Neúnavný režisér Robert Sedláček uvádí tento rok už druhý film. V hořce komediálních Sráčích spojuje kriminální žánr s kritikou korupce v policejních řadách. Snímek uvádí ČT1 v neděli 6. listopadu o osmé večerní.
Společenská kritika prostupuje více či méně každým Sedláčkovým filmem: jde o jednoho z mála režisérů, kterým tuzemské poměry leží na srdci. Někdy jde o zpracování komediálnější, jindy vážnější. Po "seriózním" snímku Rodina je základ státu, který do českých kin vstoupil v polovině října, nyní Česká televize uvede další režisérův snímek Sráči, jenž se pohybuje na hraně frašky.
Sedláček poprvé točí podle cizího scénáře, v předloze spisovatele Zdeňka Zapletala však našel ideální základ pro svou poetiku, obalující společenské problémy sulcem černého humoru. Titulními "sráči" (titul si režisér na televizi vybojoval výměnou za to, že z filmu vystřihl scénu šňupání kokainu) jsou dva policisté z Třince, kteří rozhodně nehrají podle pravidel a plat si vylepšují vybíráním výpalného. Starší bonviván Martin (přesný Jiří Bartoška) s tím nemá nejmenší problém a užívá si s rodinou luxusu ve zbohatlické vile. Zato zelenáč Dan (výtečně tlumený Jaroslav Plesl) do práce nastoupil s hlavou plnou ideálů a morální zásady mu práci poněkud komplikují. Dvojice je na stopě kriminálníkům, kteří vykrádají pošty. Když Dan při zásahu jednoho z nich zastřelí, je za to typicky česky "odměněn": je vyšetřován inspekcí ministerstva vnitra, odchází od policie, nemůže najít práci, opustí ho žena, začne pít... Zločinci mezitím plánují další velkou akci, k níž se nakonec oba policisté opět připletou.
Sráči jsou komedie toho druhu, kdy se jeden směje, aby nemusel brečet. Zapletal se Sedláčkem vykreslují "prohnilé" prostředí velmi realisticky, jen s téměř neznatelnou nadsázkou. Postavy jsou obsazené po typu, ale nikoli lacině a Sedláček je opět vede cestou hereckého minimalismu. Ten se projevuje i v lakonických dialozích: třeba navenek nevinná věta "Jsi mladší, jdi první" vzbuzuje salvy smíchu. S přibývající stopáží se ze Sráčů stává morbidní fraška, která divákovi s bujarým nihilismem odpírá jakékoliv světlo na konci tunelu. Ironii vyprávění ještě podtrhuje hollywoodsky rozmáchlá kamera, s oblibou kroužící kolem masivních třineckých železáren, a hudební doprovod, v jehož rámci například typicky česky upocenou a zpackanou přestřelku doprovází "píseň" Michala Davida. Norbert Lichý v epizodní roli by pak za svůj minivýstup v herně, nasvícené "pekelným" červeným světlem, zasloužil metál. Sedláčkovi se opět podařilo natočit klinicky přesný, a přitom nesmírně zábavný film, který snad prolomí prokletí nízké návštěvnosti a sledovanosti režisérových dosavadních titulů.
