být i album, které obsahuje jen pouhé čtyři nové skladby a zbytek tvoří remixy. A které je u jiných málokdy plnohodnotnou položkou diskografie. Protože tahle slovenská dvojka má dobrý vkus i na to, koho ke své tvorbě pustit.
ČTĚTE TAKÉ: Radostné písničkářství a pomsta surové realitě
Název trochu lže. Protože jak ve srovnání s předchozí tvorbou, tak i s nahrávkou prostě pojmenovanou Album, která byla výchozím materiálem pro zdejší remixy, je vlastně spíš veselejší. Samozřejmě to způsobuje zčásti větší pestrost, způsobená odlišnými pohledy, a zčásti prostě fakt, že původní realistický - a tudíž temný - otisk nedělá každému dobře, a nové verze jsou tak posluchačsky přístupnější. Každopádně nepřekvapivě nejlépe ze všeho vycházejí ti, kteří si sice s hip-hopovou estetikou dobře rozumějí, ale jinak se pohybují v jiných hudebních vodách.
O síle původního materiálu jasně vypovídá fakt, že skoro ve všech nových verzích zůstává základem, od kterého se vše odvíjí, příběhové vypravěčství. Ať už ho úpravy obalí do fungujícího tanečního rytmu (Sonic Cat, Side 9000), vetknou mu duch křehké melancholie s akustickou kytarou (Sporto), změní ho v mrazivě řezavý breakbeat (Ježíš táhne na Berlín), zasněné indie (Dope Aviators), dekadentní marš (Ghostmother) nebo mu poslouží posmutnělou atmosférou (Dva, Prof. Neutrino), stejně to jsou vždy texty, které mezi zvukovými výboji i exhibicemi mají navrch. Škoda jen, že na soupisce nefigurují WWW nebo třeba Midi Lidi.
Čtveřice ledově brutálních nových skladeb potvrzuje výše vyřčené. I přes větší zvukový minimalismus mezi remixy dobře zapadá a vše pak působí vlastně celkem kompaktně. Při neznalosti předloh by se dalo snadno podlehnout dojmu, že do uší zní původní tvorba. Vynikající výtvarné zpracování digipacku se zlatou ražbou, přelepkou i vloženou originální samolepkou pak už je v tomto případě spíš samozřejmou součástí.
Pláče kočka - Se slepým kocourem (Indies Happy Trails)
Druhé album pražského tria, které by v potenciální soutěži o nejnenápadnější domácí skupinu bylo horkým favoritem, a které působí v pozoruhodné sestavě housle-akordeon-bicí. Volně navazuje na tři roky starý debut Malvazinky, na kterém byly ústředním tématem historky z pohřebnictví. Už tehdy se reakce nesly v duchu: „přes všechna klišé hezké, ale jak dlouho se s hřbitovní tématikou a úzkým nástrojovým obsazením dá vystačit?". Aktuální album dává odpověď: Ještě nějaký ten čas určitě ano.
Hudebně retro, ve kterém se odrážejí původní působiště trojice (Otcovy děti, Rudovous a Chaprál Crazy Plesk!), tentokrát ubralo na morbiditách, ale kočičí téma usnout nenechalo. Nejenže chlupatá zviřátka opět pronikla do pěkného digipacku, který je svým způsobem leporelem, a do názvu nahrávky, ale nechybějí ani v textech. Zbytek zůstává při starém - rozjetý šraml, ve kterém poněkud melancholické texty ostře kontrastují s optimisticky vyznívajícím zpěvem.
I přes rytmickou pestrost i několik příjemných ingrediencí, jako je například nezvykle častá hra prsty na struny houslí bez použití smyčce nebo využití dětského sboru, zpočátku vše splývá, a díky jedné neměnné poloze zpěvu působí jako kulisa. Skoro až u poslechu napadá, že to nejspíš bude fungovat lépe koncertně. Postupně se ovšem začnou ze slupky vylupovat chytré aranžérské nápady a sympatická je i lehce lůzrovská image. Jsou to neobyčejné písničky o jen zdánlivě obyčejných věcech, zavádějící spíš do špinavé periferní putyky než do luxusní restaurace mezi skupinu oděnou do značkového oblečení, debatující o nejnovějších trendech v marketingu.
Pláče kočka je formace, která může na někoho svou neprůbojností působit až příliš nezajímavě a svým tradičním přístupem k hudbě i věčnému hledání optimismu archaicky usedle. Ale je jisté, že se zároveň určitě najde i řada takových, pro které přesně právě pro toto bude její druhé album nadmíru přitažlivé.
Foto: Starcastic / Indies Happy Trails
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.